Frodo pomalu otevřel oči, něco ho vzbudilo, ale nebyl schopen odhadnout co. Uviděl kousek krásných bílých šatů, které pomalu mizeli z jeho dohledu. A protože to byl velmi zvědavý hobit, rozhodl se, že to půjde prozkoumat. Oblékl se do čistých šatů a pomalu vykročil. Byla to jakási žena, s plavými vlasy, dlouhými asi tak po pas a oblečena byla v bílých a přenádherných šatech. Frodo se pomalu vydal za ní. Sešel po velkých a tlustých kořenech do prohloubeniny, kam šla ona záhadná osoba a nestačil se divit.

Na udusané hlíně stál kamenný podstavec, na kterém byla položená jakási pozoruhodná miska. Galadriel, která byla tou záhadnou ženou, přešla ke stolku z kamene a vzala do ruky džbán. Pomalými kroky přešla k nádrži s vodou, napustila ji do něho a když byl džbán plný, pomalu se otočila na hobita a s kamenou tváří se ho zeptala: ,,Podíváš se do zrcadla?"

,,Co v něm uvidím?" Otázal se Frodo, který těmto čarovným elfským věcem ještě moc nedůvěřoval. Galadriel se slabě usmála a přešla k podstavci. ,,To neví ani ti nejmoudřejší," pravila, nespouštěla z hobita zrak a opatrně nalila vodu ze džbánu do mísy na podstavci tak, aby se ani kapka nevylila. ,,Zrcadlo ukazuje mnohé věci."

Frodo hleděl na tekutinu, která se přelívala do lesklé mísy a čeřila tak hladinu vody, která tam již byla. ,,Ty jež byly, ty jež jsou a některé," pravila Galadriel, dolila všechnu zbylou vodu, až do poslední kapičky a znovu uchopila džbán pevně do obou rukou, ,,které se ještě nestaly."

Frodo trochu nejistě polkl a pomalými kroky přešel blíž ke zmiňovanému zrcadlu. Podíval se dovnitř, na zčeřenou vodní hladinu. První viděl pouze svůj odraz, ale ten se po chvilce zmlžil a místo něj, se na hladině vyrýsovala Legolasova tvář a o chvilku později, se vedle něj objevila dokonce i Chantal. Mračili se a v očích se jim zrcadlil strach a obavy.

Ale ani princ Temného hvozdu, syn krále Thranduila a následník Temnohvozdského trůnu a záhadná bojovnice ze Středozemě, tam nevydrželi dloho.
  Hladina vody se znovu zčeřila a obraz se zmlžil. Místo ustaraného Legolase a zamračené Chantal, se tam nyní objevil obraz Smíška s Pipinem, kteří se tvářili více než vyděšeně.

Potom je nahradil ustaraný Sam a chvilku po něm, přišel i samotný obraz Kraje. Zelené louky a kopce, veselé obličeje hobitů a modré nebe, téměř bez mráčku.
  Náhle se vše změnilo v oheň. Stromy, obydlí a tráva, to vše pohltily plameny, které šlehaly vysoko k neby. Celý Kraj hořel, všechno...

Skřeti obsadili tehdejší krásnou krajinu a zabíjeli každého, kdo odporoval. Zajali všechny mladé hobity a vedli je pryč z Kraje, do Železného pasu, za svým pánem Sarumanem. Frodo se zdrceně díval do zrcadla a ztěžka oddechoval, v některých hobitech poznal své přátele a dokonce i Sama, Pipa a Smíška.

Galadriel pomalu zavřela oči a vlezla pulčíkovi do zmatené hlavy. Viděla vše, to zlé, i to dobré, vše, co spatřil on.
V zrcadle se mezitím objevil zástup hobitů, špinavých od kouře a dýmu a zmožených žalem a bolestí. Na špinavých nohou a na rukách měli kovová pouta se řetězy. Skřeti je velekli kdo ví kam, ale Frodo se dovtípil, že do Železného pasu.

Kraj už nebyl v plamenech, ale všude byl jen popel a na prach spálená zeleň. To vše se ale znovu změnilo. Všude byly plameny, ze kterých se vyrýsovalo velké, ohnivé oko. V Sauronovo oko. Frodovi vyklouzl prsten moci z košile a nebezpečně se blížil k obrazu v zrcadle. Už byl skoro u něj, ale hobit se od něj naštěstí včas odtrhl. Díky jeho zbrklému pohybu, neudržel rovnováhu a spadl rovnou na zadek.

Ležel na zemi a pořád prudce oddechoval. Galadriel pomalu otevřela oči a probodla ho pronikavým pohledem. ,,Já vím co jsi tam spatřil," řekla, ,,je to i v mé mysli." Frodo se na ni vydešeně zadíval a jeho spodní čelist prudce klesla. ,,Toto se stane, kdyby jsi selhal."

,,Společenstvo se rozpadá, už to začalo. Pokusí se ti prsten vzít," znovu promluvila a mírně přivřela oči, čímž zapříčinila, že vlezla Frodovi znovu do hlavy, což bylo jejím cílem, ,,ty víš o kom mluvím. Zničí to všechny, jednoho po druhém." Frodo rychle vstal ze země a rozhodl se učinit ryskantní krok. Natáhl k ní ruku s prstenem a pomalu ji rozevřel. ,,Požádáte-li o něj, já vám ten prsten dám," pomyslel si, ale i to postačilo k tomu, aby ho Galadriel slyšela.

,,Sám mi jej nabízíš," šeptla a pomalými kroky se k němu vydala. A jen co dorazila až k mladému hobitovi, natáhla svou ruku k prstenu. ,,Nepopírám, že mé srdce po něm velice touží," zašeptala a Frodo začal pomalu a vyděšeně stahovat ruku zpět k tělu. ,,Na místo temného pána by byla královna!" Vykřikla Galadriel mocným a temným hlasem, takovým, jakoby to snad ani nebyla ona. Obloha zčernala a dokonce i zahřmělo.

,,Né temná, ale krásná a strašná jako úsvit. A zrádná jako moře. Silnější než samotné základy země. Budete mě milovat a zoufat si," pokračovala, ale potom sebou trhla a hluboce se nadechla a vydechla. Bylo to, jakoby se probrala z jakéhosi tranzu.

,,Obstála jsem," vydechla a mírně se usmála, ,,odejdu na západ a zůstanu Galadriel." ,,Já to sám nedokážu," povzdechl si Frodo. V jeho očích se odrážel strach a obavy. ,,Ty jej máš nést. Nést prsten znamená být sám, tobě byl ten úkol svěřen. Nenajdeš-li cestu ty, pak nikdo," řekla paní lesa, sklonila se k němu a upřímně se usmála.

,,Vím co musím udělat, jenže- se toho bojím," povzdechl si hobit a popotáhl. Galadriel se smutně usmála a promluvila: ,,I nejmenší človíček může změnit budoucnost." Frodo se usmál a nasadil si řetízek s prstenem pevně na krk. Teď už byl více než rozhodnut, uskutečnit to, čeho se tak bál, ale věděl, že to udělat musí.

...

Společenstvo znovu vyrazilo na dlouhoz a nebezpečnou cestu, plnou překážek, které musí zdolat. Postupně všichni nasedli do dřevěných lodí, které jim darovala Gapadriel a vypluli. V první z plavidel seděl Aragorn, Frodo a Sam, ve druhé plul Boromir, Pipin a Smíšek a v té poslední, Legolas, Chantal a Gimli.

Frodo pomalu a opatrně, vytáhl z kapsy jakousi "žárovku", která obsahovala světlo nejoblíbenější hvězdy a zadíval se na ni. Dala mu ji Galadriel, aby ho ochránila před nebezpečím, za což jí byl více než vděčný.

Moc dobře věděl, co má udělat, ale bál se toho. Bál se, že zklame Středozem a její obyvatele, což nechtěl, protože si  moc dobře vzpomínal, co by nastalo a to nechtěl riskovat. ,,Nechci opustit Sama a Pipina se Smíškem, ani Aragorna a Gimliho, ani Legolase s Boromirem a Chantal s Gandal-" pomyslel si, ale u posledního jména se zarazil a znovu zesmutněl.

Ten veselý čaroděj, který toho v jeho životě tolik zamotal, mu opravdu strašně chyběl. Povzdechl si a podíval se na pravý břeh, kde uviděl stát samotnou Galadriel, v překrásných bílých šatech a jemným závojem přes obličej. Pomalu zvedla svou ruku a jemně mu zamávala. Smutně se pousmál, ale pozdrav neoplatil. Za malou chvilku, která se zdála být jako sekunda, už mu elfy z Lothlorienu zakryly větve stromů a on znovu zesmutněl.

Nechtělo se mu odtud, elfové byli milý, veselý a nechyběl jim ani smysl pro humor. Měli tu pohodlí, jídlo a ochranu, podobně jako v Roklince, ale teď, je to pryč. Budou si zase muset vystačit jen se zásobami a v tom nejhorším, si jídlo sami ulovit. Frodo však nebyl jediný, komu se odtud opravdu nechtělo. Chantal, i když to nedávala tolik najevo, se tu cítila jako doma. Elfy z Lothlorienu znala moc dobře, některé dokonce už od mala. Třeba Haldira, nebo Glóredhel.

Byla sice bojovnice a tulačka a byla zvyklá žít ve věčném nebezpečí, bolesti, a s pocitem, že ji každou chvíli může někdo, či něco napadnout a zabít, ale odsud, z místa, které jí nahrazovalo domov, o který přišla, se jí prostě nechtělo. Trasy zkrz les měla vryté do paměti, věděla jak se dostat do míst, kam potřebovala. A taky že většinu z nich prošla, než se konečně znovu připojila ke své družině, která si myslela, že celou dobu odpočívá kvůli zraněním.

Společenstvo za chvilku vyjelo z království Lothlorienu a pádlovali dál, přičemž si užívali pocitu, že někam plují. A tak pluli a poslouchali šum stromů, lahodící jejich uším. Chantal pomalu zavřela oči, usmála se a začala nejdřív potichu a potom nahlas, zpívat svou velmi oblíbenou píseň. Misty mountains.

Far Over the misty mountains cold
To dungeons deep and caverns old
We must away ere break of day
To seek the pale enchanted gold

The dwarves of yore made mighty spells,
While hammers fell like ringing bells
In places deep, where dark things sleep,
In hollow halls beneath the fells.

For ancient king and elvish lord,
There many a gleaming golden hoard,
They shaped and wrought, and light they caught
To hide in gems on hilt of sword.

On silver necklaces they strung
The flowering stars, on crowns they hung
The dragon-fire, in twisted wire
They meshed the light of moon and sun.

Far over misty moutains cold
To dungeons deep and caverns old
We must away ere break of day
To claim our long-forgotten gold.

Goblets they carved there for themselves
And harys of gold; where no man delves
There lay they long, and many song
Was sung unheard by man and elves.

The pines were roaring on the height,
The winds were moaning in the night.
The fire was red, it flaming spread;
The trees like torches blazed in the light.

The bells were ringing in the dale
And men looked up with faces pale;
The dragon's ire more fierce than fire
Laid low their towers and houses frail.

The moutains smoked beneath the moon;
The dwarves, they heard the trump of doom.
They fled their hall to dying fall
Beneath his feeth, beneath the moon.

Far over the misty mountains grim
To dangerous deep and caverns dim
We must away ere break of day.
To win our harys and gold for him!

***