„Huh?" ozvalo se ode dveří. Jisung se otočil na rozespalého a velice zmateného Lixe.
„Dobré," usmál se a zapnul poslední knoflík své vínové košile.
„Nespal si náhodou u Minha?" položil otázku svým ranním chraplavým hlasem Felix.
„Ano!" usmál se široce.
„Takže já taky spal u Minha?" Mladší měl ještě stále problém pořádně otevřít oči, natož pořádně přemýšlet.
„Ne, ale až přijdu domů, tak ti všechno řeknu, hlavně to ráno," poslední tři slova velice zahanbeně zamumlal.
„Dobře," Felix jen mávl rukou a šel si ještě lehnout.

✧

„Ty jo, to bylo vážně rychlé," kýval hlavou uznale starší. Jisung se zvládl převléct a nachystat do práce během sedmi minut, sedmi!
„Já vím!" usmál se na něj a připoutal se. Jeho ruka automaticky zamířila k palubní desce, avšak Minho byl rychlejší.
„Ne, prosím, už žádný Fruit salad a Mine diamonds, prosím!" řekl přísným hlasem i výrazem, který se každou vteřinou měnil na smích.
„Dobře, dobře, co takhle Day6?" zkusil to.
„Povoluje se," kývl a se spokojeným úsměvem na rtech zařadil. Auto se pomalu rozjelo.

✧

„Zdravím," usmála se na oba žena na vrátnici, kde k Hanovu překvapení stáli i jeho kamarádi, kteří taktéž pozdravili. Minho jim pozdrav vrátil a s tichým 'Uvidíme se později.' kývl na blondýna, který se sladce usmál.

Na rozdíl od nadřízeného, jenž zmizel za dveřmi výtahu, Jisung přišel k pultu a čekal, až se jeho přátelé ujmou slova. Výtah cinkl na znamení, že odjíždí, což bylo naopak znamení pro ně, aby spustili.
„Tak jo, co se tady sakra děje?" zeptala se překvapeně. Jako jediná skoro nic nevěděla.
„On to jistě Jisung vysvětlí," ušklíbl se Seungmin.
„Že ano?" dodal Hyunjin.
„Samozřejmě."

✧

Po ranní procházce, kterou dnes výjimečně absolvovali společně, se jako obvykle usadili za své stoly a s hrnečkem teplého nápoje pracovali. Sladká vůně marakuje lechtala oba v nose a Jisung se jí nemohl nabažit. Káva byla naopak potlačená a její aroma pocítil vždy pouze při usrknutí Seungmin, stejně jako její silnou chuť.

Mraky venku opět nevěděly, co dělat, a tak se kabonily v mrazivé šedi, shlížející dolů na ruch metropole. Sníh pomalu mizel, tál a odtékal kanály. Jeho poslední zbytky se taktéž z nudy převlékly do špinavé šedi a strašily na ulicích spolu s kalužemi a všemi odpadky, které nějací idioti zahodili do sněhu v iluzi, že tam zůstanou skryté až do konce světa. Nějaké povědomí o sněhu a jeho vlastnostech jim nejspíše chybělo.

Hlučný výdech nosem byl pouhý blondýnův projev, co si o tom všem myslí, jak tak koukal dolů, stejný výraz jako ty mraky na nebi. Ten se proměnil až při pohledu na černé auto, jehož majitel byl v blondýnových očích sladký a sexy.

„Proč se tak culíš? Tvůj úsměv září více než obrazovka počítače," uchechtl se brunet a upil ze své kávy.
„Jen se nemůžu dočkat večera," uculil se a konečně se vrátil k práci. Brunet pozvedl obočí a nyní to byl on, kdo zanechal práce a zvědavě se zapřel o lokty.
„A copak máš večer v plánu? Snad ne zase přespat u Minha? Nebo zase chceš, aby tě ráno probudila jeho kočka tím, že ti bude lízat obličej a ty si budeš myslet, že to je on?" zasmál se, když si vzpomněl, jak jim to ráno Jisung vyprávěl s rudým obličejem. Ten měl i nyní, což jen podpořilo jeho smích.

„Já za to nemůžu, byl jsem stále rozespalý! A není to vtipné!" vyjekl a nafoukl tvářičky blondýn.
„Ale ano, je!" vrátil mu to.
„Ne, není a už se o tom nechci bavit!" překřížil ruce na hrudi.
„Hm, fajn, tak mi teda řekni, proč ses tak usmíval," usmál se ďábelsky druhý spolupracovník. Jenže Jisung se za to nestyděl.

„Mám rande," řekl naopak hrdě, skoro pyšně. Seungminova ústa klesla a on nyní s otevřenou pusou překvapeně koukal.
„Ty máš co? Asi jsem špatně slyšel," otázal se tlumeným hláskem. Jisung se ušklíbl.
„Mám rande," zopakoval, opíraje se do židle spolu s hrnkem čaje.

„Ale co Minh-" Seungmin vyvalil oči, „ne! Neříkej že, ...... To si děláš srandu." Brunet byl totálně vykolejený a nechtělo se mu věřit, že Han Jisung půjde na rande s Lee Minhem. V jakém paralelním vesmíru se to jen ocitl? V této "hádce" setrvali dalších pár minut, než to Seungmin přijal a oba se až do oběda věnovali své práci.

✧

„HYUNJINE!" vykřikl do jinak prázdného výtahu na černovláska, který se polekaně přitiskl na stěnu.
„Co?!" zasýpal, jako by právě na ex vypil litr čistého alkoholu.
„On s ním má dneska rande," řekl s naprosto kamenným obličejem. A socha z Velikonočních ostrovů je zpět.

Hyunjinovo obočí dosáhlo úctyhodné výšky a Jisung se nemohl dočkat oběda. Vlastně už i cesty výtahem, která se zlepšila ve třicátém patře. Jak? Oh, velice jednoduše.

'Cink.'

Oba jeho přátelé se uklonili, jakmile se jejich nadřízený objevil za kovovými dveřmi. Jisung se jen usmál.
„Že mě to nepřekvapuje tě tady vidět v tuto dobu," zasmál se nadřízený.
„To bych mohl říct i tobě," opětoval mu smích a oba na sebe sladce koukali.

„Nemáš takové ty papírky pro diabetiky? Asi mám cukrovku," zašeptal Hyunjin brunetovi, který stále držel svůj kamenný výraz. I ta socha z Velikonočních ostrovů je více sympatická.
„Ne, nemám. Nemáš náhodou cihlu? Nebo něco jiného, čím bych toho našeho idiota mohl praštit?" Hyunjin se začal chichotat se zavřenou pusou, tudíž to znělo, jako by někde kousek byly krysy.

Jisung se na něj zmateně podíval.
„Jsi v pohodě?" ujistil se.
„Já jo, ale ty asi za chvíli nebudeš," pokynul hlavou ke třetímu, stále zadržuje smích. Jisung se musel taky začít smát, když uviděl dům Sépiáka místo obličeje svého kamaráda. Minho tam jen stál a pozoroval, jak se ti tři navzájem urážejí. Sám se následně musel pousmát nad vzpomínkou, jak se i on s Jisungem pokaždé ve výtahu hádali.

'Cink.'

„Chceš po práci hodit domů?" zeptal se Minho a blondýn ihned přikývl jako malé dítě. Oba si věnovali poslední úsměv, u toho vycházejíce z výtahu. Nadřízený pak zamířil vlevo do kanceláří, naopak Jisung doprava, kde málem narazil a zakopl o masivní květináč.
„Dávej pozor, kam jdeš," napomenul jej Seungmin, jehož koutky se konečně zvedly a lehce se usmál.

„Jak to, že jsi nám neřekl, že tě pozval? Nebo ty jeho?" byla první věc, kterou Jin řekl, jakmile se usadil ke stolu. Blondýn pokrčil rameny.
„Nevím?" Oba nad jeho odpovědí hluboce vydechli nosem, než se pustili do řešení toho, co si například na sebe Jisung obleče.

✧

„Hele, můžu jít domů dřív, když stejně jedeš autem?" prolomil ticho kanceláře brunet.
„Klidně, proč? Máš už to hotové?" podivil se, zvedaje pohled od monitoru. Seungmin kývl a naposledy uhodil do klávesnice. Spokojený výraz se usadil na jeho obličeji a on vše uložil a vypnul počítač.
„Css, jak je možné, že už to máš?"
„Protože neustále nad někým nepřemýšlím," ušklíbl se na něj. Jisung pokrčil nos a udělal grimasu jako malé dítě, když nechce kapustu.
„Užij si to večer," řekl při oblékání bundy, „ahoj!"
„Díky, čau!"

✧

Blondýn pohlédl na hodiny a překvapeně zjistil, že má ještě patnáct minut do konce. Seungmin by správně ještě neměl odcházet, ale když to stejně má, proč ho zdržovat. Když tak si to se šéfem vyřídí sám.

S každým okamžikem se místnost topila ve větší tmě, čemuž však Jisung nevěnoval pozornost, dokud jej nezačaly bolet oči ze silného jasu počítače. Stejně jako se na ulici rozsvěcovaly lampy i lampa na stole se rozsvítila a zalila kancelář svým světlem barvy zapadajícího slunce.

Zaťukání na dveře donutilo Jisunga rychle trhnout hlavou ke dveřím, ve kterých se spolu s dalším, tentokrát bílým světlem ocitl Minho s ustaraným výrazem. Ten ihned opadl, když uviděl mladšího. Jeho oči odrážely úlevu.
„Jsi tady," řekl tichým hlasem, „můžu dál?"
„Samozřejmě. A kde bych měl být?" podivil se.
„No, bál jsem se, že už jsi odešel. Máš už deset minut po," vysvětlil nervózně. Blondýn se uculil, když si uvědomil, co to znamená.
„Ty ses bál, že jsem odešel? Aww." Brunet pohlédl z okna s lehce vysunutým spodním rtem a růžovými tvářemi, jež však v přítmí nebylo vidět.

„Zbývá mi poslední papír, pak můžeme jít," věnoval mu mrknutí. Kanceláří se nesly údery klávesnice jako podivná symfonie moderní doby spolu s periodickým tikáním hodin. Poslední úder, poslední cvaknutí šanonu, odsunutí židle a ohlášení počítače, že se vypíná.
„Hotovo!"

✧

V autě opět hrála hudba, tentokrát však z rádia.
„Stíháš být v šest nachystaný? Je půl," zeptal se nejistě, když zastavil před vchodem. Jisung mu věnoval pohled, jestli svou otázku opravdu myslí vážně.
„Viděl jsi, co jsem dokázal ráno?" Minho se zasmál nad tónem i výrazem mladšího a na znak porážky zvedl dlaně do vzduchu.
„Máš pravdu, promiň."
„Jen," začal opatrně, „můžu se zeptat, kam půjdeme? Ať vím, co si obléct," zeptal se s rukou již na klice.
„Stačí něco úplně obyčejného plus si vem nějaké tepláky, triko a možná i tenisky, pokud v nějakých nepůjdeš," mrkl na zmateného blondýna.
„Cože?"
„Extra rande pro extra osobu."

✧

„Ahoj, dneska nějak pozdě, ne?" ozval se z pohovky Felix.
„Moc práce," křikl a rychle se šel nachystat. Minho přijede pět minut před šestou, takže má necelých dvacet pět minut.
„Ty někam jdeš?" podivil se a stejně jako ráno stál ve dveřích zmatený Lix.
„Jo, mám rande s Minhem," uculil se.
„Počkat, vězně? To je super! Hlavně to nepokaz," řekl varovným hlasem, nad který Jisung protočil očima.
„No dovol! Za koho mě máš?!"
„Jiji, bydlíme spolu už dlouho a známe se ještě déle, vážně to chceš vědět?" pozvedl obočí druhý.
„Grr," zavrčel a otočil se na něj, „kolikrát jsem ti říkal, ať mi tak neříkáš?!"
„Hodněkrát," pokrčil rameny a odebral se zpět do obýváku.

Jisung se mezitím oblékl do světle modrých vyšoupaných riflí a bílého trika, které do nich zastrčil. A jak Minho řekl, s sebou si vzal černé tepláky a šedé triko spolu s nějakými teniskami. Trocha make-upu, náušnice a mohl jít.
„Tak ahoj!"
„Pak mi všechno řekneš, takže se u něj opovaž spát, ty mrcho!"
„Já nevím, kdo je tady svině!" křikl zpátky a se smíchem zavřel dveře bytu.

Když vyšel na ulici, přitáhl si bundu více k tělu. Neuběhla ani minuta a černé auto zastavilo u chodníku. Jisung okamžitě nastoupil, nemaje v plánu zůstat v té zimě ani o minutu déle.
„Tak, kam jedeme?" zeptal se natěšeně mladší.
„Byl jsi někdy na laser game?"
„O můj bože!" blondýn se v mžiku sekundy proměnil na malé natěšené dítě, které až do konce jízdy nedokázalo v klidu sedět na zadku.

✧