Doufal jsem, že můj plán vyjde a nic se nepokazí. Marlene si vzala Jill na starosti, nejspíš aby jí poradila, co všechno by měla Jamesovi říkat a co radši vynechat. Cítil jsem v sobě sice vlnu výčitek, která mi prudce narážela do svědomí, ale nemohl jsem to zastavit. Srdci člověk neporučí a to moje bilo zkrátka jen pro Lily.

Když jsem Jill odvezl domů a vrátil se zpátky, sedl jsem si na postel, abych uklidil ty dopisy. Divil jsem se, že se po nich Marlene vůbec nepídila, ale jak jsem ji znal, měla je přečtené už dávno před tím, než pro mě vůbec začaly mít takovou hodnotu. I když to měly vlastně zpočátku. Přesto mi bylo jasné, že jejich obsah znala.

Nejistě jsem sáhl po tom nejnovějším a váhal, jestli bych ho měl číst. Nakonec bylo srdce silnější, proto jsem pergamen rozdělal a začetl se do řádků, psaných úhledným písmem.

Nejdražší rytíři,

ani nevíš, jaké utrpení pro mě bylo, sledovat tvůj nešťastný výraz. Kdybych tak mohla vrátit čas, kdybychom se rozhodli být spolu, nebylo by nám dneska lépe? Cítím se plná výčitek. Vůči tobě, vůči Jamesovi, vůči všemu tomu, co se za poslední roky stalo. Přijdu si jako ta nejhorší novomanželka, když prakticky hned po svatbě píšu dopis někomu, pro koho mé srdce hoří nehynoucí láskou. Nedovedu si představit, jaké to pro tebe muselo být, ale věř, že já sama jsem se cítila příšerně. Doufala jsem, že budeš mít námitky. Že vykřikneš a ukončíš tím naše veškeré trápení. Bylo by snad hříchem zapomenout na hrdinství a nechat za nás mluvit naše srdce? Budeme my dva někdy šťastní, aniž bychom tím neublížili těm, které máme rádi?

Tak moc doufám, že se jednoho dne všechno změní. Já se totiž bojím, že mě ty stíny nakonec přeci jen pohltily. Všechno, čeho jsem se kdy bála, je najednou tak blízko a rytíř, který mi slíbil věčnou ochranu, je tak daleko. Chtěla bych ho naposledy políbit. Byl by to hřích? Když si nemohu pomoci v zamilování se do tebe?

S láskou,

Lily

Oči se mi plnily slzami, když jsem dočetl poslední slova. Nikdy jsem nezapomněl na náš tanec v Prasinkách, při kterém nám byl svědkem jen Elvis a Rosmerta, dokud nedorazil Křiklan a vyděsil Lily natolik, až se bála, že by ji neminul trest.

Naše láska byla hříchem a já měl nutkání jí okamžitě odepsat a ujistit ji v tom, že jsem to cítil stejně. Den po dni, pravděpodobně už navždy. Ale to jsem nemohl. Bál jsem se, aby James nezjistil, jak to ve skutečnosti je. Nejspíš by mě tentokrát zabil, neskončilo by to jen krvácejícím zlomeným nosem. Proto jsem dopis uložil mezi ostatní a chvíli ho jen tak pozoroval, než jsem se natáhl pro krabičku cigaret a jednu z ní vytáhl.

Zapálil jsem ji a položil se na záda. Vydechoval jsem kouř nad sebe a představoval si, jak to celé dopadne. Doufal jsem, že Lily bude zase jenom moje a že Jill Jamese okouzlí natolik, aby to celé pohnojil. Jenže pravděpodobnost toho nebyla vysoká, James Lily miloval stejně jako já a nedokázal by ji ranit. Nikdy by se k ní nezachoval tak jako já, když jsem se musel rozhodnout, kdo je mi přednější.

Tehdy jsem si vybral Jamese a každým dnem toho litoval. Jistě, James byl mým nejlepším přítelem od dob, kdy jsem zjistil, že jeho táta vynalezl Rychlopomádu a spojovalo nás toho mnoho, včetně lásky k Lily, jenže s Lily mě toho pojilo mnohem víc.

Proč jsme se do ní zamilovali oba?

Sledoval jsem kouř, který se mi linul z úst i nosu a vznášel se ke stropu, kde se rozplynul a ztratil. Kéž by se stejně tak ztratila Jamesova nekonečná láska k Lily. Nemusel bych se cítit tak mizerně, mohl bych beze strachu políbit tu, kterou miluju a nesžíralo by mě svědomí.

Všechno by pak bylo mnohem lehčí.

Místo toho, abych se utápěl v beznaději, jsem nakonec vstal a přeci jen začal psát dopis, jen trochu jiného rázu. Na kouzlem rozdělený pergamen jsem začal psát jednotlivé pozvánky pro své nejbližší, abych je informoval o mé nadcházející oslavě narozenin. Záměrně jsem si jako prostory vybral Děravý kotel, kam mohla Marlene přivést Jill – přeci jen tam chodívalo o prázdninách dost mudlovských rodičů, kteří se chystali nakoupit s budoucími prváky potřeby do Bradavic.

Nepozval jsem všechny, které jsem znal. Pouze Jamese, Lily, Remuse, Petera, Alici, Franka, Marlene a bratry Prewettovy. Na ty jsem nemohl zapomenout, pokud jsem chtěl mít alespoň trochu zábavnou oslavu, přestože jsem už předem počítal s vyhrocenou katastrofou.

Problém byl v tom, že sovu jsem měl jen jednu. Proto jsem jí na nožku přivázal pozvánku pro svého nejlepšího přítele a Lily, aby jim ji donesla. Další pozvánky jsem svázal a strčil si je do kapsy. Nezbývalo totiž nic jiného, než je doručit osobně.

Ještě toho večera jsem nasedl na motorku a vyrazil na cestu, která zahrnovala celkem čtyři zastávky. Měl jsem štěstí, že jsem si vybíral po párech – a dvojčatech – takže jsem nemusel ke každému zvlášť. Jako první jsem se zastavil u Petera s Marlene, která samozřejmě s pozvánkou už počítala a hned ve dveřích mi přísahala, že se rozhodně ukáže, přičemž na mě ještě spiklenecky mrkla.

Longbottomovým jsem dopis vložil do schránky, stejně tak Prewettovým, jen Remuse jsem odchytil zrovna ve chvíli, kdy se nejspíš chystal na procházku při měsíčku.

„Co ty tady, Tichošlápku?" zeptal se zaraženě, když si mě všiml, jakmile vylezl z domu.

„Přišel jsem tě pozvat na svojí oslavu narozenin," prohodil jsem spokojeně a natáhl k němu ruku s poslední pozvánkou. Nejistě si ji převzal, přičemž se na mě díval tak, jako by se mi snažil přečíst každou myšlenku.

„Co máš za lubem?"

„Co? Já? Nic."

„Tichošlápku."

„Opít se?" nahodil jsem nevinný výraz.

„A dál?"

„Do němoty?" pozvedl jsem obočí a naklonil se k němu. „No tak, Náměsíčníku. Pár drinků tě nezabije," pobídl jsem ho s nadšením, jaké u mě nebylo za poslední měsíce zrovna obvyklé a právě na to nejspíš Remus narážel.

„Tohle není jen tak," usuzoval znalecky, zatímco si prohlížel pozvánku.

„To teda není! Bude mi dvacet, to chce naprosto bezvadnou oslavu. Nebo ne?"

„Tichošlápku," oslovil mě znovu. Začínal jsem z něj být kapku nervózní.

„Nevychází to na úplněk, neboj," poplácal jsem ho na rameni. „Ale jestli něco máš, možná ti to prominu," mrkl jsem na něj ještě, než jsem se vrátil k motorce.

„Pozval jsi i ji?" položil mi otázku, kterou jsem rozhodně slyšet nechtěl.

„Koho?"

„Koho asi?"

„Lily?"

„Koho jiného," poznamenal, jako by snad jiná holka neexistovala.

„Jasně, že jsem ji pozval. Myslíš si, že bych někoho vynechal? Marlene by se pak vytahovala ještě deset let po tom a Lily by mi to jistě dala sežrat," zavrtěl jsem nechápavě hlavou. „A kde je James, tam je Lily. Přece bych ji nevynechal."

„Tichošlápku," oslovil mě potřetí. To už mě zlehka vytočil.

„No, co je?" zavrčel jsem.

„Utekl jsi ze svatby a teď je zveš na oslavu? Neříkej mi, že v tom není žádná pobertovina," zamračil se. Neskrývavě jsem se uchechtl.

„Milý Náměsíčníku, kdybych měl v plánu neplechu, poradil bych se nejprve s vámi," ujistil jsem ho pevně. „No nic, nechám tě o tom přemýšlet a nebudu tě rušit při procházce. Kdybys mi chtěl něco koupit, ocenil bych nový hřeben. Děkuju!" houkl jsem na něj, než jsem nastartoval motorku a raději se odpíchl z místa ještě před jeho protestováním.

Přesto jsem si po cestě uvědomil, že měl Remus přeci jen pravdu. Vždycky ji měl a mě tím až trochu děsil. Nemohl jsem nic z toho udělat tak okatě, mělo to přijít celé samo.

Po návratu domů jsem zalezl do sprchy, kde jsem hodlal přemýšlet, ale nakonec k tomu stejně nedošlo. Při mytí vlasů jsem totiž zjistil, že mi začaly vypadávat. V nitru jsem křičel a naříkal, vlastně se mi chtělo i navenek brečet, ale udržel jsem se. Neudržel, rozbrečel jsem se už ve sprše a začal se obávat toho, že brzy budu bez vlasů.

Po cestě do postele jsem zaslechl dost naléhavé poklepávání zobáku na okno. Pospíšil jsem si proto a rychle jej otevřel, abych ho následně mohl ještě rychleji zavřít. Výr mi poskočil na stůl a oklepal se zimou, než ke mně natáhl nožku s pergamenem.

Už podle písma jsem poznal, že mi odepsala Lily.

Drahý Siriusi

A už podle oslovení by bylo jasné, že jsem něco pohnojil.

oba ti moc děkujeme za pozvání na oslavu narozenin. James se stoprocentně zúčastní, ale na mně asi tolik nesejde, co? Proč jsi mi neodpověděl na ten dopis? Mám to brát, že to naše navždy skončilo tím, že jsme oba udělali špatné rozhodnutí? Je vůbec v pořádku, abych na tu oslavu chodila, když ti na tom zřejmě vůbec nesejde?

Se vztekem,

Lily

Promnul jsem si rukama obličej a několikrát překvapeně zamrkal. Lily uměla být občas dost nechápavá, ale tímhle mě překvapila. Nechtěl jsem se pouštět do psaní dopisů, které by nás dva odhalily, ale tentokrát si o to prostě a jednoduše říkala.

Má nejdražší rusovlásko,

je vidět, že jsi stále stejná jako před lety. Žárlíš stejně jako já a dokonce i na stejnou osobu. Abych tě však utěšil, moje city nikdy nepominuly a věřím, že nikdy ani nepominou. Není den, kdy bych na tebe nemyslel, není noc, kdy bych o tobě nesnil. Stále jsi v mé hlavě, stejně tak jako je vzpomínka na mě na tvém krku. Neboj se stínů, má lásko, světlo bude vždy silnější a já jsem tu od toho, abych tě ochránil. Svému slibu dostojím, jen svádím boj s vlastními démony. Jednou nám bude líp. Jednou se budeme moci svobodně milovat. Ale nesmíme zapomínat na Jamese. Vzala sis ho, to přece víš. A já nemohl být ten, kdo tu svatbu překazí. Tak jako já měl možnost námitky, tys měla možnost říct to hloupé ne, které by nás dva zachránilo. Oba jsme stejně vinni, oba stejným dílem. Tak se nevztekej, nesluší ti to.

Tvůj rytíř,

Sirius

Následující hodinu jsem váhal, zda dopis Lily opravdu poslat po sově zpátky nebo jej raději spálit a nepřiznávat se znovu k citům, které jsem k ní choval. Po rozhovorech s Jill jsem si uvědomil, že pro mě nikdy nikdo neznamenal tolik jako ona. Mezitím, co jsem bojoval sám se sebou, jsem se postaral o unaveného výra, kterému jsem dal najíst. Ten se nicméně choval, jako by chtěl ještě jednou letět do Godrikova dolu, proto jsem mu dopis přece jen uvázal na nožku. Vděčně jsem ho pohladil po zobáčku a otevřel okno, aby mohl vletět do nekonečné tmy.

Chvíli jsem pozoroval, jak mi mizel z dohledu, než jsem s povzdechem zavřel okno a v duchu si nadával do pitomců. Možná jsem měl krotit své emoce a nechat vše náhodě, ale to nešlo. Nemohl jsem nechat Lily, aby si myslela, že mi byla lhostejná. Že jsem na její dopis neodepsal záměrně. Vzápětí jsem si vynadal i za to, že jsem se nakonec podepsal. Kdyby se ty dopisy nedostaly do rukou Lily, bylo by zle. Doufal jsem ale, že při mně Svatá Morgana stála tak přejícně, aby se nic z toho nestalo.

Jeden dopis přece nemůže nic zkazit.