,,Dali jste si načas," zamručel Gimli, když se elfové konečně nalodili. Narozdíl od zbytku, kteří alespoň mohli vést normální konverzaci, byl on nucen na Legolase s Chantal čekat u břehu sám. Byl proto docela znuděný. I když musel uznat, že scéna, kterou sledoval z povzdálí, byla celkem zajímavá, nerozuměl jedinému slovu, a proto byl ze všeho jen pořádně zmatený. Odpovědi se mu však nedostalo.

Legolas je rychle odstrčil pádlem od břehu a po pál záběrech stála jejich loďka opět po boku ostatních. ,,Kdo to byl?" Zeptal se Smíšek zaujatě hned, co dorazili. Už jej krapet nebavilo vše jen sledovat z povzdálí bez toho, aby slyšel jediné slovo. Předtím Frodo, teď Legolas s Chantal. Jen ho to dělalo více zvědavým. ,,Cassidy," odpověděla Chantal a na hobita se pousmála, ,,klisna od Ignis z Lothlórienu."

,,Jaktože ji znáte?" Zeptal se Pipin pohotově a přeměřil si elfku pohledem. Chantal si jen tiše povzdechla a narovnala se. Všechyn pohledy spočívaly na ní. Pověděla jim vše. Vše to, co si od ní předtím vyslechl Legolas. ,,Pocházíš z Lothlórienu?" Zeptal se jí Aragorn po chvíli, jelikož styl, kterým elfka o hvozdu mluvila vypovídal o tom, že se v něm cítí jako doma.

Chantal se pousmála a zakroutila hlavou v zápor. ,,Lothlórienu se stal mým domovem několik desítek let zpět," odvětila a zadívala se směrem, kterým zmizela Cassidy, ,,můj pravý domov zanikl a já se stala tulákem po Středozemi. Jen já a můj kůň, Kallika. Je ve stejném věku jako já." Poslední věta upoutala pozornost ostatních ještě více. Bylo totiž skoro nemožné, aby byl její kůň stejně starý jako Chantal. Musela už po světě chodit pěkných pár století a tak dlouho koně nežijí. ,,Furu," zamračil se Legolas a probodl elfčina záda pohledem. To, co říkala, nebylo možné.

Chantal cítila jeho pohled na svých zádech, otočit se však nehodlala. ,,Kallika je potomkem koně, kterého chovali králové a královny mého hvozdu," objasnila a očima těkala mezi zaujatými výrazy pulčíků, ,,bájný kůň ze země Neumírajících." To vyvolalo mezi společníky rozruch. ,,Furulyë, Chantal," ozval ze za ní znovu podezíravý tón Legolasova hlasu, ,,není to možné." To už elfce nedalo. Otočila se čelem k Legolasovi a zadívala se mu přímo do očí. ,,Avafurunyë," procedila skrz zuby a svraštila obočí. Nelhala, ne teď. A neměla ráda, když ji někdo obviňoval. Hlavně, když to dělala Legolas.

,,Ale jak ja to možné?" Ozval se hals zmateného pulčíka. To donutilo Chantal se otočit a přerušit intenzivní oční kontakt s Legolasem. ,,Myslel jsem, že ze země Neumírajících nevede cesta zpět," dodal Frodo ještě, hledíce přitom na elfku v loďce před sebou. Chantal se jemně pousmála. ,,Nevede cesta zpět, ne, není-li to vůle lidu," začala znovu vysvětlovat, ,,Kallika a její rodiče byli darem. Darem pro vznešený rod elfů z mého hvozdu." Stále jí nevěřil. Cítila to. Jeho pohled, nezměnil se. Nelíbilo se jí to, měla z toho špatný pocit. ,,Kallika je poslední svého druhu. Ostatní jsou po smrti."

Na chvíli zavládlo hrobové ticho. Společníci byli všichni zahloubaní ve vlastních myšlenkách, a proto nikdo nic neříkal. Nikomu nešlo do hlavy, jak se zrovna někdo jako Chantal mohl dostat k tak vzácnému koni. Jen pár z nich si ani nepřipouštělo, že by to vůbec mohla být pravda. A jedním z nich byl Legolas. Nevěřil jí, i když chtěl. Nedokázal uvěřit, že celý příběh o Kallice není jedna velká lež. Kůň ze země Neumírajících? Nemožné.

,,Tárë," ozval se znovu hlas Chantal, ,,můj domov zanikl. Stala jsem se tehdy tulákem na koni, roquennna rocco. Kallika urazila míle. Žádné jídlo, pití, jen hlad. Hlad a vysílení. Dny plynuly, ale cesta neubývala." Nikdo ani nedutal, jak všichni napínali uši, aby jim neuniklo jediné slovo, které vyšlo z elfčiných úst. Konečně měli tu šanci se o tajemné Chantal něco dozvědět a hodlali toho využít, jak nejlépe mohli.

,,Nespočet úplňků ozářil noční oblohu, než jsme konečně stanuly před hvozdem Lothlórienu. Bez pomoci lesních elfů bychom se nedožily dalšího rána, to vím jistě," pokračovala Chantal pomalu, ,,byly jsme na cestě napadeny skřety. Nebyla jsem dobře vyzbrojena, boj byl krutý. Rány krvácely a potřebovaly ošetřit. Proto jsem navedla Kalliku do Lothlorienu. Vyhledat elfskou pomoc." Na chvíli se odmlčela, snad aby se zamyslela nad tím, co se dělo dál. Musela to být opravdu stará vzpomínka.

,,Dobrota elfů z Lórienu je převeliká. Nabídli mně a mému koni pomocnou ruku, když jsem ji nejvíce potřebovala. Dostalo se nám od nich léčby, jídla i střechy nad hlavou. Nebýt jejich dobrotivosti, nejsem dnes naživu," pokračovala ve svém vyprávění. A zdálo se, že alespoň tuto část příběhu jí její společníci věří. Všichni, až na Legolase. Stále mu na celém jejím vyprávění cosi nesedělo. Možná to byla malá černá skvrnka na jejích plavých vlasech, která jej vyváděla z míry, možná fakt, že neměli jediný důkaz, který by dokázal pravdivost jejího vyprávění.

,,Jakmile jsme se já i má klisna plně zotavily, provedli mě zdejší elfové po Lothlórienu. Haldir nás dokonce přivedl do míst, které znají pouze zdejší obyvatelé a do míst, kam se dostanete pouze na koních," usmála se nad tou vzpomínkou. Dokonce ji několikrát ještě s pár elfy vzal i na cesty, kde museli prolízat skrze koruny stromů. Možná proto si byla nyní v lezení po větvích tak jistá. Věděla jaké z nich ji udrží a kterým je zapotřebí se vyhýbat.

Zmínka Haldira dovedla Legolase k novým myšlenkám. Možná, že Chantal přecijen podezíral zbytečně. Moc dobře si pamatoval pohled, který jí Haldir věnoval, když jí tehdy do Lothlórienu přinesl v náručí. Proto jí uvěřil, alespoň tuhle část příběhu. Proč by ji přeci lhala?

,,Několik let jsem strávila v pohodlí hvozdu. Nebylo mi však souzeno žít v klidném prostředí a spát v saténových pokrývkách. Proto jsem se dala znovu na cesty. Jen já a Kallika, na toulkách skrz Středozem," pokračovala, ,,nebylo to však naposledy, co mé kroky vedly do Lothlórienu. Bylo to tehdy, kdy jsem nesla medailon pro paní Galadriel, když jsem se znovu setkala se starými známými. Haldir mi tak představil Glóredhel, svou ženu. A svou dceru Ignis."

Teď už dávalo smysl, proč Ignis vypadala, jakože se s Chantal dobře zná. Legolasovi to tehdy přišlo zvláštní. Nechtěl se však vyptávat. ,,Chvíli jsem tam pobyla. Učila jsem Ignis léčitelství a boji. To tehdy jsem se seznámila s Cassidy, když jsem Ignis učila střelbě z luku za jízdy," její rty se znovu rozlily v jemný úsměv, ,,roquen, quinga ar rocco lossë." Aragorn se na dívku upřeně zadíval a pousmál se. Bavilo jej, jak si ani při normální konverzaci nedokázala odpustit prokládat ji elfským jazykem. Byla to nádherná řeč, melodická a jemná. Litoval hobity, trpaslíka a Boromira, kteří jí nemohli rozumět. Přicházeli o hodně, alespoň podle jeho názoru. I když byl rád, že alespoň kromě Sama nerozuměli nadávkám, které elfka používala. Primitiv byl ještě slabé sousto.

,,Ani tehdy jsem v Lothlórienu nepobyla dlouho. Mým osudem byly toulky po zemi. Zabíjení skurutů, boje s temnými silami, to je náplní mého života," pokračovala a pomalu se blížila ke konci svého vyprávění. Už mluvila příliš dlouho. Řekla jim toho o sobě již víc než dost. ,,Být tulákem mě občas dovedlo k velice zajímavým zážitkům. Potkala jsem Kožomněnce. A ne jen jednoho, rovnou tři. Amnuse, Medděda a Lanuil. Také jsem měla tu čest setkat se s elfy z Temného hvozdu, Thranduilem, Tauriel..." přestala mluvit hned, co zmínila její jméno. Její a také jméno jeho otce. Cítila, jak se Legolas za ní narovnal a jeho pohled zmizel z jejích zad. Sklopil hlavu, to mohla říci, aniž by se na něho jednou podívala.

,,Tehdy, v den tajné rady v Roklince, jsem bojovala po boku Gondorských vojáků. Odráželi jsme vojska Mordoru. Po cestě mě pak ještě zdržela skupina skurutů mířící kamsi na východ. Nikdo nepřežil," dokončila svou řeč Chantal a přejela své společníky letmým pohledem, aby zjistila, jak se tváří. Většina z nich vypadala buďto zmateně nebo naprosto ohromeně. ,,Kdo jsi?" Ozval se Aragorn, který na ní hleděl podezíravě. Koutky Chantaliných rtů se pozvedly do letmého úsměvu. ,,Aiquen," odvětila a Chodec svraštil obočí. Taková odpověď mu nestačila.

,,Jak jsem již říkala, můj život závisí na anonymitě. Jsem Chantal, nic víc vám povědět nemohu," dodala, když viděla, že hraničář otevírá ústa, připraven se dál ptát. Znovu zavládlo ticho. To nakonec prolomil Smíšek. ,,Kde je teď Kallika, váš kůň?" To byla naštěstí otázka, kterou se elfka rozhodla zodpovědět. ,,Sama nevím," pousmála se na hobita, ,,vypustila jsem ji u bran Roklinky. Toulá se někde po Středozemi." ,,Jak se k ní pak ale dostanete?" Přidal se do vyptávání Pipin a Smíšek jen kývl. Celé mu to nedávalo smysl.

Chantal se znovu pousmála. ,,Zavolám si ji." ,,Co když je na míle daleko?" Pozvedl Pipin jedno obočí a založil si ruce na hrudi. ,,Nikdy není tak daleko, aby nepřišla včas. Drží se vždy poblíž mne. Byl to můj příkaz." ,,Jak ale může vědět, kde se nacházíte?" Zamračil se Smíšek. Místo, aby byl spokojen s odpověďmi od elfky, měl jen více a více otázek. ,,Kallika cítí, když jsem v nebezpečí. Přijde, když je něco špatně, nedám-li jí příkaz, aby tak neučinila."

,,Jak to děláte?" Vyhrkl Pipin a Chantal se na chvíli zatvářila zmateně. Nechápala totiž, na co pulčík naráží. ,,Příkazy, myslím ty příkazy," zazubil se nevinně Peregrin a poškrábal se na temeni hlavy. ,,Komunikuji s ní skrz mysl," odpověděla Chantal po chvíli. Nevěděla zda-li chce, aby to o ní věděli. Mohli by se začít vyptávat. Nebo pojmout nějaké podezření. Hlavně Legolas. ,,Páni," vydechl Sam překvapeně, ,,takže jste něco jako čarodějka?" Chantal se rozesmála. A nebyla jediná. ,,Ale prosímvás, mistře Samvěde, nejsem přeci žádný čaroděj." Při zmínění toho titulu však společníci utichli. Byl jen jediný člen výpravy, komu patřil a ten už tu s nimi nebyl.

Zavládlo ticho. Hrobové. Které přerušil až Boromir, jež doteď jen tiše seděl v loďce a poslouchal. ,,Navštívila jsi Gondor?" Zeptal se a na chvíli přestal s pádlováním, aby elfku lépe slyšel. Při cákání vody a za faktu, že od ní byl skoro nejdál, byla její řeč zastřená. ,,Ano," přitakala Chantal. ,,Kdy? Nikdy jsem tě nepotkal. Ne před Roklinkou." ,,Jak bys taky mohl," pousmála se elfka, ,,byl již na cestě na radu. Potkala jsem však tvého bratra. Faramira."

Boromir na to nic neřekl, jen se pousmál. Zdálo se, že se zapřemýšlel. Svého bratra už dlouho neviděl a i když by to nahlas nepřiznal, chyběl mu. ,,Poznala jsi mého otce, Chantal?" Ozval se po chvíli tichý Legolasův hlas. Zněl pochmurně. Jakoby při vzpomínce na Temný hvozd zesmutněl. ,,A Tauriel?" Dodal po chvíli šeptem se smutným úsměvem na rtech. Elfka sedící o trpaslíka před ním na chvíli přestala pádlovat. Zhluboka se nadechla a souhlasně přikývla.

,,Byla jsem v Temném hvozdu. Několikrát. Jen to většinou bylo za mřížemi," zasmála se a potom se odlmčela. ,,Tvůj otec mi o tobě vyprávěl," pravila, přemýšlela, co si může dovolit říct. Nechtěla, aby byl Legolas ve špatné náladě. ,,Tauriel se po smrti Kiliho vrátila s tvým otcem zpět do hvozdu. Mají se dobře, to se bát nemusíš." S tichým povzdechem se opatrně otočila čelem k elfovi za sebou a zadívala se na něho. Legolas zvedl hlavu a pohled jí opětoval, stejnětak jako smutný úsměv, který mu věnovala. ,,Áyallo atar," zašeptala a elf pomalu kývl. ,,Hantalë."

***