|1.1. 2018| Princ Ethan  Gillspie

,,Heather!" hnal jsem se palácovými chodbami za zrzavými vlasy přede mnou. Musím říct, že takhle se proběhnout byl poněkud osvěžující pocit po tolika letech neustálého učení se, jak se správně chodí - rovně a pomalu. ,,Zastav se! To... to je rozkaz!" zakřičel jsem, ale sestra jen za sebe ukázala nevhodné gesto (Kde se to sakra naučila?!) a běžela dál. Nestál jsem o hádku s Heather, ale musela konečně pochopit to, že Selekce není její starost, ale čistě jen má. Jen já jsem přece musel nejlépe vědět, kdo je mému srdci nejblíž a s kým bych chtěl strávit život. Žádná královská rada, rodiče ba ani Heather za mě rozhodovat nebudou. O to se postarám!

K masivním dubovým dveřím ve čtvrtém poschodí jsem dorazil dvě vteřiny za Heather, ta už ale vstupovala dovnitř.
   ,,Heather!" zabouchal jsem pěsti do dveří, když se mi přímo před obličejem zavřely, ,,Prosím, rozmysli si to! Chci mít ru zodpovědnost na vlastních bedrech, je to moje soutěž! Neříkej jim to."

,,Co nemá říkat?" ozval se hlas za mnou. Otočil jsem se. Před dveřmi stál postarší muž v cilindru. Zpod zahnutého nosu mu vyčníval mohutný šedivý knír až přespříliš upravený. Moc dobře jsem v něm poznal Michaela Trua - předsedu vlády Tansy. Nejvyšší post hned po královské rodině, která se přidělovala lidem z kast. V případě Michaela byla však výjimka. Byl to nevlastní bratr mého otce a tak dostání této pozice s téměř stoprocentní jistotou připadalo jemu.

,,Já..." začal jsem, ale byl okamžitě přerušen přísnou rukou, která vylétla do vzduchu.
   ,,Nevymlouvej se, Ethane. Víš jak to nesnáším." zamračil se straší pán a bez špetky respektu mě odsunul ode dveří. ,,Laskavě se ztrať, jestli má Heather něco na srdci, co mi chce říct, má mou plnou pozornost." s těmi slovy zabral za kliku. Ta ho bez problémů pustila dovnitř. Heather musela moc dobře slyšet hlasy venku a strýce pustila dovnitř. Nesnášel jsem ho. Nesnášel jsem jejich vztah. Heather byla jeho oblíbenkyně, protože byla holka. Strýc žádné děti neměl, ale jednou jsem ho slyšel mluvit s Heather, že když si bude chtít od bratrů odpočinout může přijet k němu. Zatím nabídku využila jen pětkrát, co jsem věděl.

Ještě spoustu dalších minut jsem přede dveřmi seděl, hlavu opřenou o dřevo za sebou a rozčileně bušící do zemi. Když se však nic nedělo a ani jeden z příbuzných nevycházel ven, tak jsem přiznal svou porážku, sebral se a odešel do pokoje. Ještě, že tak. Asi bych se neovládl, kdyby strýc spolu s Heather vyšli a smíchy se popadali za břicha. Jejich povrchnist byla nesnesitelná. Jak se takhle mohli chovat k člověku, co si hledal lásku mezi holkami, které jim sami vybrali. Vůbec, jak se takhle mohli chovat k příbuznému. Myslím, že naši Heather adoptovali od strýce Michaela. Byla mu až moc podobná. Špehovat lidi a pak je udávat za přikrášlenou věc.
   Samozřejmě, že za to platili neviní lidé.

°°°

Další den probíhal jako vždy. Roztažení závěsů (i když venku byla stejně tma),  obléknout, snídaně a šup do práce.
   Takhle na začátku roku jsem otci pomáhal se statistikami z minulého časového úseku. Byla to neskutečně nudná a zdlouhavá práce bez blízkého cíle. Byl jsem moc rád, když jsem se kolem oběda konečně vytratil z pracovny. Skákal bych radostí do stropu, kdyby mě neděsil fakt, že se strýc Michael v pracovně od rána neukázal. Zbytek rady pečlivě procházel papíry a třídil je na správné hromady, ale strýc nikde.

,,Jsi přece princ, nemrač se, budeš mít brzo vrásky." stiskla mi přívětivě ruku Donna, královská vrchní kuchařka a matčina dobrá kamarádka. Když jsem byl malý, často mě do kuchyně brala - asi abych se naučil vařit své budoucí ženě a na líbánkách si neudělal ostudu. (Holčičí blbosti...)
   Donna měla vysoko svázané zrzavé vlasy, ale i tak se jich hodně vloudilo do obličeje a narušilo tak souměrný kulatý obličej s výraznou pihou mezi pravým okem a nosem. Kuchařka rozhodně podle svého povolání vypadala, teď bylo znaménko zakryto moukou, ale měla srdce ze zlata a vždy mi se vším pomohla. Když jsem neměl dobrou náladu uvařila něco dobrého a pesimistický Ethan byl ten tam.

Tentokrát jsem ji přišel vyprávět o Heather a strýci. Mezitím, co mi odpovídala svými moudry, jsem žvýkal pečenou bramboru s česnekovou marinádou. Byla dobrá. To bych se měl taky naučit... a možná co nejdříve. Kvůli zlému pohledu strýce, který měl včera než vešel do místnosti za Heather jsem měl špatný pocit. Pocit, že se brzo stane něco hrozného. Bál jsem se, že jen tak za mne vyhodí deset holek ze Selekce a já se na líbánkách ocitnu do dvou týdnů. To by mu bylo podobné.

,,Právě, že princové se mračí nejvíc." podrbal jsme se za zátylkem a dojedl bramboru. Donna mi do ruky hned strčila další.
   ,,Ale co budeš dělat jako král? To si tě lidi budou plíst se zmačkaným papírem." řekla kuchařka a dál trpělivě míchala v míse těsto na koláče.
   ,,Možná by mohl být králem Joseph..." napadlo mě. Přeci se jen bratr do kralování hrnul víc než já.
   ,,Co to říkáš!" vyděsila se Donna a postavila se na nohy. Mísu položila za sebe na stůl prohýbající se pod surovinami na večeři. ,,Vždycky ses těšil, až budeš král!" zamračila se. Pohladila mi tvář a smetla tu trochu mouky, kterou mě ušpinila. Jako bych byl malé dítě, co zlobí svou mámu, že si domů přivedl toulavého psa než mírumilovnou zlatou rybičku. Netrvalo to ale dlouho a její mateřský pohled se hned změnil zpátky na šibalský úsměv tak tipický pro ni. ,,Běž se projít ven," otřela si ruce do zástěry, ,,je celkem teplo a přestalo sněžit. Uvidíš, až se vrátíš bude to lepší." usmála se a posadila se zpátky k misce.
   ,,Myslím, že jsem viděla ven vycházet lady Raven." mrkla na mě než si ji zavolal na pomoc k plotně kuchtík. Odklusala s rukama v bok za nebohým chlapcem. Radši jsem se rychle pakoval pryč. Než jsem za sebou zavřel dveře ještě jsem zahlédl mírný pohlavek z Donniny strany. Kuchtík vyjekl a bolavé místo si přetřel rukou.

Lady Raven... co jsem o ní věděl? Měla hnědý vlasy... a čokoládový oči a byla celkem pěkná. Dobře, to mi moc nepomohlo. Byla... chytrá a věděla, co říct, ale taky hrozně tvrdohlavá a docela sebevědomá. Fajn, to už bylo o něco lepší. V duchu jsem si snažil představit její kartu, kterou vyplňovala každá dívka, jež se chtěla účastnit Selekce.
   Její jméno... Johnsonová... něco mi to říkalo, ale bylo to až moc hluboko, než abych si vzpomněl, co to bylo. Rozhodně něco důležitého... sakra, to jsem asi neměl zapomenout.
   Byla by dobrá královna? Rozhodně aktivnější než lady Ashley, která na mě byla až příliš klidná. Nic moc neříkala a já občas zapomínal, že v paláce pořád je. Asi bych se s ní měl, co nejdříve sejít a říct jí, že asi nebude ta pravá. Už dlouho jsem nikoho mevyřadil, to byl asi důvod, proč byl strýc tak naštvaný. Selekce se tímhle protáhne možná až do podzimu, což nebylo v plánu.
   Lady Raven jsem v plánu poslat domů zatím neměl. Nevěděl jsem o ní téměř nic. Byla pořád taková tajemná a třeba by mi i mohla pomoct, pokud by to mezi námi nezajiskřilo.

Když tu jsem ji uviděl. Šla sama v... bundě služebnictva? Já si říkal, kam se pořád ztrácejí. Sem.

,,Tam bych nechodil!" houkl jsem jejím směrem. Otočila se téměř okamžitě.
   ,,Proč?" zastavila se a počkala než ji dojdu.
   ,,Tím směrem je brána a... někdy tam bývá hodně lidí a novinářů. Když by vás viděli, už by vám nedali pokoj. Věřte mi, tu chybu jsem udělal jen jednou." zasmál jsem se, ale lady Raven zůstala bez úsměvu.

,,Vlastně jsem odtamtud slyšela hluk, chtěla jsem se jít podívat."
   ,,Jsou to novináři..." potlačit jsme nutkání protočit očima. Na to, jak se zdála chytrá, tohle moc nechápala. Proč nedala na mé rady, když tu očividně bydlím dýl jak ona?
   ,,Přesto tam půjdu." rozešla se, ale vzápětí se otočila s přivřenýma očima. Měl jsem pocit, že přesně vidím malá ozubená kolečka jak se jí otáčejí v hlavě. ,,Nejdete se mnou." Znělo to jako otázka, ale ta to rozhodně nebyla. Zkoušela mě, chtěla vědět, co udělám.
   ,,Proč ne." pokrčil jsem rameny. Joseph jednou přišel s informací, že odtažití muži přitahují více upřímných a milých žen, tak jsem se od té doby snažil být také chladnějších a vážnějším. Co si budeme, zůstávalo to pořád stejné. Jak chování tak přitahování...

Vyšli jsme zpoza rohu zelených keřů s čepičkou sněhu. Zatáhl jsem lady Raven blíž ke zdi.
   ,,Když půjdeme u zdi, bude pro nás lehčí v nejhorším nepozorovaně utéct." otočil jsem se na ní a kupodivu se i usmála. Souhlasně přikývla, předešla mě a kolem vysoké zdi se plížila dál. Pár metrů před zlatou bránou, kudy se do zámku vjíždělo oficiálně jsem se sehnul, abych si zavázal tkaničku fajnových černých naleštěných bot, ale po zvednutí hlavy mi krev málem zmrzla v žilách.

Raven Johnsonová zrovna vešla na prostranství před bránou, když se ozval ohlušující výstřel. Raven musel minout jen tak tak, protože vyděšeně uskočila stranou. Pár centimetrů, kde doteď stála, zela černá díra od prachu, ale žádný náboj nebyl vidět. Vypadalo to na velmi velmi silné práskací kuličky.

,,Lady Raven!" Žádná odezva
,,Lady Raven!" napodruhé se už konečně otočila. V očí měla podivný strach spojený s ještě něčím. Nedokázal jsem však určit, co to bylo.

Naznačil jsem rukou, aby šla ke mě, ale jen zavrtěla hlavou a kývla k bráně. Sakra, holka jedna tvrdohlavá. Já to říkal. Nemůžu jít za ní, jestli je to to, co si myslím, že to je... ne! To přece nejde, furt jsem korunní princ!
   K uším mi dolehlo hlasité skandování. Jedno slovo jako by se mi uhnízdilo v hlavě a já nemohl myslet na nic jiného. Snažilo se mi vytlačit ostatní myšlenky a zabránit logickému uvažování. Křičelo na mě miliony hlasy, ale přece se vše spojovalo dohromady a dávalo až děsivé dokonalý smysl.

,,Republika!"

,,Republika!"

,,Republika!"

S každým písmenem slova jsem sebou škubl. Bolelo mě to slyšet a ještě víc mě to děsilo.

,,Republika!"

,,Republika!"

,,Republika!"

Chytil jsem si hlavu, ale nenávistné slovo se dralo každou malou skupinkou dovnitř.

,,Republika!"

,,Republika!"

,,Republika!"

Otec měl pravdu. Selekce byla více než nutná. Obyčejní lidé se začali bouřit. Už dlouhou dobu se nedělo nic v jejich zájmu. Nedařilo se najít nájezdníky, kteří drancovali jejich úrodu a trýznili jejich nejbližší. Ekonomika státu šla dolů a vše bylo dražší a složitější dovést do země. Netrvalo dlouho a špatný vztah s blízkou zemí Veronicou mohl přerůst ve válečný konflikt.
   Bylo jasné, že budou chtít zabránit rozpadnutí státu... jakýmikoli prostředky.
   Už chápu, proč na mě rodiče tak naléhali. Čím dřív si vyberu ženu z jejich postavení, tím rychleji se uklidní. Ale... pořád to měla být žena na zbytek života. Měli by pochopit, že výběr není tak snadný, jak se zdá.

Sebral jsem špetku té odvahy, které mi zbylo, zvedl hlavu a rázným krokem se rozešel k Raven. Ve spáncích mi tepalo neuvěřitelnou rychlostí, ale já pohledem sledoval jen jediný cíl. Bez jediného mrknutí jsem se dostal na prostranství před bránou. Z dálky jsem slyšel přibíhat strážce něco nahlas volající, ale přes dav stovek lidí byly pokyny zkreslené.
   Musel jsem něco udělat. Dokázat, že jako nástupník trůnu nestojím za starou bačkoru. Něco, co by dav zabavilo a strážci je pak bez zranění dokázali rozehnat. Bál jsem se totiž, že by se bránili a to by nemohlo dopadnout ani pro jednu stranu dobře. Otec by se naštval a tím odpůrce ještě více podpořil ve vzteku.

Pohled na lady Raven hypnotizující pohledem bránu mi dodal odvahy. Už jsem to jednou udělal, sice to bylo v soukromí zahrady, ale zvládl jsem to. Stačilo jen postup zopakovat a doufat, že dostatečně odvede pozornost.

Sundal jsem si sako a přehodil ho přes dívčina záda. Tentokrát jsrm si nelámal hlavu s tím, co dělám. Natočil jsem ji bokem k bráně, aby se dívala jen na mě, ale zároveň bylo vidět na nás oba.
   Musela pochopit záměr, protože se hned zamračila a kdybych ji stejně jako předtím nezabránil v mluvení polibkem, začala by mi to vyčítat.
   Zavřel jsem oči a nechal se unést tichostí, kterou dav najednou zlmkl. Lady Raven se hned odtáhla, odhodila sako na zem a s lehkým ruměncem ve tváři zmizela v bludišti zahrady.

Zůstal jsem stát sám. Když doběhli strážci jeden z nich na mě mluvil, ale já ho nevnímal. Zíral jsem před sebe s pootevřenou pusou. To, co jsem viděl mi vzalo dech mnohem hruběji než naštvaný dav lidí.

Ten zrazený pohled v olivových očí a slzy na krajíčku mě asi budou pronásledovat ve snech dlouho. Koukal jsem přímo do očí Catherine. Naštvaná, zdrcená, osamělá. V jedné ruce držela karton se slovy "Chceme republiku" a druhou rukou se stále podepírala berlí. Sledovala mě pohledem. V tu chvíli jsme byli jen já a ona... než se očima otočila jinam. Zůstal jsem sám. Zase.

____________________________________

Dobrý den, trochu se to ostří a ostří. Jsme teď někde ve třech čtvrtinách knihy, takže se to bude jen zhoršovat, než se to nakonec zase vylepší😂
  Mějte se krásně, dělejte třásně!

2121 slov