Hladina se za hobitem zatáhla, jak už nebylo vidět ani jeho ruku, kterou se zoufale snažil udržet nad vodou a upozornit tak svého společníka, že se topí. Nemohl dělat nic, ne když opravdu neuměl plavat. Sam vnímal, jak jeho tělo pomalu začíná klesat ke dnu. Ani vzduch v jeho plicích už nestačil na to, aby se udržel u hladiny. Oči se snažil udržet otevřené, aby zůstal při vědomí. Nebylo však nic, co by mohl udělat, aby se z vody dostal ven.

Možná bylo jeho osuden ten den utonout v řece. Možná však bylo jeho osudem něco jiného. Právě v moment, kdy Sam ucítil, že začíná ztrácet vědomí, upoutala jeho pozornost ruka, která se rychle vnořila do vody a pevně sevřela jeho zápěstí. Neprotestoval. Svraštil obočí a z posledních sil ruku stiskl. Frodo jej tak mohl rychle vytáhnout nad hladinu, kde se Samvěd mohl konečně znovu nadechnout. Vynořil se a jeho společník mu pomohl vyšplhat se až na loďku. Hobit se svalil do jejího trupu a rozkašlal se. Voda mu zaplnila plíce a dýchat bylo obtížné. Byl však naživu. A to jen díky svému společníkovi.

,,Dal jsem slib, víte," vyšlo po chvíli ze Samvěda, když konečně zvedl hlavu k ustaranému Frodovi, ,,slib. Neopouštěj ho Samvěde! Neopouštěj ho! Neopustím." V jeho očích viděl Frodo ledacos. Hlavně však viděl, jak moc mu na něm záleží. Věděl, že je Sam loajální, ale teď si byl jistý, že by s ním ochotně šel i do plamenů Mordoru. Inu, to se také snažili dokázat. ,,Ach Same," vydechl a bez váhání si svého přítele přitáhl do silného objetí. Oba jej potřebovali. Byli to přecijen jen malí lidičkové v širém světě plném nebezpečí. Sam nehodlal být tím, kdo objetí přeruší jako první. Hodlal svého společníka nechat rozhodnout se, kdy mu bude stačit. Věděl, že tíha na Frodových zádech byla mnohem větší, než na těch jeho.

Frodo se nakonec se odtáhl a chytil svého společníka pevně za ramena. Na tvářích obou půlčíků se leskly slzy. ,,Tak pojď," usmál se nakonec na Sama a ten jen souhlasně přikývl. Byli tedy dva. Ti, kdo projdou do plamenů hory Osudu a zničí prsten moci nadobro. Dva hobiti z Kraje, které čekala cesta plná zrady a nástrah.

...

Nemluvili, jen tiše scházeli kopec, který je dovedl až k řece. Neměli o čem, nikdo z nich stále nechápal, co vlastně spatřili. Ani Legolas, v jehož rukou leželo vyčerpané tělo jejich společnice, se nesnažil dělat žádné závěry. Moc dobře věděl, že toho o dívce ve své náruči ještě mnoho neví. To, čemu však přihlíželi, vyvrátilo vše, čemu do té doby věřil. Byl zmatený, stejně jako hraničář a trpaslík, tiše kráčející po jeho boku, nesoucí mrtvé tělo jejich společníka. Hodlali uctít jeho památku, dokud ještě mohli. Boromir bojoval čestně do posledního dechu a zasloužil si odejít do síní slávy za svými gondorskými předky.

Dorazili až ke břehu, kde postávaly pouze dvě Lothlórienské loďky. Ta poslední se nacházela na protějším břehu, kde se kdesi v dáli prodírali hvozdem dva hobiti. Legolas opatrně položil svou společnici na čistý písek a když se ujistil, že bude v pořádku, vykročil k Aragornovi s Gimlim, aby jim pomohl. Využili jedné z lodí. Nebudou je už dál potřeovat, jejich cesta po vodě končila zde. Opatrně uložili do trupu lodě Boromirovo bezvládné tělo. Aragorn se smutným úsměvem vyjmul morgulské šípy z ran na jeho těle a odhodil je stranou. Nechtěl, aby jeho společník odešel společně se zbraněmi, jež ukončily jeho život.

Do studených rukou mu vtiskl meč. Meč, se kterým Boromir bojoval a se kterým také zemřel. Pod hlavu mu opatrně položili jeho štít, tak, aby jejich společník vypadal co nejklidněji. Jeho oběť nebyla zbytečná a Společenstvo chtělo, aby odešel důstojně. Mlčky odstrčili loďku od břehu a navedly ji po proudu tak, aby plula směrem k vodopádům. Všichni tři stáli na břehu a sledovali, jak jejich společník nadobro mizí v páře řeky. Uctili jeho památku tak, jak si Boromir z Gondoru zasloužil.

Pomalu otevřela oči a pokusila se rozmrkat, aby si přivykla na denní světlo. Cítila, že je její tělo slabé, ruce se jí stále třásly. Věděla však, že přežije. Teď už ano. ,,Geh leer," zašeptala si pro sebe, co nejtiššeji dokázala, aby nestrhla pozornost svých společníků. Hned, co se její zrak přestal mlžit, došlo jí, kde se to vlastně nachází. Věděla, že předtím, než omdlela, byla ještě na paloučku. Teď však ležela na písku u řeky. Znamenalo to jediné, museli ji sem odnést, když ještě nebyla při vědomí. Jediná myšlenka na to, že ji sem Legolas nesl po tom všem, co viděli a slyšeli, jí trhala srdce. Ona sama byla na důsledky svých schopností zvyklá. Věděla, jak strašně to musí vypadat a jak moc to pro ně muselo být.

Nechtěla být další přítěží, kterou s sebou museli společníci nosit. Ne teď, když se jejich Společenstvo rozpadlo a místo ní by se měli soustředit na záchranu Smíška s Pipinem. Proto věděla, co musí udělat. Rozhodla se tak už nahoře, ještě předtím, než začala léčit ránu na svém břiše. Tiše se zvedla a využila momentu, kdy všichni tři společníci postávali u břehu a jejich sluch narušovalo všení vodopádů. Měla tak jedinou šanci se k nim připlížit bez toho, aby byli schopni zaregistrovat, že je vůbec vzhůru.

Našlapovala tiše a kroky dělala co nejdelší, takže za malou chvíli stála za zády svých přátel. Ti mlčky sledovali vodopád, ve kterém zmizel jejich společník. Ani Legolas si jí nevšiml. Ne teď, když se zavřenýma očima a rukou na srdci tichým hlasem recitoval slova v elfském jazyce, kterými uctíval Boromirovu památku. Chantaliny vlasy zčernaly. S výdechem zavřela oči a začala se soustředit. Věděla, že nesmí vymazat všechno. Chtěla, aby si pamatovali Boromirovu smrt i uctění jeho památky. Bylo to něco, co si zasloužil. Potřebovala jen vymazat tu část jejich vzpomínek, ve které léčila ránu na svém boku. Věděla, že si jednoho dne vzpomenou. A pokud ne, bude jim o tom sama nucena říct. Nechtěla však, aby se o ni teď starali. Ne v moment, kdy měli mnohem větší problémy, než její schopnosti.

Nenechala ani vzpomínky na moment, kdy poprvé omdlela, ještě předtím, než ji vyléčili. Její společníci tak nebudou mít jediné ponětí o tom, že ji Uruk-hai zranil. Vzpomínky na Boromirovu smrt ponechala stejné, nehodlala manipulovat jejich truchlení. Jen cestu k řece pozměnila tak, aby si mysleli, že kráčela po jejich boku. Že nikdy nebyla smrtelně zraněna. I přesto, že věděla, kolik sil ji něco takového bude stát. Využívala svých schopností více, než kdy dřív a její tělo to odnášelo v nedobrém slova smyslu. Vlasy jí bělaly a jizev na její hrudi bylo stále více. Umírala a ona to moc dobře věděla.

...

Zase ta podivná bolest hlavy. Zmatenost. To stejné cítil tehdy u řeky, když s Chantal posedával v koruně stromu. Nedokázal však vysvětlit, jaká mezi tím byla spojitost. ,,Mana?" Ucítil na svém rameni něčí ruku. Ten hlas poznával. ,,Únat, Chantal," pomalu k ní stočil pohled a zadíval se do její ustarané tváře. Všiml si zaschlé krve na jejím rtu, ale nehodlal se jí ptát, kde k ní přišla. Věděl, že nerada mluví o svých zraněních během boje. Připadala si pak slabá, jakoby selhala.

Smutný úsměv mu opětovala. Z jeho pohledu poznala, že to zabralo. Vždycky to zabere. ,,Takže všechno bylo marné?" Ozval se po chvíli tíživého ticha hlas trpaslíka Gimliho. Ani on a Aragorn nevypadli, jakoby si pamatovali na to, co se odehrálo nahoře na palouku. Jejich myšlenky se tak znovu upínaly ke ztrátám, které utrpěli. Boromir, Smíšek, Pipin. ,,Společenstvo selhalo," vydechl a svraštil obočí, jak pohledem probodl vodní hladinu řeky pod sebou.

Hraničář, který postával po trpaslíkovu boku však jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nehodlal to vzdát, ne teď. I on byl zmatený a stále se snažil zpracovat spoustu věcí. Nemohl však nechat své přátele na pospas skřetům, když bylo v jeho silách jim pomoci. ,,Ne budeme-li si dál věrní," usmál se a otočil se čelem ke svým společníkům, kteří se okolo něho rozestavěli. Nevěděli, kam tím míří, ale už teď byli rádi, že mohou nějak pomoci. Že neselhali. ,,Nenecháme Smíška s Pipinem napospas smrti a mučení," pokračoval hraničář a zamířil k poslední loďce na břehu. Stále v ní leželo hned několik zavazadel. ,,Ne dokud nám zbudou síly."

Na rtech jeho společníků se rozlily souhlasné úsměvy. Legolas vrhl letmý pohled po Chantal a ta souhlasně kývla. Stále si pamatovali, na čem se domluvili ještě předtím, než se veškeré jejich plány změnili. Měli skřety zabít, společně. Teď, když už bylo po velkém boji, měli alespoň šanci dorazit ty zbývající. ,,Nechte tu všechno bez čeho se můžeme obejít," dodal ještě Aragorn, když se chopil hnědého proužku látky a obmotal si ji okolo dlaně. Meč mu díky tomu nevyklouzl z rukou a jeho sevření bylo pevnější.

I Chantal se vydala k loďce, jelikož jedno ze zavazadel v ní bylo její. Uvnitř černého batůžku byla mimo jiné i zakrvácená košile, kterou ze sebe svlékla dřív, než se její společníci vzpamatovali. Z domku Ignis si kromě léčivých bylin odnesla i čisté věci, do kterých se před chvílí mohla převléknout. Kdyby totiž zůstala v zakrvácené košili, všichni by si rychle všimli, že je zraněná. A to si nemohla dovolit. Ne, když věděla, jak ustaraně by se Legolas tvářil. Určitě by ji nenechal pronásledovat skřety na vlastních nohách. Znovu by skončila v jeho náruči a o to opravdu nestála. I když ji totiž zranění na jejím břiše stále bolelo a musela si dávat pozor, aby si neprotrhla stehy, nehodlala být elfovou přítěží.

Ještě předtím, než nechala své společníky vrátit se do reality a probrat se z tranzu zmatení, smyla ze sebe v řece zaschlou krev, vyčistila použitou jehlu a upravila se tak, aby nevypadala jako někdo, kdo ještě před chvílí bojoval o holý život. Smíšek s Pipinem teď byli důležitější než ona a nemohla si tak dovolit, aby její přátelé pojali jakékoliv podezření. Z černého batohu v loďce vytáhla pár lahviček s léčivými bylinami, které předtím nepovažovala za důležité. Teď, když však věděla, že se sem už pro ně nikdy nevrátí, je raději vložila do váčku na svém opasku. Budou se ještě hodit, tím si byla jistá.

,,Chantal?" Ozval se za ní hlas Legolase. Rychle se na něho otočila a věnovala mu letmý úsměv, když viděla, na co ukazuje. Na zemi vedle jeho vlastního luku ležely jeí zbraně. Ty, které zanechala při boji v listí v lese. Měla u sebe nyní jen Ostarn a myslela si, že si s ním bude muset vystačit. Legolas však věděl, jak důležité jsou pro ní její dýky, a proto je posbíral. Ty, které dokázal najít. Chantal k němu pomalým krokem přešla a s úsměvem začala své zbraně schovávat do pouzder na svém těle. Dokonce byli schopni najít i její luk a elf si dal takovou práci, aby sesbíral i některé s jejich šípů. Mohli se tak znovu vyzbrojit.

,,Hantalë, Legolas," věnovala mu upřímný úsměv, když zasunula poslední dýku do pouzdra na svých zádech a přehodila si luk přes rameno. Jedna z jejích zbrání jí však chyběla. Její rukáv byl prázdný. ,,Ještě jedna věc," promluvil po chvíli Legolas a sahl do kapsy od svého pláště. K elfčině údivu z ní vytáhl černý nůž, nyní zdobený zaschlou krví dvou barev. Ta, která pokryla čepel zbraně patřila skřetovi, tím si byl jistý. Ta, která však špinila rukojeť nože, nemohla patřit nepříteli. Nevěděl, jak se na něj dostala Chantalina krev, jelikož si nevšiml, že by byla zraněná. Měl však z pohledu na nůž, který si od něho opatrně převzala, špatný pocit. Jakoby tu bylo cosi, co zastřelo jeho vzpomínky na moment, kdy jej získal.

Pamatoval si, že mu Chantal zachránila život. Že to byla ona, kdo mrštil nůž přímo do hlavy skřeta, který na něj zaútočil. Věděl taky, že se na ni zadíval, aby jí poděkoval. Dále si však už pamatoval jen jak stojí u Boromirova slábnoucího těla. Byl z vlastních vzpomínek zmatený. Připadal si, jakoby už nemohl důvěřovat vlastní hlavě. ,,Hanta," věnovala mu jemný úsměv, když zasunula nůž do pouzdra ve svém rukávu a skryla jej tak před jeho pohledem. Legolas na to nic neřekl a jen kývl hlavou. Rozhodl se nad tím dál nepřemýšlet. Chantal byla v pořádku. Nezáleželo nad tím, jak se její krev dostala na rukojeť. Kdyby chtěla, řekla by mu o tom sama.

Aragorn si své společníky změřil pohledem, aby zjistil, jestli jsou připraveni. Z deseti zbyli jen čtyři. Byli však ochotni zůstat si navzájem věrní a zachránit své přátele dřív, než se jejich počty ještě sníží. ,,Bude to," usmál se a sledoval, jak se uši jeho společníků nastražily, ,,hon na skřety." Na nic nečekal. Otočil se a bez váhání se rozeběhl do útrob lesa směrem, kterým zmizeli jejich nepřátelé společně s unesenými půlčíky. Gimli věnoval letmý pohled elfúm po svém boku a spokojeně se usmál. ,,Joooo!" Vrhl se rovnou za hraničářem. Trpaslíci sice nejsou nejrychlejšími běžci, ne pokud se jedná o delší běhy, adrenalin v jeho krvi mu však dodával sílu. Legolas nehodlal na nic čekat. Chtěl se rozeběhnout za svými společníky. Výraz v Chantalině tváři jej však na chvíli zarazil. Vypadala ustraně, jakoby se něčeho bála. Nemohl vědět, že celým jejím tělem proudí palčivá bolest. Nemohl vědět ani to, proč se tak bojí cesty, jež je čekala. Byla si jistá, že stehy kopec před nimi nevydrží. Jedno špatné šlápnutí a i poslední z čistých košil, kterou s sebou měla skončí zalitá její krví.

,,Můžeme?" Vyrušil ji z přemýšlení elfův nejistý hlas. Rychle zatřásla hlavou, aby z ní dostala nepotřebné myšlenky a věnovala mu letmý úsměv. Neodpověděla, jen souhlasně přikývla a rozeběhla se za trpaslíkem, který se jim začínal pomalu vzdalovat. Tak tedy vyrazili. Vzhůru zachránit své přátele.

...

,,Mordor," vydechl Frodo a svraštil obočí. Společně se svým společníkem se dostali až ke skalám, na které je upozorňoval trpaslík Gimli. Měl pravdu, cesta kterou se hodlali dát, nebyla vůbec snadná. Neměli však jinou možnost, než pokračovat. ,,Snad ostatní jdou lepší cestou." Ohlédl se na svého přítele, který mu věnovaly letmý úsměv. ,,Chodec se o ně postará," promluvil po chvíli. Frodo se chabě pousmál a pokýval hlavou v souhlas. ,,Možná je už neuvidíme..."

Sam to moc dobře věděl. Věděl to již od chvíle, kdy společně s čarodějem a svým přítelem, vykročil z Kraje. Že je cesta do Mordoru možná bude stát život. Stále však měl naději. Naději, že se budou moci vrátit zpět domů. ,,Kdo ví m, pane Frodo," povzdechl si, ,,kdo ví." Dlouze se na něho zadíval. A Frodo nedokázal odolat chabému úsměvu, který se vytvořil na jeho tváři. Byl rád, že na této cestě není sám. Byl rád, že tu s ním je jeho nejlepší přítel. ,,Same," pousmál se, ,,jsem rád, že jsi tu."

***

                      K O N E C