Vždycky jsem si myslel, že jsem nejvíc vděčný za svoje přátelství s Jamesem a Náměsíčníkem. Dokud nedošlo k téhle ožehavé situaci, neuvědomil jsem si, kolik toho pro mě v tichosti Peter s Marlene dělali.

I když mě dřív měla McKinnonová možná víc než jen ráda, nikdy neodsoudila Lily za to, že se do mě zamilovala. Stála při nás i v těch nejhorších chvílích a já neměl slova na to, abych jí nebo Peterovi poděkoval. Oba se ukázali jako ti nejlepší přátelé pod oblohou, která se dost možná mohla každou chvílí zřítit a zastihnout nás nepřipravené.

Nikdo z nás nevěděl, kolik jsme toho změnili, dokud čas neuplynul a my nedošli až na samý konec, ale na ten ještě není čas. V našich srdcích totiž nastal čas na lásku, která se nemusela skrývat, na lásku, kterou jsme nemuseli před nikým tajit. Přesto jsem se cítil špatně.

Stejně tak na tom byla má sladká Lily.

Plakala, možná víc než jsem čekal. Nikdo nechtěl Jamesovi ublížit, ale to je cena za sobectví, ve kterém celou dobu vynikal.

Marlene s Peterem byli tak hodní, že nás u sebe nechali o samotě a odešli na procházku v dešti, kterou Marlene považovala za nesmírně romantickou. Peter s ní samozřejmě souhlasil, ostatně jako vždy, a proto jsme s Lily u nich doma osaměli.

Seděli jsme na měkké pohovce a já ji k sobě tiskl tak silně, jak jen to šlo, ale tak jemně, aby měla možnost volně dýchat. Čas od času jsme promluvili, ale nakonec se společné mlčení ukázalo jako ten nejlepší lék. Alespoň prozatím nám stačilo tohle.

Netušili jsme, co si pro nás osud ještě připravil. Nevěděli jsme, co na nás čeká za rohem a druhý den. Tu noc jsme jen byli a byli jsme spolu. Na tom jediném mi záleželo.

Hladil jsem ji po rudých kadeřích, zatímco ona mi zpívala naši oblíbenou písničku. Nebyl to hřích. Nedalo se to za něj považovat, konali jsme naprosto správně, přestože jsme oba ublížili člověku, který nás měl upřímně rád.

Já se zachoval jako krysa, věděl jsem to. James Potter mi poskytl domov, který jsem dlouhá léta neměl, dal mi bratrskou lásku, o kterou jsem přišel během let v Bradavicích a ukázal mi, že mě může mít rád i jako krvezrádce.

Jenže to i Lily.

Ona mě milovala stejně tak jako James. Nebýt jí, spal bych toho léta, kdy jsem utekl, někde pod mostem a klepal se tam zimou, dokud by se James nevrátil z dovolené a nenašel mě. Nahradila mi lásku celé mé rodiny a já se díky ní usmíval víc, než za celé studium s Jamesem. Ona mi bez příkras ukázala, jaké je to milovat a já věděl, že už to žádná jiná nedovede.

„Tichošlápku?" Její hlas mě probral z myšlenek. Přestal jsem ji hladit a naklonil se k ní. Obrátila se ke mně čelem a několikrát zamrkala, aby se zbavila slz.

„Lils?"

„Proč nejdeme k tobě?" zeptala se. Vlastně to napadlo i mě, ale pohostinnost Marlene mě tak uchlácholila, že jsem na chvíli zapomněl, že mám vlastní byt nedaleko odsud.

„Chtěla bys?" Odpovědí mi bylo krátké přikývnutí, než se posadila a rukou mi vjela do vlasů. Sotva se usmála. „Cítíš se stejně blbě jako já?"

„Cítím se snad ještě hůř," přiznala. Brada se jí chvěla a oči znovu plnily slzami. Přitáhl jsem si ji znovu k sobě, abych její slzy zahnal, ale sám jsem měl na krajíčku.

Tolik jsme mu ublížili.

Před odchodem od Marlene Lily napsala na útržek pergamenu krátký vzkaz. Sledoval jsem ji, jak si skousávala ret, než se zvedla a připojila se ke mně.

„Zvládneme to, viď?" Zněla, jako by ode mě čekala jistotu, kterou bych jí nejraději dal, kdybych ji ovšem někde kolem sebe či v sobě cítil.

„Zvládneme všechno, co budeme chtít, Lils," stiskl jsem pevně její ruku a po přikývnutí, kterým mě ujistila, že všechno zvládneme, jsem nás přemístil k sobě domů.

Lily už to tam znala. Párkrát mě s Jamesem navštívili, ale to jsem neměl dopisy od ní pohozené na stole, nýbrž schované ve skříni před Jamesovým zrakem. Teď na tom nesešlo. Dopisy, které jsem psal já, James četl a ty, které psala Lily... u těch by bylo lepší, kdyby je raději nikdy neviděl.

Lily vytáhla i ten poslední, který jsem psal pro změnu já, a položila ho mezi ostatní.

„Nečetla jsem ho," přiznala. Pobídl jsem ji, aby si sedla a pustila se do toho, ale Lily měla očividně jiné plány.

Bez váhání mě chytila za bundu a přitáhla k sobě tak blízko, že jsem i v té tmě mohl spočítat všechny pihy, které jí zdobily obličej. Čekal jsem, že mě políbí, ale ona místo toho jen odhrnula lem koženky přesně tam, kde se nacházelo naše malé tajemství.

„Vždycky to tak bude, že ano? I kdybychom byli na míle daleko od sebe, naše srdce budou při sobě," zašeptala.

„Vždycky," přitakal jsem a jemně prsty zvedl její bradu, aby se na mě podívala. „Vždycky tě budu milovat."

„I kdyby nás pohltily stíny?"

„I kdyby se zřítila obloha," ujistil jsem ji jako vždy.

„I když nás James zabije?" zeptala se se slzami v očích. Nechtěl jsem ji takhle vidět, ani slyšet zrovna tuhle otázku.

„Až nás James oba zabije, Marlene s Peterem nás určitě pomstí," ujistil jsem ji. Lily se smutně pousmála a přitáhla si mě k sobě ještě blíž.

„Miluju tě, Tichošlápku," pošeptala tak, jako by to bylo největším tajemstvím. Což vlastně doposud bylo.

„Miluju tě, princezno."

***

Život ani zdaleka neplynul dál tak, jak jsme si přáli. Venku stále panovala nepříčetná válka, která se vybírala oběti a nutila nás, abychom byli ve střehu. Stále jsme byli ti, kdo měli po dokončení bystrozorského výcviku bojovat se Smrtijedy a někteří z nás už jim stanuli tváří v tvář několikrát.

Longbottomovi se dokonce jednou utkali se samotným Voldemortem a jen tak tak z boje vyvázli živí.

V pomyslném růžovém opojení jsme s Lily vydrželi jen několik dní. Musela se vrátit pro věci a využila k tomu jedno odpoledne, kdy jsme měli trávit čas na výcviku. James nemluvil ani s jedním z nás, ale divit jsme se mu nemohli. Remus se snažil pro obě strany rozkrájet, ale chudáka to trápilo snad ještě víc, než kdyby se prostě a jednoduše přiklonil jen k jednomu z nás.

Za to Peter v tom měl jasno. A to celkem s přehledem.

„Dvanácteráku," zaslechl jsem Červíčkův hlas při obědě. Seděl jsem u stolu s dvojčaty a nimral se v jídle, jako bych na něj vůbec neměl chuť. Ve skutečnosti jsem se ale nechtěl cpát před Jamesem, abych vypadal aspoň trochu nešťastně jako on. Ta Lví hrdost mi nedovolila, abych se zvedl a omluvil se mu. Ne když tak napjatě svíral hůlku, ze které každou chvíli létaly jiskry.

„Co je?" zavrčel James, aniž by se na něj podíval. Vlastně se nedalo z mého pohledu říct, kam se vůbec díval, když na něj. Seděl ke mně totiž bokem.

„Nebuď na mě hnusný, nic jsem ti neudělal," opáčil stejně tak naštvaně Peter. Na všechny z nás začala doléhat ta nepříjemná atmosféra, bez jediné výjimky. „Chtěl jsem ti jenom říct, že tímhle svět nekončí. Víš..." James ho ale domluvit nenechal. Místo toho se naštvaně zvedl a rukou odhodil talíř s jídlem Peterovi přímo na triko. Ten okamžitě vyskočil na nohy a osopil se na Jamese tak, jak jsem si nedokázal představit ani v těch nejbláznivějších snech. „Víš co, Jamesi?! Zkus se pro jednou nechovat jako sobec a ukázat, že ti taky na někom z tvých přátel záleží!" křikl po něm.

To už ale James směřoval k východu, odkud mu zády k nám ukázal jen vztyčený prostředníček. Měl jsem co dělat, abych za ním nevyběhl. Už jsem vstával, ale Gideon mě stáhl zpátky a zavrtěl rázně hlavou.

„Nech to plavat, Siriusi, než se stane něco horšího," varoval mě.

„Vždyť se chová jako blbec!" rozkřikl jsem se na svou obranu.

„Ale divit se mu nemůžeme. Lily pro něj byla všechno," vložil se do toho i Fabián.

„Hm," zamručel jsem a stáhl se zpátky. Očima jsem střelil zpět k Peterovi, který se kouzlem snažil očistit svoje oblečení od špaget, ale vypadalo to spíš, že si dřív nebo později vypíchne hůlkou oko. „Pomůžu ti, Červíčku," nabídl jsem se a vstal, přičemž jsem ze sebe setřásl Gideonovu ruku.

Peter se na mě vděčně usmál, zatímco jsem lehce švihnul hůlkou a ve vteřině ho zbavil veškerých skvrn na tričku i kalhotách. Tou dobou se k nám přiblížil i Remus, který nám položil ruce na ramena.

„Takhle to neskončí, že ne?" díval se spíš na mě, než na Petera. Hlasitě jsem polkl, jako bych měl v krku knedlík.

„Já nevím, Reme," povzdechl jsem si. „Je jasný, že mi tohle James nikdy neodpustí. Ale... poslechl jsem srdce, víš? A Lily to udělala taky."

„Já tě nesoudím, Siriusi. Ale James je někdy idiot, mám strach, že něco provede," prohodil naléhavě. Bylo mi jasné, kam tím míří. Tentokrát to nemuselo skončit zlomeným nosem, teď to bylo mnohem vážnější. Neukradl jsem mu holku, která se mu líbila, ukradl jsem mu manželku.

„Měl bych s ním promluvit, že?"

Ani jsem na Removo přikývnutí nečekal. Počítal jsem s tím, a přesně proto jsem se vydal po stopách svého bývalého nejlepšího přítele, abych opět slepil přátelství, které nemělo nic rozdělit.

Tentokrát jsem tím ale nehodlal ublížit Lily. Věděl jsem, že udělám, co bude v mých silách, ale už bych jí nikdy neublížil. To bych si neodpustil, už ne.

Bezmyšlenkovitě jsem mířil rovnou za nosem, až dokud jsem nedošel do atria ministerstva. Bylo mi jasné, že Jamese mezi těmi všemi tvářemi nemám šanci najít. To bych musel čmuchat jako pes, ale ani to by mi nejspíš nepomohlo. Dokonce jsem nesebral ani odvahu na to, abych použil jeden z krbů a hledal ho v Godrikově dole. Něco mi říkalo, že jsem neměl šanci ho tam najít.

Místo toho jsem se hned venku postupně přemísťoval na místa, o kterých jsem věděl, že pro něj měly význam a mohl by tam být. Dokonce jsem se podíval i do Prasinek, jestli není u Třech košťat. Nakonec jsem neváhal ani s návštěvou Dolu.

Tou dobou už venku panovala tma a zhasnutá světla v celém domě mě takřka hned ujistila v tom, že tam James nebyl. Přesto jsem s rukama v kapsách stál před brankou domu, který jsem jako jediné místo na světě mohl nazývat opravdovým domovem a cítil se až trochu sentimentálně. Cítil jsem slzy, které mi stékaly po tvářích a ani jsem si nelámal hlavu s tím, abych je setřel.

Ublížil jsem mu. Zasloužil jsem si ronit mnohem víc slz.

Mohl tu klidně žít dál s Lily a já bych se užíral v pocitech, na které jsem si za ty roky zvykl. Jenže tomu tak už nebylo, vyrazil jsem mu tu trofej, jak řekla Lily, z ruky a nehodlal se jí vzdát za žádnou jinou a třebaže lepší cenu.

Po čase, který v tu chvíli neměl žádný význam, jsem se přemístil pryč, jinak bych tam nejspíš stál celé roky. Vrátil jsem se do svého bytu, kde na mě čekala Lily.

Nespala. Seděla na pohovce, a jakmile si mě všimla, vyskočila na nohy, přeběhla ke mně a začala si mě zkoumavě prohlížet, sahat mi na obličej a vlastně všude, jako by uplácávala bábovku na písku.

„Co to děláš?" neubránil jsem se úsměvu.

„Myslela jsem, že se ti něco stalo." V jejím pohledu jsem cítil výčitky, že jsem jí nedal vědět o svém zdržení.

„Nic se mi nestalo, Lils. Můžeš jít spát," uklidnil jsem ji a letmo políbil na čelo.

„Byla jsem v Godrikově dole," řekla, zatímco se ke mně otáčela zády a sedala si zpět na pohovku.

„Já taky," přiznal jsem. Lily po mě střelila tázavým pohledem. „Hledal jsem Jamese."

„Nebyl tam."

„Ani teď tam není," hlesl jsem a opatrně se sesunul vedle ní na pohovku. Položil jsem jí hlavu do klína a semkl rty, snad jako by mi to mělo pomoci od dalších slz.

„Mám o něj strach, Tichošlápku," špitla téměř neslyšitelně. Přišlo mi, že se to bála vyslovit, jenže já cítil prakticky to stejné. Úplně stejné.

„Najdu ho. I kdybych měl čmuchat po zemi a projít celou Anglii."

Lily se na mě vděčně usmála a začala si pohrávat s pramínky mých vlasů. Nikdy mi nevadilo, že na ně sahala, u ní ne. Zavřel jsem oči a pokusil se nemyslet na nic jiného, než jen na ni. Ale to se nedalo, viděl jsem před sebou naštvaného Jamese a slyšel ho ve své hlavě křičet ty nejhlasitější výčitky.