Zbytek listopadu utekl příliš rychle a my stále neměli o Dvanácterákovi jedinou zprávu. Lily se jednoho dne statečně vydala za Brumbálem s doufáním, že by snad mohl vědět něco víc. Já se po dalších dnech hledání Jamese v mrazu a zasněžených ulicích uchýlil ke slovům, které nám řekl Remus před téměř čtrnácti dny.

Až bude Dvanácterák chtít, ozve se nám.

Jenže už tak bylo dost divné, že netrávil čas ani tam, kde mohl během zimy zůstávat. Z jeho vlastního domu po rodičích ho nikdo nevyhnal, Lilyiny věci tam už dávno nebyly, přesto se v Godrikově dole neobjevil. Peter se dokonce často stavoval u sebe doma, aby mohl sledovat věčně zhasnutá světla u Potterových a denně mi hlásit, že se nic nezměnilo.

I on byl toho názoru, že se nám Dvanácterák jednou vrátí. Dokonce mi řekl, abych ho nevyhledával.

Čím dál víc se mi zdálo, že toho moji přátelé možná věděli víc, než jsem já sám tušil. Netlačil jsem na ně, aby se mi svěřili, ale obával jsem se toho, že jednou neodolám a použiju na jednoho z nich Nitrozpyt. Tím bych ale nejspíš ztratil i jejich důvěru, nejen tu Dvanácterákovu, kterou jsem neměl už nikdy získat zpět.

Na Lily se ztráta Jamese podepisovala stejně tak výrazně jako na mě. Dlouhé zimní noci proplakala, někdy i volné odpoledne, kdy jsme nemuseli být na výcviku a já se až příliš často přistihnul u pochybování. Zničil jsem je, zničil jsem v podstatě i sebe. Kvůli vlastní nehynoucí lásce k manželce svého nejlepšího přítele jsem zahodil všechno, co jsme léta budovali. Už jsme nebyli dětmi, na jejichž činy by se zapomínalo, všechno jsme dělali vědomě a museli za to pykat. Někteří z nás mnohem víc.

S jistotou jsem věděl, že tahle zima bude jediná, na kterou budu vzpomínat jako na tu nejkrutější a nejméně šťastnou. Protože rozhodně šťastnou být nemohla.

Zatímco jsem čekal na návrat Lily, zkrátil jsem si čas u jejího – vlastně i Dvanácterákovo – dárku. Na stolku přede mnou totiž ležela kniha se zajímavostmi o motorkách, kterou mi Lily slibovala snad přes půl roku a já už ani nečekal, že bych ji dostal. Stejně tak jsem nepočítal s pozorností číslo dvě – lístky na motokrosové závody, které se měly konat v létě. Pořídili mi tři vstupenky, nejspíš už jen ze zvyku, protože věděli, že bych vzal je. A to mi nahnalo slzy pokaždé, když jsem se na ty lístky podíval.

Překonal jsem nutkání uronit další z nich a radši lístky vzal, abych je uklidil do nočního stolku. Když jsem se posadil zpátky do gauče, popadl jsem knihu se zajímavostmi a zabořil do ní nos skoro tak stejně, jako to dělával Remus ve společenské místnosti pokaždé při učení.

Po necelých dvou hodinách se vrátila Lily, na rtech měla úsměv ale to jen do chvíle, než mě letmo políbila a se zkroušeným výrazem padla na pohovku vedle mě. Posunul jsem se, aby měla prostor, ale ona vyhledala mou ruku a pevně ji stiskla.

„Ví o něm něco?" Odpovědí mi bylo pouze zavrtění hlavou, které jsem nechtěl vidět. Sevřel jsem její dlaň a přitiskl si ji ke rtům, abych ji políbil. Tolik mě to všechno mrzelo.

Jenže tohle byl jen začátek vší té lítosti, zahanbení a zrady, jaké jsme se dopustili. Časem toho bylo totiž mnohem víc.

V dalším týdnu nezbývalo na rozptylování a zoufání ani trochu času. Útoky Smrtijedů se stupňovaly a to znamenalo jediné – zapřáhnout i nás, bystrozory ve výcviku. Byli jsme na to nicméně už zvyklí, proto jsem se s Lily, Frankem a Alice ochotně zvedl, když za námi přišel Moody, abychom se přestali povalovat jako banda flákačů a sebrali své líné zadky ze židlí, na kterých jsme seděli.

Vzal si nás s sebou na akci, která už nemohla dopadnout hůř.

Před odchodem z ministerstva jsem se ještě krátce ujistil, že krk mé milované zdobil přívěšek, který jsem jí daroval. Uměl dostatečně sloužit jako záchrana života, a dost možná právě proto ho nesundávala.

Během pár minut, kdy nás Moody zalarmoval, jsme se přemístili s dalšími čtyřmi bystrozory na místo činu. Jednalo se o velký útok Smrtijedů v Islingtonu, který byl zřejmě plánovaný z důvodu předvánočních trhů a koncertu studentů. Už z toho mi tuhla krev v žilách – vybavil jsem si, když jsme studenty byli my a přichomýtli se na koncert, ze kterého se stala jatka. Vzpamatovával jsem se z toho příliš dlouho.

Dost možná proto nás dva nechal Moody jako záložníky, kteří měli hlídat Smrtijedy na útěku. Ostatní, včetně Savage, Hrdonožky, Dawlishe a Kingsleyho, se ihned pustili do boje. Zpoza rohu jsem je sledoval, zatímco mi Lily kryla záda. Radši jsem nechal svou hlavu, aby byla vidět, než tu její. Lily mě po celou dobu držela za ruku, kterou jsem jí málem rozdrtil po nepříjemném pohledu.

Zatímco mudlové vřískali a jeden druhého předháněli tak, až se sráželi k zemi, přičemž šlapali na ty, kterých si prostě v zápalu strachu nevšímali, jeden ze Smrtijedů zasáhl do zad Savage a odhodil ho na Franka. Ten padl tíhou druhého bystrozora k zemi a jen tak tak se tím vyhnul Avadě, kterou k nim seslala další osoba v kápi. Na druhém konci náměstí Alice s Moodym odzbrojovali dva Smrtijedy, než jeden z nich padl a Moody ukázal směrem k Frankovi, kam Alice samozřejmě hned vyběhla. Sebrala ho ze země a nejspíš chtěla pokračovat v boji, ale to už se před ně přemístil další z temných řad. A tentokrát to byl ten nejtemnější –

„Voldemort," zalapal jsem po dechu a právě v tu chvíli stiskl Lilyinu ruku tak silně, až hlasitě sykla. Rychle jsem se na ni otočil a rty naznačil omluvu.

Pokusila se o letmý úsměv, aby mě ujistila, že si z mého pevného stisku nic neudělá, ale to už se ozval křik z náměstí. Oba jsme se naklonili zpět a viděli, jak červené světlo zasahovalo Franka, přičemž se Alice snažila Voldemorta odzbrojit, jenže toho kryl v pozadí další Smrtijed.

„Lily," spěšně jsem se na ni otočil. „Nehýbej se, ano?"

„Co –" Nenechal jsem ji domluvit. Místo toho jsem vzal její obličej do dlaní a vtiskl jí polibek na čelo. Naposledy jsem se nadechl její vůně, než jsem se odtáhl a věnoval jí ten nejpřísnější výraz, za který by se nestyděla ani profesorka McGonagallová.

„Ten řetízek tě neochrání před vším. Zůstaň tady, o tebe přijít nechci," říkal jsem tak důrazně, že mě snad ani nemohla neuposlechnout.

„Ale –"

„Prosím," zaúpěl jsem. Ohlédl jsem se přes rameno. Alice vypadala, že každou chvíli souboj prohraje a Franka stále Voldemort mučil. Jeho křik byl jediné, co jsem slyšel.

Už jsem to nevydržel. Nemohl jsem čekat na její odpověď. Pevně jsem stiskl hůlku a bez dalšího přemýšlení vyběhl k davu mudlů, který víc a víc řídl. Buď mizeli, nebo padali k zemi po zásazích kleteb.

Tlačil jsem se mezi nimi, abych mohl být co nejblíž Alici, která už vypadala nesmírně vyčerpaně.

„Expelliarmus!" Moje odzbrojovací kouzlo Alici ušetřilo trochu práce, protože jsem přesunul Smrtijedovu pozornost na sebe a jí tím dal šanci, aby popadla trochu dechu. Periferně jsem si všiml Voldemorta, který se ohlížel kolem sebe, aby vyhledal místo, dokud jsem přišel, ale to už se vedle mě hrdě postavila Alice s posledními silami a metala po něm jednu kletbu za druhou.

Jelikož se musel Voldemort bránit jí, polevil s kletbou Cruciatus mířenou na Franka, který dostal šanci zvednout se a znovu bojovat.

Já se pustil do Smrtijeda před sebou. Už dávno jsem se nebál někomu ublížit, pokud si to zasluhoval, proto jsem používal neverbálně pomalu víc kouzel, než jsem vůbec znal. V tu chvíli ve mně ale sálala jistota, že tuhle bitvu neprohraju. Zkrátka jsem se zařekl a každé mé kouzlo bylo o to silnější.

Všechno to se ale změnilo ve chvíli, kdy se za jeho zády prohnala rudá hříva, kterou nešlo přehlédnout. Stejně jako nešlo přehlédnout můj pohled, který jsem jí věnoval, neboť se ohlédl i Smrtijed, aby zjistil, kam jsem se díval.

Lily byla naštěstí rychlejší a ztratila se mezi panikařícími mudly, nicméně ani to mi nezabránilo vykřiknout její jméno.

„Ale, ale," ozvalo se z úst Smrtijeda až příliš povědomým hlasem. Jistě, kdo jiný mohl krýt Voldemorta z takové blízkosti, než moje šílená sestřenice. „Mudlovská kamarádka, že?" uchechtla se.

„Bellatrix, já tě varuju!" sykl jsem a rovnou k ní seslal další kletbu. Longbottomovi vedle mě stále hrdě bojovali s Voldemortem, který nejspíš vytušil naši převahu. Krom dalších tří Smrtijedů na zemi, dvou v bitvě a Bellatrix tu už nikoho neměl, zatímco my jsme byli stále ve stejném počtu.

„Copak ty ses neponaučil, bratránku? Máš stát na té vítězné straně." Její slova jsem nechtěl dál poslouchat a ani jsem nemohl. Z ničeho nic se vedle mě postavil Hrdonožka a seslal na ni kletbu, které se ovšem rychle vyhnula, protože to skoro šedivé světlo zřejmě stejně jako já nepoznávala.

Zpod její masky se ozval šílený smích, který byl ale velmi rychle přerušen. Ze strany po ní skočila Lily jako hrdá lvice a srazila ji k zemi.

„My jsme ta vítězná strana, ty... ty –" Další slovo nestihla doříct. Všiml si jí totiž Voldemort a silou vzteku odhodil nejen ji, ale i nás všechny.

Letěl jsem snad desítky stop daleko, ale už za letu jsem se to pokoušel vybrat. Lily. To strach o ni mě zvedl ze země prakticky hned a hledal jsem ji. Nejprve pohledem, než jsem si všiml, že v dálce přede mnou s prásknutím mizela jedna postava za druhou.

Ona ale ne. Nejspíš dopadla mezi těla padlých mudlů, od kterých se akorát zvedala a stejně tak jako já zírala všude kolem. Jakmile zahlédla mě, vyškrábala se na nohy, přičemž jí bylo nejspíš naprosto jedno, že jde přes mrtvoly. Automaticky běžela ke mně, zatímco se zvedali i ostatní.

Nic jsem neslyšel. Vlastně jsem ani nic neviděl, jen ji. Pospíšil jsem si k ní, abych ji pevně sevřel v objetí.

„Ty jsi totálně pitomá, Lily!" Nemohl jsem mlčet, měla zůstat schovaná.

„Zachránila jsem tě."

„Pitomá," zavrtěl jsem hlavou a sevřel ji ještě pevněji.

„Oba jste pitomci, měli jste zůstat vzadu," okřikl nás Moody, kterému musel ze země pomoci Savage. „Na druhou stranu nebýt vás, asi bychom vážně nepatřili na tu vítěznou stranu," uznal nakonec.

„Omlouvám se, Alastore. Ale neměla jsem jinou možnost," přiznala Lily. Chtěl ještě něco namítat, ale on ji zarazil mávnutím ruky.

„Mlčte a vezměte Longbottoma k Mungovi. Doufám, že nebude mít následky," prohodil spíš pro sebe. Lily mě ještě pevně sevřela v objetí, než se odtáhla a pospíšila si k páru na druhé straně.

Alice tiše vzlykala a hladila Franka po tváři. Myslel jsem, že nedýchá, ale k naší úlevě zvedl ruku, aby jí setřel slzu, zatímco jsme se k nim blížili. Lily přidala do kroku a dřepla si k Alici, zatímco já ho hned poté silou posadil a podíval se mu do očí. Vypadal zmateně, ale byl naživu. Na tom jediném záleželo.

„Vezmeme tě za lékouzelníky, kamaráde," chytil jsem ho za zátylek a přitáhl si ho k sobě tak, že jsme se dotýkali čely. „Tohle už nám nedělej."

„Vyhráli jsme?"

„Dneska ano, Franku, dneska ano." Po Lilyiných slovech jsme se sebrali a společně přemístili ke Svatému Mungovi. Tušil jsem, že se ostatní postarají o zahlazení stop a vše urovnají. My museli zařídit jen to, aby se Frankovi dostalo veškeré pomoci od odborníků. Ani jsem si nechtěl představovat, jak by dopadl, kdyby ho Voldemort mučil o chvilku déle.