23. března 1942

Magdaléna Kvapilová se znuděně opřela o zaprášený pult. Do jejího knihkupectví poslední dny nikdo nechodil. Lidé neměli náladu na zábavu. Většina jich ani nevycházela do ulic - a pokud ano, chodili se sklopenými hlavami a neohlíželi se napravo ani nalevo. Magdaléna pamatovala doby, kdy bylo v ulici před knihkupectvím živo. Lidé se spolu bavili, smáli a zdravili se svými známými. Teď zde panovalo hrobové ticho. Dokonce ani ptáci už nezpívali. Odletěli spolu se smíchem a veškerou radostí.

Magdaléna zde pracovala už pět let a za tu dobu si svou práci oblíbila. Teď jí však už žádnou radost nepřinášela. Celé dny jen znuděně zírala skrz špinavé výlohy na ulici a počítala minuty do zavírací doby.

Byla to vysoká, asi dvaadvacetiletá žena s dlouhými plavými vlasy, které si splétala do pečlivého copu a následně omotala kolem hlavy. V temně černých očích měla výraz určité inteligence a zvláštního druhu přísnosti, díky níž oplývala přirozenou autoritou. Nedělalo jí problém sjednat si pořádek. Byla to velmi přímá, avšak spravedlivá žena. Jako mladá dívka měla velmi prořízlou pusu. Poslední dobou se ale ani ona neodvažovala nahlas vyslovovat svůj názor, ač s německou okupací nesouhlasila a útlak židů se jí upřímně hnusil.

Jenže teď už nemohla myslet jen na sebe. Musela si dávat pozor. Doma měla manžela a malou, teprve dvouletou dceru Michalku. A co by se jim asi stalo, kdyby odporovala? Co by si počali, kdyby ji popravili, tak, jako mnoho dalších, kteří protestovali?

Smutně potřásla hlavou. Pohledem sklouzla k novinám, ležícím na pultu a znovu přelétla pohledem jména popravených. Zastavila se u jednoho jména. Dolní ret se jí roztřásl. I po několika týdnech tomu stále odmítala uvěřit. Někde musela být chyba, byla si jistá! Přece nemohl být mrtvý.

Ale zpráva hovořila jasně: Petr Urban, domem v Bezručově ulici, číslo popisné 15. Její bratr byl mrtvý. Pro celou rodinu to byl obrovský šok.

Byly to tři měsíce, co od nich beze slova rozloučení jednoho rána zmizel. Zanechal po sobě jen krátký dopis, kde vysvětloval, že musel utéct a nabádal rodinu, aby se o něj nebála a nepátrala po příčině jeho odjezdu, protože by se jim to mohlo vymstít. Magdaléna na jeho slova nedbala a ještě ten den se vypravila za Klárou Baarovou, o které věděla, že je Petrova kamarádka. Nikdo jí však neotevřel. Ani u Langových nikdo nebyl doma a Felixovi rodiče jí oznámili, že jejich syn odjel pracovat pro Říši. Po Petrovi i jeho přátelích jakoby se zem slehla.

A teď, po tak dlouhé době, se v novinách objevilo jeho jméno. Byl popraven. Za zradu. Teď už bylo Magdě vše jasné - Petr, její malý a vždy uťápnutý bráška - pracoval v odboji. Byla na něj částečně hrdá, částečně naštvaná.

Jeho smrt ji bolela. Postihla jejich rodinu naprosto nepřipravenou. Milan Urban svůj žal utápěl ve sklence rumu, dokud nebyl tak opilý, že si nedokázal ani nalít. Dana Urbanová proplakala celé dny a noci a dokonce si vzala volno v práci. Pavel Urban na čtyři dny zmizel, až se všichni báli, že se do něčeho zamíchal i on a budou muset celou situaci prožívat znova. A Magdaléna se ze všech sil snažila zůstat silná kvůli malé Michalce, ale i ona byla poslední týdny sešlá a musela si brát prášky na spaní, aby ji nebudily noční můry.

Její ponuré myšlenky přerušil až cinkot zvonku. Zvedla hlavu a překvapeně zjistila, že nově příchozí je vlastně malá snědá holčička s černými vlasy a sytě žlutou hvězdou na rozedraném kabátku. Nemohlo být jí víc, než sedm let. V první chvíli měla chuť ji vyhodit. Nestála o problémy a tahle holka ji do nich mohla jednoduše přivést. Pak si ale všimla dívčiných očí plných bolesti a utrpení. Vzpomněla si na Petra. On za tyhle lidi bojoval.

Vykouzlila na tváři něco jako vlídný úsměv a zasunula noviny pod pult. Má možnost udělat aspoň jeden malý dobrý skutek. Vzepřít se Německé říši. Při tom pomyšlení se lehce zachvěla vzrušením.

„Copak si přeješ?" zeptala se dívenky. Ta na ni překvapeně vykulila oči, ale rychle se vzpamatovala a přistoupila k pultu.

„Chci něco prodat," zašeptala a obezřetně si přitom rozhlédla kolem.

„Neboj, nikdo jiný tu není," ujistila ji jemně Magdaléna. Židovská dívka si viditelně oddechla a trochu se uvolnila. Vytáhla z kabátku jakýsi umolousaný balíček a položila ho na pult.

„Chtěla bych prodat tuhle knížku. Kolik byste mi za ni mohla dát?"

Magdaléna balíček opatrně rozbalila a jen stěží ovládla dojetí. Byla v něm tlustá dětská knížka pohádek.

Pohlédla na dívčino špinavé a potrhané oblečení. Byla vyzáblá až na kost a tak bledá, že se skoro ztrácela. Tváře měla ušmudlané od sazí. Rty opuchlé a okoralé. A v očích měla tak smutný a žalostný pohled až Magdalénu bolestně píchlo u srdce.

„Dám ti za ni padesát korun," rozhodla pevným hlasem. Holčička v úžasu vykulila oči. V tolik peněz ani nedoufala. Natáhla ručku a Magdaléna jí do ní vtiskla několik drobných.

„Děkuji vám. Strašně moc vám děkuji!" vydechla a pevně stiskla peníze v dlani. Magdaléna se usmála.

„Není zač. Kup si za ně něco dobrého. A buď opatrná," dodala.

Když dívka opustila krám, cítila se hned o něco lépe.

Dokud na světě bude aspoň jeden dobrý člověk, nikdy nejsme ztraceni.

***

5. dubna 1942

Klára se ploužila v zástupu dalších dívek a žen. Za sebou měly další vyčerpávající den. Měla chuť to vzdát. Lehnout si na zem a ležet, dokud ji někdo neodnese a nehodí do jámy pro mrtvé. Možná by se jí pak konečně ulevilo.

Její otec, Jonáš Baar vždycky s oblibou prohlašoval: „Dokud je na světě aspoň jeden dobrý člověk, nejsme tak docela ztraceni."

Jenže tady byli jen špatní lidé nebo ti, které donutili, aby si o sobě mysleli, že jsou špatní. Tady žádná naděje nezůstala. Byli ztraceni. Ani ptáci v tomto pochmurném táboře nezpívali.

Najednou do někoho vrazila. Náraz ji odhodil na zem. Zoufale se snažila vydrápat zpátky na nohy, ale byla tak zesláblá, že hned zase klesla.

Odvážila se zvednout hlavu, aby zjistila, kdo za tou srážkou stojí a ztuhla zděšením. Stál tam vysoký světlovlasý dozorce s chladným úšklebkem na tváři.

„Omlouvám se, pane! Promiňte!" vyhrkla německy dřív, než se stihla zarazit. Správně by německy umět neměla - ne tady. Upřela na dozorce vyděšený pohled. S ledovým klidem jí ho oplácel. Chvilku si takhle vyměňovali pohledy, až ji konečně dozorce hrubě chytil za ruku a vytáhl ji nahoru. Chtěla mu poděkovat, ale v hloubi duše tušila, že tohle velkorysé gesto neudělal z dobrosrdečnosti.

Její podezření vzrostlo, když se s ní vydal pryč od zástupu pochodujících žen, směrem k ubytovnám dozorců. Některé se na ni ještě otočily. V očích měly zvědavost smíšenou s lítostí a zúčastněním.

Kláře se strachy rozbušilo srdce. Zabije ji teď? Zmlátí? Znásilní? Donutí ji k něčemu strašnému? Občas se stávalo, že dozorce najednou drapnul nějakou ženu, odvedl si ji do domu a tam znásilnil. Čeká ji stejný osud?

Konečně se zastavili před jedním barákem. Dozorce ji tvrdě strčil dveřmi dovnitř, až klopýtla a upadla. Zaslechla jeho dunivý smích. Udělalo se jí špatně. Chtěla pryč. Chtěla umřít! Bože, pomoz mi! Pomyslela si úpěnlivě. Proč ji opustil? Co udělala špatně, za co ji Bůh trestá?

„Vstaň, ty děvko!" zařval na ni dozorce německy. Klára se ze všech sil vzepřela na rukách a pokusila se jeho příkaz splnit. Jakmile už skoro stála, dozorce do ní hrubě strčil, takže znovu upadla. Hlavou se praštila o roh stolu. Bolestně sykla a chytla se za pulzující ránu.

„No tak! Neslyšelas? Vstaň!" zakřičel znovu. Jeho hlas se jí bolestně zarýval do uší. Zatnula zuby, opřela se jednou rukou o stůl a začala se opět pomalu zvedat. Tentokrát dostala kopanec do boku.

Do očí se jí nahrnuly slzy bolesti a ponížení. Proč se k ní tak chová? Co mu udělala? Zůstala ležet na podlaze a tichounce vzlykala. Už neměla sílu vstát. Nechtěla už bojovat. Možná ji za to zastřelí, ale co už na tom záleželo? Nikomu by nechyběla - nikoho neměla.

„Nejsi nic víc, než špinavá krysa! Nemám na tebe celej den! Uvaříš mi večeři, jasný? A uklidíš tu! A jestli se pokusíš zdrhnout, tak ti zlomím vaz!" zasyčel nad ní a poté slyšela, jak práskl dveřmi.

Klára se schoulila do klubíčka a rozplakala se.

***

12. března 1942

Týden pracovala Klára u blonďatého dozorce - uklízela mu, vařila a prala. Z Bible, kterou ke svému obrovskému překvapení objevila v jeho nočním stolku, se dozvěděla, že se jmenuje Fritz Heumberg. Pomyslela si, že je to docela hezké jméno, navzdory tomu, jaký krutý muž ho nosí. Nemohlo být mu o nic víc, než jí samotné, přesto se k ní však choval jako ke špinavé hadře, o kterou by si ani boty neotřel.

Každý den odcházela se spoustou nových modřin a odřenin. Ale aspoň už nemusela tvrdě pracovat s ostatními a bydlela ve speciální budově s ostatními dívkami, které se dozorcům staraly o domácnost. Nevěděla, jestli má štěstí nebo smůlu. Na jednu stranu se jí vedlo lépe, než předtím, ale na druhou se bála dne, kdy ji Fritz bude chtít využít k něčemu horšímu, než uklízení a vaření.

V ten den ráno vstala jako vždy v šest hodin, aby Fritzovi stihla udělat snídani dřív, než se vzbudí. Když se přiblížila k jeho domu, zaslechla odtamtud tlumené hlasy a srdce jí vyletělo, až do krku. Fritz už se vzbudil, pravděpodobně měl návštěvu a ona tam nebyla! Jak ji potrestá tentokrát? Možná jí vyřízne oko, jak už dlouho slibuje.

Když vstupovala do domu, měla hlavu ještě plnou myšlenek, jaký trest ji čeká. Proto nebyla absolutně připravená na pohled, jaký se jí naskytl. V jednu jedinou vteřinu pocítila nával hned několika emocí. Překvapení. Strach. Touhu. Radost. Zoufalství.

Ze všeho nejvíc toužila otočit se na podpatku a utéct odtud. Utéct pryč, hlavně co nejdál od něj. Bolelo ji dívat se do jeho zelených očí, které na něm tak milovala. Nesnesla dívat se na jeho rty a nesmět ho na ně políbit. Když odjížděl, byla si jistá, že ho už nikdy v životě nespatří. Jejich cesty se ale opět střetly. Proč si s nimi osud tak zahrává? Radši by se navždy vzdala práva ho vidět, než znovu jej potkat v této situaci.

Její rty toužily vyslovit: „Felixi!" Ale nemohla. Nesměla si dovolit, přivést ho tím do problémů. Znát židovskou dívku v této době není dobré pro nikoho. A pro muže ve službách Říše už vůbec ne!

Felix prožíval jejich setkání podobně. V první chvíli byl zaskočený a myslel si, že má snad vidiny, ale pak mu pohlédla do očí a tehdy poznal, že Klára Baarová není žádný přelud. Stála tu před ním, špinavá a pokrytá nespočtem modřin, ale zdravá a stejně krásná jako dřív.

Když ho Fritz pozval na snídani, zmínil se o tom, že má novou služku, ale Felixe ani ve snu nenapadlo, že by to mohla být Klára. Jeho Klára! Znovu přejel pohledem po jejích modřinách. Ty jí určitě udělal Fritz. Nenáviděl ho! Jenže jak by Kláře mohl pomoct? Co on zmůže? Rychle od ní odvrátil zrak, aby Fritz snad náhodou nepoznal, že se znají. Heumberg měl naštěstí docela jiné starosti.

„Co tam tak stojíš a čumíš?" vyjel na Kláru hrubě. Dívka sebou polekaně cukla, tak moc se pohroužila do svých pocitů. Beze slova přešla ke kuchyňské lince a začala připravovat snídani. Nedokázala se na práci soustředit. Očima pořád sklouzávala k Felixovi.

Byli si tak blízko a přesto tak daleko.

A přece právě v tuhle chvíli v Klářině srdci opět zazářila naděje. Felix najde způsob jak ji zachránit. Jak ji ještě aspoň jednou políbit. Byla si tím naprosto jistá a ta jistota jí vlila do žil nové odhodlání. Možná umře - třeba už zítra! Ale nevzdá to. Teď už zase má pro koho bojovat. Musí se snažit kvůli sobě i kvůli Felixovi.

Je zvláštní, že ve chvíli kdy si člověk myslí, že všechno ztratil, připlete se mu do života nový důvod, proč bojovat. A bojovat za lásku se vyplatí, protože zlo nikdy nevyhraje, nemá šanci vyhrát, pokud je ve světě láska.

„Dokud je na světě aspoň jeden dobrý člověk, nejsme tak docela ztraceni."

AN: Chci se vám omluvit, že celý měsíc nebyla nová kapitola. Snad vám to touhle vynahradím! Dále mám na vás velkou prosbu: příběh se pomalu, ale jistě blíží ke konci, už zbývá jen pár kapitol, ale moje práce tím vůbec nekončí. Vlastně bych řekla, že po dopsání ŠO nastává ta horší část. Korektura. Jelikož já ale tolik chyb nevidím, byla bych ráda, kdybyste mi s tím pomohli. Čím víc vás bude, tím lépe, protože pak bych vám kapitoly mohla rozdělit, takže by to bylo rychlejší a jednodušší. Docela to spěchá, potřebuji ŠO opravit do července, protože pak se ho chystám poslat do soutěže.

Pokud byste tedy někdo měl zájem, napište mi do komentářů nebo do zpráv. Dobře si to ale rozmyslete! Chci někoho, kdo mi ty chyby opravdu najde a opraví třeba i špatnou skladbu věty nebo opakování slov!

Děkuji