,,Noro lim Asfaloth, noro lim," prohodila Arwen směrem ke svému koni a ten se okamžitě rozcválal. Projela lesem- kde se setkala s hobity a Aragornem -, jako by tam ani nebyl a zamířila na louku. Asfaloth ji doslova protryskal a vjel do dalšího lesíka, který byl ještě přeplněnější listnany a jehličnany. Arwen zaslechla dusot těžkých kopyt, těsně za pozadím svého koně.

Ohlédla se a spatřila pět přízraků, na uhlově černých koních. Ne na normálních, ale na temných, kteří mají na kopytech lidsko krev a rudé oči, plné nenávisti a zloby. Arwen rychle pobídla Asfalotha a zabočila, ve snaze přízrakům utéci.

Chvilku cválala za zády, jen s pěticí nazgûlů, ale potom se k nim k jejich neštěstí po dalším odbočení přidal i zbytek. Teď za nimi cválalo devět černých koní a na nich devatero přízraků. Arwen se ohlédla, přičemž ji škrábla jakási houže do tváře. Vyjeli z lesíka. Před nimi se rozprostřela širá pláň. Protryskali ji rychleji, než si to vůbec uvědomili a vjeli do dalšího lesa.

Zrovna když byli nepřátelé blíž a blíž, že se jeden z nich málem dotkl Froda, svou ohavnou a obrněnou rukou, Arwen znovu pobídla Asfalotha. ,,Noro lim Asfaloth," prohodila a upevnila svůj stisk na otěžích. Kličkovali mezi stromy, kterých pomalu ubývalo. Asfaloth zrychlil a přeskočil jeden ze spadlých jehličnanů. Už byli blízko svého cíle.

Vyletěli z lesa jako střela a po chvilce docválali před divokou řeku, do které doslova skočili. Asfaloth zpomalili a krokem došel až do jejího středu, kde se zastavil a pozoroval jak černí koně před vodou zastavují a jejich jezdci tasí meče. ,,Vydej nám pulčíka elfko!" Přikázal jeden z nich temným, chraplavým a hlavně hlubokým hlasem.

,,Jestli ho chcete! Pojďte si pro něj!" Vykřikla Arwen a vytáhla svůj elfský meč z pochvy. Jeho čepel se nebezpečně zablýskla. Jakoby tím dala pokyn Asfalothovi, aby se postavil na zadní. Kůň to udělal a hlasitě zaržál. Nazgûli se opravdu pomalu vydali za nimi do vcelku klidného proudu řeky. Arwen začala něco potichu odříkávat v elfském jazyce a pozorovala jak voda v řece rychle stoupá. Bylo to staré elfské zaříkadlo, které se Arwen naučila.

Nazgûli se najednou začali rychle ohlížet a sledovali jak se ze zatáčky vyvalil velký proud vody, který vedly nádherní a naprosto kouzelní koně, které netvořilo víc než voda a kouzlo. Asfaloth trochu couvl, aby je vlna nevzala taky, protože to by nebylo zrovna nejlepší. Přízraky se taky pokusili couvat, ale nebylo jim to nic platné, proud vody je i tak vzal ssebou.

Frodo nahlas zasípal, prudce hekal a zdálo se, že se mu ještě více přitížilo. Arwen seskočila z Asfalotha a sundala z něho i hobita, kterého opatrně položila na zem. ,,Ne, ne. Frodo, to ne, teď to nesmíš vzdát, teď ne," pevně ho objala a z jejích očí vytekly první slzy, které potom nahradily další.  Přesto se vschopila a rozhodla se dovézt ho až do Roklinky.

Znovu ho vysadila na koně, sedla si za něho a rozcválala se. ,,Noro lim Asfaloth, noro lim!" Prohodila Arwen a kůň přešel do trysku.

...

Mezitím se Smíšek, Sam a Pipin plahočili za Aragornem. Padali únavou, ale nehodlali odpočívat, dokud je ještě nesly jejich vlastní nohy. Byli už blízko Roklince, ale pořád hrozilo nebezpečí přízraků a jiných potvor. Šli po tmě, bez zapálených loučí, takže skoro neviděli na cestu. Jediné světlo jim dával měsíc v úplňku a jasné hvězdy na obloze.

Kráčeli dokonce bez najedených žaludků, což hobiti spracovávali velmi těžce. A hlavně šli bez odpočinku, putovali dne i noci a neopovažovali se jen zastavit, bůh ví, co by je v těchto končinách mohlo napadnout a zahubit. Kromě šelestu stromů, cvrlikání ptáků a jemné našlapování lesní zvěře, nebylo slyšet z hola nic.

Jenže zvuk, který najednou dolehl k jejich uším, nemohl být způsoben ani listím stromů, ani lesní zvěří a v žádném případě ptáky. Nebylo to ani ohavné pištění přízraků a dusot černých kopyt, byl to dupot těžkých nohou. Ani lidských, ani zvířecích. ,,Co to-" vyhrkl Pipin a ohlédl se na Aragorna, který se zamračil a zřejmě pochopil, co onen zvuk způsobilo.

,,Schovat!" Zavelel Aragorn a zamířil do borůvčí, kam doslova skočil. Tam se taky schovali, aby je neuviděly oči těch, jejichž nohy tak těžce dopadaly na tvrdou zem. Hobiti se na sebe namáčkli jako sardinky a ukryti pod větvičkami zeleného borůvčí, vyčkávali. Nakonec si každý z nich našel škvírku, kterou docela bezpečně pozorovali to, co se blížilo.

Dosud čistý a nezkažený vzduch, zaplavil obrovský puch a tmu ozářily zapálené fakule, které svýraly velké ohavné dlaně. ,,Skřeti," zavrčel Aragorn a měl pravdu. Stvoření, které tak křečovitě svýrala zapálené louče, byli opravdu skřeti. Ohavné a ďábelské stvůry, které nad nikým nemají ani kapku slitování.

Skřeti dupali co to šlo, jejich těžká a ostrá brnění vrzala a z jejich tlam vycházely skřeky, které opravdu není sranda uslyšet v temném a opuštěném lese. Prošli kolem hobitů a Aragorna, jako by tam ani nebyli, což jim do jisté míry velmi vyhovovalo. Jen poslední ze skupiny skřetů se zastavil a silně začenichal. ,,Co čucháš?" Zavrčel se jiný skřet. Hlas měl hluboký a vyschlý, jako poušť.

,,Člověčinu," zahuhlal první skurut, o trochu hlubším a silnějším hlasem, než ten druhý. ,,To se ti jen zdá," zavrčel třetí skřet a oddupal pryč. Za ním se po chvilce vydali i ti zbylí dva.
,,Uf," ulevil si Smíšek. Ale pořád neměli vyhráno, každou chvílí se skřeti mohli vrátit a všechny je pobít. Proto rychle vstali z houští a odplížili se na jinou cestu.

Dlouhých dní a sešest nocí se plížili a schovávali před nebezpečím, které na ně ve volné a ztemnělé přírodě číhalo, než konečně uviděli Roklinku.

...

Frodo pomalu otevřel oči. Chvilku mžoural do ostrého světla, které ho oslepilo. Radši je znovu zavřel. Pokusil se je otevřít podruhé a to se mu taky povedlo. ,,Kde- kde to jsem?" Zašeptal a rozhlédl se po místnosti. ,, Jsi v Elrondově domě. Je deset hodin odpoledne, dvacátého října. Jestli to chceš vědět přesně," odpověděl mu jakýsi hlas. Frodo se za ním ohlédl. ,,Gandalf?" Vyhrkl překvapeně.

,,Ano, jsem tady," řekl čaroděj a popotáhl z fajfky, ,,a ty máš štěstí, že jsi tu taky. Ještě pár hodin a nebylo by ti už pomoci. Máš v sobě velkou sílu, můj milý hobite." ,,Co se stalo? Proč jste nepřišel?" Zeptal se hobit zklamaně. ,,Mrzí mě to Frodo," zamručel Gandalf, ,,zdrželi mne." Při vzpomínce na Železný pas se mu sevřel žaludek. ,,Gandalfe? Co je vám?" Zeptal se hobit mírně vystrašeně.

,,Nic Frodo," odpověděl čaroděj a usmál se. ,,Frodo! Frodo!" Vykřikl Sam ode dveří a vběhl dovnitř. ,,Same," usmál se hobit. Sam přeběhl až k němu a sedl si vedle postele na jakousi stoličku. ,,Jsem tak rád že jste vzhůru," vyhrkl a obdařil Froda vřelým úsměvem. ,,Skoro pořád u tebe seděl," zasmál se Gandalf.

,,Měli jsme o vás hroznou starost. Viďte Gandalfe." Čaroděj se usmál, kývl a pravil: ,,Podle učeně pana Elronda, začínáš tahat." Za Gandalfem se náhle objevil jakýsi hnědovlasý a postarší elf a široce se usmál. ,,Vítej v Roklince, Frodo Pytlíku," pravil Elrond, pán Roklinky. Frodo se vděčně usmál.

Potom co se dostatečně zotavil, vstal z postele, oblékl se do svého obvyklého oblečení a vyšel ven. Oslnilo ho slunce, které tak dlouho neviděl a byl rád, že se zase může nadechnout onoho čistého vzduchu, který býval i v Kraji. Společně se Samem se procházel Roklinkou a pozoroval barevné listí, které padalo ze stromů, sochy, rozestavěné po kamenných náměstích a jiné krásy, které se tam nacházely.

Přešli na jedno z menších kamenných "náměstíček" a uviděli Pipina se Smíškem. Rozesmáli se a okamžitě k nim přeběhli. Samozřejmě se jejich shledání neobešlo bez objímání. Frodo zrovna objímal Pipina, když si všiml malého staříka, sedícího na dřevěné lavičce s velkou knihou v rukou.

,,Bilbo!" Vykřikl štastně, rozeběhl se k němu a hned mu padl do objetí. ,,Ahoj Frodo, chlapče," usmál se stařík a objal ho na zpět. Potom mu Bilbo ukázal knihu, kterou napsal a v níž vylíčil všechna svá dobrodružství. ,,Tam a zase zpátky. Příběh hobita od Bilba Pytlíka," přečetl Frodo a usmál se.

,,Úžasný," vydechl a rychle prolistoval knihu, u které se zaměřil hlavně na obrázky. ,,Chtěl jsem se tam vrátit. K mocným z temného hvozdu, do jezerního města, vidět osamělou horu. Jenomže stáří mě konečně dohonilo," řekl Bilbo a smutně vydechl. Frodo si všiml podrobné mapy Kraje a posteskl si.

,,Hmm, Kraj," vzdychl Frodo. ,,Stýská se mi. Rád jsem si hrával na to, že někam cestuju. S tebou za dobrodružstvím. Jenomže to moje je úplně jiné. Já nejsem jako ty," řekl a upřel svůj pohled na Bilba. ,,Můj chlapče," řekl stařík a smutně se usmál .

***