Skřeti se hnali dál, až se pod jejich těžkými nohama otřásala zem. Nehodlali se však zastavovat, jelikož si byli moc dobře vědomi, že jejich čtyři pronásledovatelé jsou již blízko ke svému cíli. Blíže, než si kdokoliv z nich myslel. Krajina jim však přála a oni tak nemuseli zdolávat žádné velké překážky. Nic je nebrzdilo a oni tak měli volnou cestu do Železného pasu za svým pánem Sarumanem.

...

Čtveřice pronásledovatelů se nezvratně přibližovala k cíli své cesty, přesto jim však připadalo, že jsou od skřetů stále stejně daleko. Chantal, běžící po boku svého druha Legolase, se zamračila a ohlédla se za sebe, kde se asi s deseti metrovým rozestupem hnal trpaslík Gimli, který jim sotva stačil. Jak již říkal, na přespolní, ani vytrvalostní běhy nebyl stavěný. To stejné se však nedalo říct o posledním členů výpravy, jelikož Aragorn stále s menším náskokem uháněl v jejich čele.

,,Pořád dýchej," zasýpal Gimli a znovu zprudka nabral vzduch do plic, ,,tak se to musí. Pořád dý-chej!" Chantal se nehledě na vážnost situace rozesmála, otočila se k němu čelem a chvilku tak běžela pozadu. ,,Snad nechcete, aby vás někdo z nás nesl, mistře trpaslíku," podotkla a Gimli se zamračil. ,,Na to jsem ještě silný dost, elfko!" Chantal se znovu zasmála, stále běžíc pozadu, což však nijak neovlivnilo fakt, že stále uháněla po boku Legolase, kterému perfektně stačila. ,,Tak hlavně pořádně dýchej, Gimli," ušklíbla se ještě předtím, než se k trpaslíkovi otočila zády, ,,ať nám tu někde neomdlíš!" Legolas se na elfku mírně zamračil a za běhu do ní jemně drkl ramenem. ,,Dost už bylo řečí," řekl a Chantal zmizel úsměv z tváře, ,,míň slov a rychlejší běh, ano?" Hned na to se elf rozeběhl rychleji, což hnědovláska nečekala a on se jí začal pomalu vzdalovat, načež vyrovnal tempo s Aragornem. Chantal zaražená jeho slovy a činy začala nevědomky zpomalovat, takže ji nakonec předběhl i trpaslík Gimli. ,,Tak hlavně pořádně dýchej, elfko, ať nám tu někde neomdlíš," ušklíbl se, čímž dívku probral z tranzu. ,,Fakt vtipný," protočila elfka očima a rozeběhla se za Aragornem a Legolasem v čele.

,,Upalují, jakoby měli za zády biče svých pánů!" Poznamenal Legolas, když se zadíval do dáli na skupinku skřetů, které honili. Aragorn už mu začal znovu utíkat a on se tak za malý moment ocitl opět vedle Chantal. ,,Chyběl si mi," mrkla na něho s úšklebkem elfka. Legolas si povzdechl. ,,Nechápu, jak můžeš být v takové chvíli tak veselá," svraštil obočí a Chantal se zasmála. ,,Nemůžeš být pořád jen vážný," usmála se elfka a Legolas nad ní jen protočil očima, načež znovu zrychlil. Chantal zaúpěla. ,,Notáák! Znovu už ne!"

...

Již se setmělo, když se skřeti konečně rozhodli zastavit na okraji Fanghornského lesa. Shodili zmatené pulčíky ze svých ramen přímo do udusané trávy a odložili zbraně. ,,Dál nejdeme, dokud si neoddáchnem," ozval se jeden z nich hlubokým a chraplavým hlasem a zprudka vydechl. ,,Rozdělejte oheň!" Přikázal jiný skřet a hned na to se několik z nich vydalo kácet stromy do hvozdu.

Pipin se začal plazit ke svému kamarádovi, který ležel o kus dál od něj, což mu však se svázanýma rukama nešlo dvakrát nejlépe. ,,Smíšku?" Zašeptal a s trochou úsilí se doplazil až k němu, ignorujíc hrozivé skřetí skřeky za nimi. ,,Smíšku!" Oslovil ho znovu a tentokrát s větším důrazem. Druhý z hobitů unaveně otevřel oči a pohlédl na svého přítele. Nad pravým obočím se mu táhl dlouhý škrábanec a obličej měl ušpiněný od krve, která z něho vytékala. Smíšek byl však rád, že skřeti takhle ublížili pouze jemu a Pipin ve je v pořádku. Nerad by, aby se mu něco stalo.,,Myslím," zahuhlal a zahleděl se do zvědavých a vystrašených očí svého společníka, ,,že jsme udělali chybu, když jsme odešli z Kraje, Pipine." Peregrin se však pouze poťouchlé usmál a neodpověděl. Byl rád, že je Smíšek vzhůru a nic vážného mu není.

Skřeti s mohutnými sekerami v rukou, poráželi jeden strom za druhým a dříví nosili na jednu hromadu. Fanghornský les začal být hlasitý. Ze stromů vycházely podivné hučivé zvuky, které byly jistě slyšet na míle daleko. Pipin se zadíval na podivní les a hned na to se znovu otočil ke Smíškovi. ,,Co dělà ten hluk?" Zeptal se a svraštil obočí. Smíšek se zapřel o lokty a v leže na břiše zvedl hlavu. Dlouze se zadíval na Fanghorn a pootevřel pusu náhlým pochopením. ,,To stromy," řekl a Pipin nadzvedl jedno obočí. ,,Cože?" Smíšek se k němu sklonil. ,,Pamatuješ na starý hvozd v Rádovsku? Lidí říkali, že tam ve vodě je něco, po čem stromy hodně rostou...a ožívají." ,,Ožívají?" Vytřeštil Pipin oči a pomalu se znovu otočil k lesu. ,,Stromy šeptají," řekl polohlasně Smíšek, ,,mluví spolu...dokonce se hýbou." Pipin neodpověděl a jen na něho měně zíral.

,,Mám hlad," zamračil se skřet s obtiskem bílé ruky na pravé tváři, ,,celý tři dny jsme neměli nic, než jen červavej chleba!" Zahodil načernalý bochník jediné stravy, kterà se jim dostàvala a rozhlédl se kolem sebe. Všichni byli stejného názoru, jako on. ,,Jo! Proč nám nedaj kus masa?" Podotkl jiný skřet a pohledem spočinul na vyděšených hobitech. ,,Co támhleti? Jsou čerství!" Skřet, s obtiskem Sarumanovi bílé ruky na pravé tváři se k němu pomalu vydal. ,,Ti nejsou k jídlu!" Zameačil se a poslal jiného skřeta, aby hobity odtáhl stranou od ostatních. Pipin se Smíškem vyjeli a snažili se bránit, ale bylo jim to marné. Tu se před vůdcem skupiny objevil zase jiný skřet. ,,A co jejich nohy? Ty nepotřebujou," podotkl a hladově se zadíval na vystrašené pulčíky, ,,jsou k nakousnu-" rozeběhl se k nim, ale vůdce ho zastavil a odstrčil ho. ,,Jedeš, prevíte?!" Oslovil se na něho a zamračil se.

Začala hádka. Skřeti se překřikovali a nebylo slyšet nic, než jejich handrkování. ,,Rozkrájejte je!" ,,Jen sousto!" Vykřikl jakýsi skřet, napřáhl ruku se svým mečem a chystal se seknout vyděšené pulčíky, ale jeho useknutá hlava ležela na zemi dříve, než to stačil udělat. Vůdce skupiny ho totiž připravil o život, aby zabránil katastrofě. Všichni se zaseklo v pohybu. Pipin se Smíškem na sebe vystrašeně pohlédli a potom se zadíval i na hlavu ležící na tvrdé zemi. ,,Vypadá to, že se maso na jídelníček vrátí," prohlásil vůdce s obtiskem bílé ruky na tvàři a zařval, načež se mu dostalo odezvy v podobě hrozivých skřeků. Všichni se hladově vrhli na mrtvé tělo skřeta a zanedlouho už vzduchem létaly orgány. Všude spousta zkažené skřetí krve.

,,Pipine!" Sykl Smíšek a získal tak pozornost svého vyděšené ho spoleçníka, který sledoval skřety. ,,Pojď!" Pobídl ho Smělmír a hlavou mu naznačil, aby se plazil za ním. Pipin pouze vyděšeně přikývl. Začali se plazit směrem k Fanghornskému lesu, jenže ne nadlouho. Smíška totiž někdo přišlápl k zemi a zastavil ho tak v pohybu. Pipin se vyděšeně přetočil na záda a pohlédl do tváře skřeta, který předtím navrhoval jejich zmrzačení. Vytřeštil oči. ,,Noták," ušklíbla se zlé skřet, ,,volej o pomoci!" Chytil Pipina a pevně mu stiskl tvàře k sobě, takže chudák vyděšený hobit nemohl nic dělat. Moc mu v tom nepomáhaly ani svázané ruce. ,,Jen si kvič," pokračoval skřet s napřaženou dýkou v ruce, ,,už tě nikdo nezachrání-" Jenže přesně v tom okamžiku odněkud přilétlo kopí a zabodlo se hluboko do skřetových zad. Ten zavřeštěl a přepadl na stranu, takže půlčíci byli volní.

Z mlhy se vyřítilo několik obrněných postav na koních, které začaly bojovat s vyjevenými skřety. Byli to Rohirové, kteří Pipina se Smíškem zachránili. Vzduchem létala kopí a šípy a mrtvá těla skřetů otřásala zemí. Rohanští jezdci mířili narozdíl od stvůr přesně a bylo celkem jisté, kdo souboj vyhraje. Dusot kopit, skřetí skřeky, hučení stromů a cinkot kovových zbraní. Nebylo slyšet nic jiného. ,,Pipine!" Zakřičel Smíšek na svého přítele dost hlasitě na to, aby ho i přes ten hluk slyšel. Nemohl ho však nikde najít. V tom zmatku ztratili jeden druhého. Pipin se vyděšeně rozhlédl kolem sebe a potom se přetočil na záda. Jenže to, co uviděl nad sebou ho vyděsilo víc, než onen skřet. Vykřikl. Přímo nad ním se vzpínal hřebec a jeho právě dopadající kopyta mířila přesně na něho.

***