Kapitola devátá: Jeden chybí

Jestli jsem údivem zapomnul na to, proč jsem vlastně do skladiště přišel, Joshua Hunter mi z hlavy vymazal i veškerý zbyteček mých vědomostí o schůzce. Stál tam proti Modrému Strážci a pokrřikoval na něho. „Chtěl jsem, abys mi tu do 11. přivedl devět lidí různých barev! Od každé barvy jednoho! Je to tak těžký?! Vidim tu osm lidí a ještě k tomu jsou dva stejné barvy!“ dlouhý, opalený prst mladého Huntera vystřelil mým směrem, což mě dostatečně vyděsilo. Udělal jsem krok dozadu, šlápl tak profesoru Silverovi na nohu, ale to nevnímal. Ve škole by to bylo za dvě rány. Ve skladišti však ne.

„Joshuo, prosím… Uklidni se, nech mě to vysvětlit.“ Naléhal Modrý s ustupováním od Joshuy. Také bych odstoupil, ale já už neměl kam.

Hunter se uklidnil, zhluboka se nadechl, usadil se se založenýma rukama na stůl, pohupoval lehce nohou a pokynul hlavou se slovy: „Poslouchám.“

Modrý se pustil do výkladu jejich plánu. „Pravda, nejsme všichni, ale… Oranžového si měl sehnat ty, to víme – sehnal si ho?“ Joshua souhlasně přikývnul. „dobře. Ty za Hnědé. Já za Modré.  Ten tvůj Oranžový. Dean za Fialové. Shawn za Žluté, George za Zelené. Daniell za Bílé. Černé zastupuje Oliver. Tyrkysovýho tu máme Mosbyho a Šedého Luciana a Benjamina – toho kluka.“ Než však stačil pokračovat, Joshua mu skočil do řeči.

„Chybí ti Červenej a přebývá jeden Šedej!“ vyskočil na nohy, stoupnul si proti muži v Modrém a křičel na něho: „Kdo ti vůbec dovolil přibírat k nám dítě?! Nejsme jesle! Tohle je vážná věc, Avery Jonesi, věř, že pokud to nevyjde a chytí nás, utrhnu ti hlavu a narvu ji…!“ svou výhružku nedokončil, dlouze, naštvaně si povzdechnul, otočil se dokola po ostatních mužích, ale na mě se ani nepodíval. „Vysvětlíte mi to někdo?!“ poručil.

„Já ti to vysvětlím,“ tentokrát se toho ujal pan Mosby. Poklepal lehce Joshuovi na rameno, ruku nechal na místě, lehce se přes plnovous usmál a šeptal vysvětlení. „Jsem starý, Joshi, ty to víš. Já bych to nezvládnul a… Kde v tomhle světě najdeš pořádné Tyrkysové?“ „Nikde, proto máme tebe.“ „Správně. Tyrkysoví nejsou, ale existuje alternativa mezi Tyrkysovým a Šedým.“ díval jsem se po celou dobu na své nohy, jen poslouchal, ale po tomhle jsem se donutil zrak zvednout. Všichni mě sledovali. Ledové, upřímné, bouřkové, stříbrné, kaštanové a další oči, všechny tyto jsem na sobě zaregistroval.

„Ten kluk?“ zeptal se Joshua a kývnul ke mně hlavou.

„Ano, ten chlapec… Je chytrý, ví toho víc, než my všichni dohromady. A je mladý, on si to zaslouží více, než-li já.“ snažil se o úsměv, ale chvěly se mu rty.

„Nic neví,“ měl jsem pocit (a nebyl to jen pocit), že se mě snaží z toho plánu Joshua vyštípat.

„Tak mu to vysvětli,“ pan Mosby poodešel od Joshuy, poukázal na moji maličkost a usmál se. „Přečetl si ten deník?“ zeptal se. Souhlasně jsem přikývnul. „Chápeš jeho obsah?“ tentokrát jsem pokrčil rameny. „Jak se má John?“ otázka zcela mimo. Stuhnul jsem, podíval se na pana Mosbyho, viděl v jeho očích lítost a podobně i lítost v očích dalších, kromě Joshuy Huntera a Modrého.

„Stalo se něco?“ optal se Modrý a já jen zavrtěl hlavou. Zalhal jsem, ale to nebylo podstatné.

Když jsem se znova odhodlal k tomu, abych se kouknul na Joshuu, zjistil jsem, že má neuvěřitelně divný oči. Modro-fialový, až černý. Podobali se letní bouřce, strašidelné, ale zároveň vyjímečné. U jiných Hunterů jsem si takových očí nikdy nevšimnul. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se mne.

„Benjamin Locke,“ odpověděl jsem mu.

Obrátil hlavu k panu Mosbymu. „Benjamin?“ zeptal se ho nechápavě.

„Podle něho…“ šeptnul pan Mosby sklesle a mě bylo jasné, že „podle něho“ znamenalo po jeho synovi.

Joshua ke mně vrátil zrak, přejel po mě pohledem a začal mi pokládat další otázky: „Kolik ti je?“

„Bylo mi šestnáct.“

„Vypadáš na míň,“ a ostatní souhlasně přikývli.

„Já vím… Jsem prostě maličký,“ odsouhlasil jsem to se zahanbením.

„A chápal si ten text, co ti Mosby dal?“ zeptal se, natáhnul ke mně ruku a podle výrazu jsem pochopil, že chce deník vrátit. Bez námitků jsem ho vytáhl z tašky, položil ho opatrně Joshuovi do ruky a odstoupil zpět do bezpečné zóny u profesora Silvera. „Ano.“

„A? Co si o tom myslíš… o Hunterech a tak…“ komu by se nepříčilo mluvit o hrůzných Hunterech právě před jedním Hunterem? Všem. Mlčel jsem.

„Tady můžeš mluvit otevřeně,“ brouknul Modrý s úsměvem.

„Ano… Mě na Hunterech nezáleží,“ potvrdil Joshua se zamračením.

Nevěřil jsem mu to, ale zkusil jsem říct svůj názor. Nejdříve jsem však polknul. „Děsili mě… Oni… Oni zničili tenhle svět,“ vykoktal jsem ze sebe a ještě k tomu se třásl.

„Nenič to dítě… Prostě mu to všechno řekni. Znám jeho otce, ten to dítě musel natolik bít, že ti ani neřekne, jak se jmenuje jeho sestra, aby neměl náhodou problém,“ ozval se Bílý, kterého jsem poznával jenom tak od pohledu. Možná z nemocnice. On mě však určitě znal, podle slov o mém otci… Byla to totiž pravda.

„Fajn…“ odseknul jeho směrem Joshua, přistoupil ke mně, položil mi ruku na záda a popostrčil mě do kroku. „Pojď se mnou.“ poručil mi a hnal mě někam mimo dění.

•••

Joshua se usadil na starý, zrezavělý sud a mě poručil, abych se posadil na zem. Udělal jsem to ze strachu a z jistého respektu, protože na sobě přeci jen měl hnědou barvu. „Tak... Kde mám začít?“ zeptal se do stropu, promnul si zátylek a spustil.

„Tahle skupina, jestli se tomu tak dá říkat... Všichni jsme ten deník četli, já ho četl tedy již před lety, když... Bože!“ zakřičel a promnul si tvář. „Kde začít?!“ zavrčel do svých dlaní a zkusil to znova. „Když mi bylo čtrnáct, potkal jsem jistého muže, ukázal mi ten deník, ukázal mi mnoho věcí a ukázal mi i pravdu. O tomhle světě, o světě ZA zdí a o Hunterech.“ zatajil jsem dech. Svět za zdí? Čekal jsem jen pustinu a barbary. „Za zdí je život, je tam civilizace, mnoho civilizací. A některé jsem potkal. Víš, ve čtrnáct letech mě ten muž dostal přes zeď. Viděl jsem jiné země, než byl Mortetas a upřímně? Zamiloval jsem si je. V deníku si četl o svobodě, volnosti, o právech, radosti... To existuje, stále to existuje! Jenom... Jenom jsme se prostě blbě narodili a žijeme v obrovském vězení, které pro nás vybudovali Hunteři po té válce. Všude kolem... Za zdí, severně, jižně, východně i západně. Tam žijí svobodní lidé a jejich cíl je jednoduchý.“ zastavil své vyprávění, kouknul na mě, na můj udivený, nechápavý výraz a usmál se. Bylo zvláštní vidět Huntera usmívat se. „Chtějí nás, jakožto lid Mortetasu osvobodit. Chtějí, abychom žili normálně, svobodně jako oni. Chtějí zabít Huntery.“ zdůraznil poslední větu, vážně se na mě podíval a pokračoval. „Když jsem tyhle věci začal chápat a začal jsem doufat ve svobodu, přišel od lidí z venku návrh. Řekli: ‚Vem od každého z vašich skupin jednoho člověka. Přiveď ho k nám a my vám pomůžeme. osvobodíme vás.‘ a já neměl důvod jim nevěřit. Ti lidé se pro mě stali rodinou, utekl jsem za nimi ještě dvakrát a nyní chci po čtvrté. Ale naposledy, už se totiž nechci vrátit, jen v případě, že bych měl zabít vlastního otce.“ odplivnul si, jednu ruku si položil na srdce, zmáčknul košili a křečovitě zavřel oči. Něco ho trápilo, ale co?

Nechal však toho a pokračoval ve svém vyprávění. „Avery je můj... Ochránce - ten Modrý čahoun,“ poukázal na Modrého Strážce, co se vybavoval opodál. „Souhlasil, v Mortetasu důvěřuji jen jemu... Každý někoho známe, sháníme lidi, abychom mohli jít za zeď... Řekl ti někdo o číslu...“ tentokrát jsem skočil do řeči já.

„Dvanáct.“

„Ano, dvanáct. Mám dovést deset lidí a sebe ke zdi, kde nás dostanou pryč... A nám chybí jeden člověk, Červený. Místo Tyrkysového dovedu tebe... Myslíš si, že mě chápeš?“ nechápal jsem vše, ale základ ano. Souhlasně jsem tedy přikývnul, abych nedělal problémy.

„Fajn,“ odkašlal si Hunter a zvednul se. „Dokázal bys navždycky opustit svojí rodinu?“ zeptal se z ničeho nic a já si byl rázem nejistý.

Uvědomil jsem si však, že v podstatě rodinu nemám. Mého bratra měli popravit, otec byl... Otcem a sestra s matkou zase byli Lososové... Neměl jsem vlastně nikoho.  „Ano...“ zašeptal jsem však s nejistotou a sklopením zraku.

„Víš to jistě?“ zeptal se Joshua.

„Ano...“ zalhal jsem ten den již podruhé.

Joshua se již podruhé usmál, tlesknul, přilákal tím pozornost ostatních a s úsměvem k nim začal přistupovat. „Avy, vytáhni ten poslední šperk! Máme posledního člena!“ buď se mi to zdálo nebo Joshua Hunter svoji náladu dokázal měnit z minuty na minutu.

Ze zvědavosti jsem přikráčel blíže k ostatním, dostalo se mi usměvavých pohledů a jednoho natažení ruky s překvapením v zavřené dlani. Avery Jones, jak jsem pochopil, říkalo se mu také Avy, v rukou držel stříbrný řetízek se stejně barevným prstenem a rytinou pěsti držící šíp. „Co je to?“ zeptal jsem se prohlížejíc si prsten.

„Náš znak,“ usmál se Avy a pokynul mi, abych si ho nasadil. Udělal jsem tak a nepřestával si ho prohlížet. Po menším rozhlédnutí jsem si uvědomil, že ten šperk - znak - měli naprosto všichni. „Je od těch, co žijí ZA zdí.“ zdůraznil slovo „za“, abych lépe pochopil.

„Měl bych vás upozornit,“ odkašlal si Joshua. „Že až dojdeme - jestli dojdeme - za zeď... Byron, teď neřešte, kdo to je, nebude šťastný, že mu nevedeme žádného Tyrkysového a Červeného. Nikoho už nabrat nemůžeme, není čas takže-“ a zase to skákání do řeči. Tentokrát od Averyho.

Zasmál se. „Není čas? Co to říkáš? Ještě máme více než týden!“

A v té chvíli Joshua Hunter Stuhl. Obrátil se na Averyho, jedno oko mu cukalo. Avery vycítil problém, ustoupil o krok do strany, ale nebylo mu to nic platné, to už na něho Joshua totiž křičel.

„Přes týden? přes týden?! Ty imbecile podělanej! Co jsem ti říkal? CO?' Dvanáctého odpoledne odjíždíme směrem ke kukuřičným polím, co je na tom těžkého?!“ křičel z plných plic a rudnul v obličeji.

Modrý byl však v obličeji mrtvolně bílý. „Dvanáctého? Já... Já myslel, že za dvanáct dní,“ polknul.

„Ty idote! Kde chceš za méně jak půl dne sehnat Červeného?!“

Já jeden návrh měl, ale to bylo nemožné.

Profesor Silver mi však musel číst myšlenky, postavil se mezi rozzuřeného Joshuu a vyděšeného Avery, přičemž prohlásil: „Možná bych věděl, kde sehnat Červeného...“ podíval se mým směrem. Tušil jsem, kam tim míří. „Benjamine, ty máš přeci bratra u Červených.“ tiše jsem polknul.

„Ale...“ vykoktal jsem ze sebe. Nesmírně mi vadilo, jak mě všichni začali sledovat. „O-n... Včera ho zajali Strážci zákona... On... On porušil zákon proti lidskosti...“ vykoktal jsem do země, ale přitom se musel občas kouknout na pohledy ostatních mužů.

„Mám určitá povolení, mohl bych ho dostat ven...“ navrhnul Avery po delší době ticha.

A v té chvíli jsem se rozzářil jako sluníčko. Viděl jsem naději v tom, že by mého bratra nemuseli popravit! „Vážně?“ zeptal jsem se s nadějí.