***

Věnováno The_Forest_Soul a Trnka2, protože bez konverzace s váma by tohle dílo nikdy nevzniklo. (Bacha, je to drsný čtení, radši si k tomu uvařte kakao!)

***

Při své první vraždě měl erekci. Pamatoval si to naprosto přesně. Bylo to velmi nevhodné, styděl se za ni. Stál nad mrtvou matkou a pozoroval napnuté kalhoty. Fascinovalo ho to. Byla to jeho první - vražda i erekce.

Když se na vše díval zpětně, říkal si, jak nudná byla. V podstatě matku jen předávkoval heroinem a pak se díval, jak se dusí zvratky - protože si dal pozor, aby ležela na zádech -, modrá jí hlava, až sebou přestala cukat a bytem se rozlehlo příjemné ticho. Vlastně to nebyl žádný adrenalin. Dokonce i stříkačku držel pomocí jejích prstů, aby se na nic nepřišlo. Záchranku zavolal až po dvaceti minutách a vynaložil veškeré úsilí, aby zněl vyděšeně a na pokraji zhroucení. Povedlo se. Nikola Šťastnová byla prohlášena za mrtvou, příčinou smrti předávkování.

Průběh ho sice nijak nenadchnul, ale důsledky byly fascinující. Již jako malý chlapec byl tichý a věčně skleslý. S ostatními dětmi si příliš nehrál, raději stavěl hrady z písku sám. Ve škole se řadil mezi nejtišší žáky a ani se moc nesnažil. Nikdy nepropadl, ale mnohokrát k tomu měl blízko. Stále se jej však držel splín. V pubertě došel skoro až nesnesitelné úrovně. V patnácti se pokusil o sebevraždu, pořezal se na zápěstích, doteď tam měl dvě ošklivé jizvy. Skončil u dětského psychiatra a nasadili mu medikaci. Ta mu štěstí nepřinesla, pouze jej utlumila, a tak nebyl šťastný, ale ani vyloženě nešťastný. Jen přežíval. Hodně spal, moc nejedl, ale na život už si nesáhl. Matka se mu vysmívala a tvrdila, že nemá žádné skutečné problémy - sama o tom musela vědět dost, protože v drogách se topila už od jeho šesti let. Otec často jezdil na služební cesty a v podstatě nebyl doma, vlastně se mu ani nedivil. Kdo by chtěl být doma s feťačkou a psychicky labilním synem? Veškeré křivdy se v něm ukládaly, pomalu bublaly a čekaly na ten osudný den, kdy je pustí ven.

Čekal dlouho. Až v den osmnáctin, kdy se těšil alespoň na trochu pozornosti, a nedostalo se mu jí - otec již před pěti dny odjel na svou obvyklou pracovní cestu a matka se potulovala venku a spala s kdekým, aby měla peníze na další dávku - se v něm cosi zlomilo. Léky si toho dne nevzal. A nevzal si je ani následující tři dny, kdy čekal, až se alespoň jeden z rodičů vrátí domů. Když se vrátila matka, s čerstvým matrošem, aby se mohla sjet hezky v klidu domova, nadrtil jí do pití asi pět prášků na spaní a čekal na výsledek. Byl rozhodnutý. Když nedostal pozornost přirozeně, vynutí si ji. A ona přišla. Ale až později, až když k nim přijela záchranka, až když se ho ptali, kdy matka přestala dýchat, až když s nimi jel do nemocnice, až když za ním na bílou chodbu přiběhl udýchaný otec a ptal se, co se stalo, až když ho všichni začali litovat a on hraně plakal a hořekoval, že neví, co si počne, až tehdy dostal, co chtěl. Ovšem mnohem dříve, s matčiným posledních výdechem a uklidňujícím tichem, se dostavil jiný pocit, který doposud neznal - čiré štěstí. Zaplavila ho taková euforie, až myslel, že bouchne, roztříští se na milion malých kousků a oni je budou muset sundat ze zdi a dát dohromady, ale on nebude chtít, protože jen takhle byl opravdu šťastný.

Vyhonil si v koupelně a díval se u toho do zrcadla nad umyvadlem a užíval si ten pocit triumfu a vítězství, protože teď konečně všem ukázal. Usmíval se na sebe. Potom si pečlivě omyl ruce, došel do svého pokoje, kde vytáhl knihu z poličky nad stolem, hodil ji na postel a za ní i sluchátka. Následně se vrátil do ložnice, udělal dvacet dřepů, aby se zadýchal, a vytočil záchrannou službu.

Toho dne zjistil, co mu konečně vykouzlí úsměv na tváři a nabije ho víc než jakýkoliv lék. Věděl, že to nesmí nikomu říct. Upřímně ho to ani nepřekvapovalo. Vždycky byl divný, pozoroval okolí a nevyjadřoval se. Zabíjení zvířat ho bavilo, ale nebylo to ono. Umlácení krtka lopatkou nemělo takový dopad jako mrtvá závislá matka.

Nějak ho ani nenapadlo se nad tím zamyslet. Vzal to za své. Zhlédl pár videí na internetu, zaměřujících se na sériové vrahy, pak pokrčil rameny a šel si číst. Bavilo ho, že má nějaké takové tajemství. Ani otci nic neprozradil. Ten začal být častěji doma, jako by snad měl pocit, že ho jeho syn potřebuje. Jenže tenhle vlak už ujel.

Od té doby se často toulal venku. Procházel se po městě, nahlížel do oken cizích lidí a pozoroval je. Oblíbil si takový polorozpadlý domek na konci jedné stejně zničené ulice. Tohle místo bylo vyhlášeným feťákovským doupětem. Všichni to věděli, a tak se mu vyhýbali. Jenže on ne. Chodil k oknům toho jediného domu, schovával se za vzrostlým keřem a sledoval, co se děje uvnitř. Žil tam mladý pár. Oba vypadali strašně - špinavé šaty, pohublá opotřebovaná těla. Ploužili se jako oživlé mrtvoly. Občas se na ně díval při sexu. To bylo ve dnech, kdy si oba šlehli, byli pak plní energie a užívali si všude. V posteli, na stole, na kuchyňské lince, ve sprše, na záchodě, u zdi, opření o okno. Myslel si, že to s ním něco bude dělat, ale nestalo se. Zíral na ně, jako by se koukal na film.

Postupně ho však zachvacoval smutek a nálada se mu skokově zhoršovala. Otec si toho také všiml a pokládal vtíravé otázky, zda se nic neděje. Vymlouval se na matčinu smrt, hrál si na zlomeného syna, a k jeho údivu mu to vycházelo. Vždycky měl pocit, že pokud jde o jeho druhého rodiče, tak moc inteligence nepobral, protože jej šlo uchlácholit hloupými řečmi a lehce zarudlýma očima. Nemohl říct, že by otce neměl rád. Jen mu byl ukradený. Představoval záchranu před životem na ulici a zároveň překážku, která se ptala, zda je v pořádku. A vařil jídlo, což mu sice nešlo, ale aspoň nikdo neumíral hlady.

Školu se snažil nezanedbávat. Chodil do ní poměrně poctivě, i když v tom neviděl smysl, protože si byl jistý, že mu k ničemu není a akorát v ní ztrácí drahocenný čas, který by mohl trávit u toho starého domu, ale bylo bezpečnější ji navštěvovat. Otec se pak tolik neptal.

Jakmile však skončila, doběhl si hodit tašku domů a vyrazil na průzkum. Pod okny byl schopen strávit několik hodin, ovšem jen ze začátku. Jak ubíhal čas a jeho nálada se zhoršovala takovým způsobem, že už ani pravidelné braní léků nepomáhalo, protože byly dobré akorát k tomu, že se dokázal zvednout z postele a neležel v ní celý den, docházela mu trpělivost. Přecházel sem a tam, mumlal si pod vousy, tiše nadával a byl roztěkaný. Ani ve škole se nezvládal soustředit, stačilo deset minut stejné činnosti a zaplavily jej takové vlny smutku, až musel mnohdy utéct na záchod a tam strávit alespoň dalších deset minut, než se mohl vrátit. Psychika se děsivě zhoršovala. Všichni si toho všímali. Učitelé, spolužáci, a především otec. Začali ho hlídat. A tehdy mu došlo, že se sebou musí něco dělat.

Řekl si o novou hru na počítač, šel si zaběhat, pouštěl si hudbu, četl knihy. Jenže nic nepomáhalo. Vážně se snažil. Anebo možná ne. Možná už tehdy věděl, co mu jako jediné pomůže, a tak ostatním alternativám nedal takovou šanci, aby jedna z nich náhodou nezabrala a neobrala ho o ten nádherný pocit. Čím déle ho ovládala deprese, tím víc mu docházelo, co potřebuje.

To vědomí jej probralo. Začal se zase soustředit. Byl aktivní, ve škole se hlásil, doma pomáhal s domácími pracemi a zase pravidelně chodil ven. Obhlížel dům, zároveň ale dával pozor na sousedy. Hlídal, kdo kdy vychází, kdo kam chodí. Byl jako jejich stín - samozřejmý a natolik nápadný, že si ho nevšímali. Sledoval ty dva a tiše plánoval. Věděl, že jeden z nich skončí jako jeho matka. Potřeboval zase načerpat životní energii a s jejich pomocí se mu to mělo povést.

Čekal, dokud ten chlap nepřijde domů s dávkou od dealera. Byl tam sám. On stál pod oknem do obývacího pokoje a vyčkával. Díval se, jak si píchá. Když se jehla zanořila pod kůži, zachvěl se a olízl si rty. Věděl, že má čas celý den. Jak je pozoroval, zjistil, kdy u koho nastane dojezd. A tak se spokojeně vydal domů. Další den přišel do školy, neustále se hlásil, odpovídal na učitelčiny otázky a užíval si obdiv spolužáků. Bylo mu skvěle. Pamatoval si naprosto přesně, že v ten jeden krátký moment, kdy ho učitelka pochválila, ho napadlo, že to neudělá. Že mu vyhovuje, jak mu momentálně je, a nepotřebuje vše nijak stupňovat. Jenže potom si představil, co po vraždě nastane. Co ho zaplaví. A tak nad sebou zavrtěl hlavou a pokračoval v dělání práce v hodině.

Po konci výuky si došel koupit gumové rukavice. Schoval je do kapsy od bundy, k několika práškům na spaní, které ukradl z krabičky, která doma zůstala po matce - v duchu děkoval natvrdlému otci, že ji nevyhodil. Schválně si do batohu sbalil otrhanou šusťákovou bundu, okopané tenisky a kšiltovku.

Do domu se dostal jednoduše, toho hlupáka nenapadlo zamknout, měl jiné starosti. Jeho přítelkyně stále nedorazila. Anebo možná přišla v době, kdy je nehlídal, a když si všimla, že její přítel se k drogám dostal, vydala se na lov taky. Našel ho spícího na zemi ve vlastní moči a zvratkách. Nad zápachem nakrčil nos, ale zle se mu neudělalo, ostatně byl na takové výjevy od dětství zvyklý. Matka často končila podobně. Dny, kdy ji pozvracenou, pokálenou a pomočenou sbíral ze země a sprchoval ve vaně, aby ji horko těžko odtáhl do postele, ani nedokázal spočítat. Nechápal, proč s ní otec pořád byl. Možná ji miloval, ale o tom pochyboval. Spíš se ho nechtěl vzdát. Idiot. Kdo by obětoval vlastní štěstí kvůli dítěti?

Stříkačku našel naštěstí nerozbitou s nezlomenou jehlou. S drogami zacházet uměl. Ačkoliv nikdy žádnou nezkusil, protože se zapřísáhl, že do sebe nikdy nic takového nedostane, aby nedopadl jako všechny tyhle smažky, často pozoroval matku při jejich aplikaci. Dělala to v ložnici, často v posteli, občas na křesle schovaném v rohu. Ze začátku se zamykala, aby ji nenachytal, ale postupně její obezřetnost upadala. A tak mnohdy klíčovou dírkou sledoval vše v přímém přenosu. Drogu proto píchl bez problémů. Druhá stříkačka šla stejně lehce. Vše dokončil, když se ještě stavil v kuchyni pro načatou vodku a nalil mu ji do krku. Otočil muže na záda, odsunul se ke gauči, o nějž se opřel, a čekal. Nic se nedělo. Přerývavé dýchání, občasné chroptění, jedno zachrápání. Podezřelé. Natáhl se pro lahev vodky a znovu ji použil, její pach mu málem obrátil žaludek. Jestli nějaký alkohol vyloženě nesnášel, byla to ona.

Po pár minutách přišel kýžený úspěch - dávení se, děsivé chrchlání, zvratky v ústech, stékající po tvářích, ale ne v takovém množství, aby zabránily udušení. Bylo to fascinující. Pozoroval rychle se zvedající hruď a pak - konec. Ozval se ještě jeden zvuk, byl hlasitý, ale on ho nevnímal, protože jej zase zaplavila naprostá euforie. Erekce přišla hned vzápětí. Tentokrát si ulevil hned u těla, bylo to rychlé a výživné, jako ochranu použil jednu rukavici. Když byl hotov, vyplížil se ven. Raději se neohlížel, rukavice vyhodil do popelnice a spěchal domů. Toho dne na to přišel. Věděl, jak si zlepší náladu, jak se zbaví deprese.

Od té doby se této bohunelibé činnosti věnoval pravidelně. Ze začátku si nebyl jistý frekvencí, zbavoval se bezdomovců tak jednou za měsíc, protože zhruba po patnácti dnech vše vyprchalo a po dalších patnácti dosáhla deprese neúnosné výše. Jenže se bál nápadnosti, už tak musel jezdit do sousedních měst, aby jej nikdo nepodezíral. Výhodou bezdomovců bylo, že o nich nikdo nemluvil. Často je topil alkoholem nebo je předávkoval, protože si dával neskutečný pozor, aby nikomu nedošlo, že se jedná o vraždy.

Jednoho chudáka strčil z mostu, když po něm projížděl na kole a všiml si, že chlapík stojí na samém okraji a dívá se dolů. Při dopadu slyšel, jak se tomu neznámému rozlomila lebka jako oříšek. Kosti se polámaly a mozek se rozprskl na několik míst. Tehdy myslel, že samou radostí omdlí, zaplavila jej skoro až horečka, kdy nevnímal nic kolem. Domů se vrátil až nad ránem a tiše vklouzl do postele, ovšem spát nedokázal. Až do zazvonění budíku byl vzhůru, plný energie a užíval si. Nepotřeboval porno. Nepotřeboval přítelkyni. Nepotřeboval medikaci, která vše akorát zhoršovala a jen ho utlumovala. Nejraději by ty prášky spláchl do záchodu, ale nehodlal riskovat, že se mu jednou budou hodit. A tak se na ně prášilo.

Jak se stával čím dál zručnějším, snížila se frekvence na mrtvolu jednou za tři měsíce. Nakonec na jednu za půl roku. Dostudoval školu, na vysokou se ani nehlásil. Našel si práci jako prodavač v supermarketu. Sice jej to nebavilo, ale peníze ušly a nemusel tam trávit celé dny. Začal bydlet sám, otec mu koupil malinkatý dům. Otce navštěvoval stejně často, jako zabíjel. Přišlo mu to úsměvné.

Svůj psychický stav měl zmapovaný velice dobře. První měsíc po vraždě byl šťastný jako blecha. Usmíval se na všechny, překypoval energií a spal bezproblémově. Druhý měsíc byl lehce utlumený. Pořád byl na všechny milý, ale už neustále neposkakoval a našly se činnosti, které jej tolik nebavily, třeba práce. Ve třetím měsíci se choval naprosto normálně. Měl dobrou i špatnou náladu, dokázal dělat věci, které mu ji zvedly, a už nepůsobil jako zdrogovaný. Čtvrtý měsíc byl horší, to špatně spal, moc se nesoustředil, ale stále se našly činnosti, jež jej bavily. Pátý měsíc měl co dělat, aby vydržel vzhůru. Jakékoliv emoce šly mimo něj a neustále spal. Z ničeho neměl radost. Šestý měsíc byl nejhorší, tehdy deprese zesílila natolik, že občas ani nevylezl z domu. Tento stav však trval mezi pěti a dvaceti dny - záleželo, kdy začal plánovat své další dílo.

Neboť s novým nápadem a plány se mu do žil vlila nová energie. Tehdy se snažil působit co nejnormálněji, ačkoliv umíral nedočkavostí. Toto stádium však bylo velmi nebezpečné, protože jakékoliv zahlédnuté násilí mu způsobovalo erekci, a to se v práci, kde občas na někoho něco spadlo, někdo se řízl do prstu, nebo nějakého zloděje zbila ochranka, vysvětlovalo těžko.

Vyvrcholením bylo samotné dílo, a takové dny myslel, že vyskočí radostí z kůže. Na provedení si dával záležet. Čím zkušenější byl, tím kreativněji se snažil myslet. Jeho soused často mluvil o sebevraždě. Neměl děti, vnoučata, manželka mu zemřela již před lety, hodně pil. Vlastně ideální materiál. A tak jej jednoho dne, když se zrovna neskutečně zlil, a on toho všeho byl přes okno svědkem, navštívil. V jeho garáži vyhrabal pevný provaz, uvázal pečlivou oprátku podle internetového návodu a upevnil ji na zaprášené půdě. Souseda, který sotva pletl nohama, poté odvedl nahoru a pomohl mu vylézt na židli. Nasadit provaz bylo jednoduché, stařec se ani nebránil. Jen tam stál a tupě zíral před sebe. Bylo otázkou, zda si vůbec uvědomuje, co se kolem děje, ale to se mu nechtělo řešit. Už tak sotva dokázal myslet čistě, protože si představil, jak vše dokoná. Skopnout židli a dívat se na cukající tělo ho velmi uspokojilo. Ani nechutnost samotného závěru mu dobrou náladu nezkazila. No a co, že se pod tělem objevila louže obsahující vše, co povolené svěrače pustily. On to dokázal, zase měl radost a chuť k životu.

Nadšený poté opustil půdu i celý dům a vrátil se k sobě jen proto, aby o osmnáct hodin později zvonil v době své pravidelné návštěvy v šest hodin odpoledne na stejné dveře, z nichž o půlnoci vyšel. Příjezd záchranné služby jej jen povzbudil. Jakmile bylo vše vyřešeno, soused prohlášen za mrtvého a sděleno, že se chudák oběsil, zmizel domů a řádně si ulevil ve sprše. Myslel, že mu exploduje tělo. Zase to zvládl. Měl to pevně v rukách. Už tuto činnost provozoval pět let a nikdo si ničeho nevšiml. Nikdo si jeho náhodné odjezdy do okolních měst nespojil s mrtvolami bezdomovců, nikdo ho nepodezíral. Otec měl radost z jeho dobrého psychického stavu.

Jenže čím déle v tomto kruhu setrvával, tím více mu docházelo, že potřebuje změnu. Zkusil si najít přítelkyni, ale to nebylo ono, nijak jej nevzrušovala a vlastně mu akorát lezla na nervy, a tak ji opustil. Prodal dům a přestěhoval se do hlavního města, kde si koupil byt. Ani tato změna nepomohla. Začal pít a po druhé kocovině s tím přestal. Zkusil cigarety, ale nechutnaly mu, a tak je dal prvnímu bezdomovci, na kterého narazil. Změnil práci, začal pracovat v kanceláři. Nudilo ho to ještě víc jak minulé zaměstnání, ale aspoň tu nemusel tolik mluvit s lidmi. Koupil si kočku. Pořídil si motorku. Začal zase hrát na počítači. Dokonce se upsal ke studiu na vysoké škole, ale po měsíci to vzdal. Ne, tyhle změny vůbec nepomáhaly. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, potřeboval nějakou jinou. Větší. Lepší. Vražednější.

Počátek byl nejtěžší. Předtím zabíjel nenápadné lidi, ty, o něž se nikdo nezajímal, ty, kterých mohly ubýt stovky a nikdo si toho nevšiml. Jenže teď potřeboval adrenalin, strach z toho, že na něj někdo přijde. Potřeboval pořádnou vraždu, takovou, kterou někdo bude řešit.

Výběr oběti jej jindy povzbudil, tentokrát však váhal. Tamten muž měl děti. Tamta žena měla nemocnou matku. Tenhle děda se staral o nemocného syna. Tamta babička se starala o deset koček, které by bez ní zemřely hlady. Nebylo mu jich líto, ale bál se toho, zda jej někdo neuvidí. Co když ho tentokrát chytí?

Váhal tak dlouho, až deprese pokročila do nejsilnějšího stádia. Přemýšlel nad sebevraždou. Dokonce se vrátil k lékům, které bral na začátku. Jenže nepomohly, jen po nich byl unavený. Probrečel většinu noci a neměl na nic energii. Do práce se sotva doplazil a potom jen seděl, zíral na obrazovku počítače a přemýšlel, jestli nebude lepší se předávkovat. Často si volal s otcem. Snažil se přijít na jiné myšlenky. Utopil kotě v potoce. Sledoval dva kluky, co mlátili nějakého ožralu, co vylezl z hospody, a když padl v bezvědomí k zemi a oni utekli, protože se báli, zda ho nezabili, rukou v gumové rukavici popadl kámen, kterým mu bušili do obličeje, a párkrát se nad sténající hroudou masa rozmáchl. Pak odběhl domů a druhý den ráno si přečetl o vraždě u právě té hospody, kde včera byl. Nejhorší bylo, že s ním nic z toho neudělalo. Respektive měl dobrou náladu dva dny. A pak přišel stejný propad. Bál se, jestli zkrátka nedospěl vrcholu. Jestli mu ještě někdy může být dobře. Když jednoho večera seděl v koupelně s hrstí antidepresiv v ruce, zavolal mu otec. Po tomto hovoru se rozhodl, že se musí víc snažit. Tak prostě někoho zabije. Umřít nechce. Nebo chce, ale zároveň se toho bojí. A jedna další mrtvola, ta se přece ztratí v množství. No tak to tentokrát naplánuje pořádně a bude se víc snažit a pak si bude užívat vyšetřování.

Vybral si turistku. Mladá holka, mohlo jí být nanejvýš dvacet dva. Vyhlídl si ji na parkovišti u lesa a sledoval ji. Byla natolik hloupá, že i když si ho všimla, pokračovala v cestě mezi stromy. Asi si myslela, že mu uteče nebo se schová. Tiše se smál nad její hloupostí. Ačkoliv se celé akce ze začátku bál, toto lovení ho bavilo. Když ji dostihl, měl zase erekci. Plánoval jen pouhé podříznutí, ale když se naskytla příležitost, vlastně neviděl důvod pro to si neužít. A tak se jí pokusil stáhnout kalhoty. Podcenil ji. Kopla ho do břicha, šlápla mu na ruku a dala se na útěk. Jenže na špatnou stranu - hlouběji do lesa.

Neběžel za ní. Začalo pršet. Vrátil se na parkoviště, převlékl si mikinu, tu starou hodil do kufru, navoněl se, nasedl do auta a rozjel se po silnici směrem, kterým se vydala i ona. Jak očekával, nikdo jí nezastavil, a tak se ještě zkontroloval ve zpětném zrcátku a poté přibrzdil u krajnice. Za divadélko, které sehrál, na sebe byl pyšný. Vylezl kvůli ní z auta, aby ji ubezpečil, že jí nic neudělá. Byl si jistý, že ho nepoznala. Když po ní vystartoval, měl jinou mikinu, obličej mu kryla kapuce, měl sluneční brýle a dal si pozor, aby nijak nevoněl. Vlastně si ani to ráno nečistil zuby. Povedlo se mu ji nalákat dovnitř vozu. Celou dobu ji uklidňoval, tak dobře, že mu v autě dokonce usnula.

Nakonec ji neznásilnil. Jen ji v osudné chvíli hladil po stehně a potom ji za vlasy vytáhl z auta a podřízl jako podsvinče. Zakrvácela mu všechno, novou mikinu, kalhoty, dokonce i boty. Napadlo ho, že ji hodí do kufru a někde ji pohřbí, jenže se bál, zda mu nezakrvácí vnitřek auta. Pohodil ji u stromu, nechal déšť smýt stopy a odjel domů. Až po příjezdu tam se mu konečně udělalo dobře. Opadl stres, přišla ta lepší část. Euforie. Nadšení. Optimismus. Čirá radost. Několik hodin pak ležel v posteli a jen se usmíval.

Ráno se trochu vzpamatoval, umyl nůž, vypral špinavé oblečení a došel si do sprchy. Byl spokojený. Práci odvedl čistě. Dal si pozor, aby po něm na místě činu nic nezůstalo. Jediným rizikem bylo, že se vražda odehrála jen padesát kilometrů od jeho domu.

Vše šlo hladce, dokud neotevřel zprávy na internetu. Mezi prvními články byla mrtvá studentka nalezená v lese. Jmenovala se Karolína. Nadšení z něj lehce opadlo, ale ne tolik, aby mu to zkazilo náladu. Raději zaklapl počítač a šel se projít. Potřeboval si vyčistit hlavu. A přesvědčit sebe sama, že mu nic nehrozí.

O průběhu vyšetřování absolutně neměl přehled. Dozvěděl se jen to, co našel na internetu. Všiml si, že na jedné platformě se rozjel hashtag #AndelKarolinka, což mu ulehčilo práci. Lidé totiž komentáře s tímto heslem psali pod jakoukoliv zmínku o případu. Uplynuly dva měsíce. Přišla zima a blížily se Vánoce.

Vyšetřovatelé nijak nepokročili. Nejhorší však bylo, že největší problém nepředstavovali policisté, ale jeho vlastní hlava. Dennodenně projížděl sociální sítě a sledoval, jestli se někde něco neobjeví. A díky tomuto hlídání se dostal k informacím o své oběti.

Obyčejná holka, studovala prvním rokem lékařskou fakultu v Praze. Nadaná, svobodná, bydlící u rodičů. Měla dvě sestry, jednu starší a jednu mladší. Rodiče se rozvedli, ona bydlela u matky, s níž žil i její přítel, a otce nenavštěvovala. Měla ráda psy. Měla alergii na kočky. Milovala červenou barvu. Nesnášela kalhoty a nejraději by všude chodila v šatech nebo sukních. Ráda chodila na plesy. Byla zamilovaná do spolužáka ze střední, ale on se vídal s jinou. Dělala maturitu z biologie a chemie. Rozuměla si se svou fyzikářkou. Bála se pavouků a hadů.

Čím reálnější osobou se stávala, tím více ho sžíral pocit viny. Představoval něco nového, nepoznaného, něco, co nikdy nezakusil. Ani po smrti vlastní matky se necítil vinen, soused byl zase notorický alkoholik, jej taky nebylo škoda. Vždy přicházel jen pocit štěstí, uvolnění, radost. Jenže tentokrát ne. A sžíralo ho to zaživa, drtilo mu to vnitřnosti. Nebylo ráno, kdy by se při pohledu do zrcadla neodvrátil. Nedokázal na sebe vzít ani jeden kus oblečení, který měl toho osudného večera. Nůž, který použil, schoval na úplné dno šuplíku, aby se na něj nemusel dívat.

Ačkoliv se podle jeho chronologie měl momentálně nacházet v nejnormálnějším období, cítil se, jako by udeřil předposlední měsíc. Bylo mu zle. Začal mluvit sám se sebou, často tím způsobem, že vykřikoval, jak udělal dobře, že je to tak lepší, a na druhou stranu si zase mumlal pod vousy, jaká to byla osudová chyba a že si to nikdy neodpustí. Drtily ho dva velké kameny a on netušil, který z nich jej položí první.

Několik dní bez omluvy nedošel do práce. Kolega mu volal, ať se kouká dostavit, jinak ho čeká pohovor s vedením, ale on hovor típl a zhroutil se na postel. Medikaci neměl. K psychologovi odmítal jít, protože se bál, že by při první příležitosti vše vyzradil. Do vězení nemohl. Nikdy by to nepřiznal, ale bál by se tolika lidí, tolika osob, co by mu mohly ublížit. A kdyby zjistili, co všechno provedl? Nevystrčil by odtamtud paty. Zbláznil by se za betonovými zdmi a kovovými mřížemi, na místě, kde umírají sny.

Nedokázal spát. Jakmile zamhouřil oči, zdálo se mu o ní. Často za ní jen chodil po lese a snažil se ji chytit, občas se jejich role proměnily a ona jej honila mezi kmeny, s rozšklebeným hrdlem a zmodralou kůží.

Jídlo mu také dělalo neskutečný problém. Žaludek měl stažený, a když už něco snědl, vyzvracel to. Měl horečku a netušil, jak ji srazit. Nedokázal se zvednout z postele. Byl k smrti unavený a nemohl usnout. Hlavou mu běhaly jen dvě myšlenky - ta holka si to vůbec nezasloužila a tohle už nevydržím.

Dvacátého druhého prosince dospěl k rozhodnutí. Musí se dostat zpět do chodu. Nemůže skončit takhle, jako propocená, pozvracená troska, co se nezvedne z postele, už se ani nezvládá vymočit na záchodě, a tak vykonává potřebu do kastrolu, co je hned pod roštem a stačí jej pouze vytáhnout. Nemůže skončit jako jeho matka. Rozhodl se pro další vraždu.

Opakoval se scénář, který zažíval tak často. Nával energie. Z posledních sil se odplazil do sprchy. Myl se dlouho a vydatně. Potom do sebe dostal instantní polévku, jediné jídlo, které nestihlo zplesnivět, a překvapivě ji nevyzvrátil. Učesal se, vzal si čisté oblečení, vyvětral celý byt a vyrazil na nákup. Potřeboval sehnat jídlo a vánoční dárek pro otce.

Nakonec mu koupil víno a plyšáka. Šlo o malého medvídka, který držel červené srdíčko, na němž stálo mám tě rád. Sice kýč, ale nic lepšího ho nenapadlo. Zbylé peníze, které měl, vybral z bankomatu a zastrčil do obálky. Potom se vrátil domů a prohledal internet křížem krážem, dokud nenarazil na to, co hledal. Nějaký muž prodával brokovnici. Spojil se s ním a domluvili se na osobním předání. Mohl přijet hned následující den a prodávající souhlasil. Proto zavolal otci a sdělil mu, že Štědrý den stráví spolu, přijede na večeři a možná se zdrží až do dalšího dne. Po zbytek dne uklízel byt a snažil se dát do pořádku, aby zítra vypadal co nejnormálněji. Dokonce šel i brzy spát.

Dvacátého třetího si udělal k snídani palačinky s marmeládou, pořádně se najedl a hned poté vyjel směrem k Bořetínu, kde sídlil ten pán s brokovnicí. Cesta i obchod proběhly v klidu - bodrý muž jej dokonce vzal do lesa a ukázal mu, jak se se zbraní zachází. Namluvil mu, že se chce stát po otcově vzoru myslivcem a chce mu k Vánocům udělat radost právě tím, že mu ukáže, jak se snaží. Pán to moc nerozpitvával. Jeho výmluva v sobě určitě měla spoustu děr, ale evidentně se chtěl zbraně prostě zbavit, a tak je ignoroval. Z místa odjížděl s dobrým pocitem.

Dalšího dne se vydal k otci. Pocit osvobození, který mu protékal žilami a jitřil mu smysly, jej poháněl vpřed. Užíval si to. Ten božský klid. To uvolnění. To štěstí. A jistotu, že mu zase bude dobře. Jen dodělá tenhle úkol a všechno bude v pořádku.

Zbraň měl schovanou v batohu. Nabitou a připravenou k akci. Dary raději schoval do jiné kapsy, aby svého živého rodiče nepříjemně nepřekvapil. Otec byl nadšen. Asi nedoufal, že jeho psychicky nemocný syn opravdu dorazí.

Společně zasedli k večeři. Dva dospělí muži. Příbuzní a zároveň cizí. Opuštění a zlomení. Svým způsobem oba šílení. A nešťastní. Pozoroval otce u každého sousta a snažil se si vtisknout do paměti, jak se tváří. Jak krčí nos, když zvedá lžíci s polévkou, protože se snaží, aby se mu neklepala ruka. Jak se mimoděk zašklebí, když na něj vykoukne kus mrkve. Jak roztaje, když se setkají pohledem. Při úsměvu trochu přivíral levé oko. A on se chystal mu ten úsměv smazat. Nadobro.

Po dojedení si otřel ruce i ústa ubrouskem a úhledně jej položil na prázdný talíř. Vyčkával, než s jídlem skončí i otec. Potom se spolu přesunuli do obývacího pokoje, kde usedli na gauč. Předal otci dary. Sám dostal taky jeden - pletený svetr. Oblékl si ho. Smrděl obchodním centrem. I tak se usmál. Pohodlněji se opřel. Přitáhl si k sobě batoh a pootevřel největší kapsu. Podíval se na otce a zazubil se na něj.

„Chtěl bych ti něco říct."

Otec si nedočkavě poposedl a kývl hlavou, aby pokračoval. Patrně očekával radostnou zprávu o synově nové přítelkyni. Nejlépe těhotné.

„Zabil jsem mámu."

Ta nechápavost. Zděšení. Rozšíření zorniček. Zalapání po dechu. Zavrtění hlavou. Nervózní úsměv.

„Ale to ne, Aleši, to určitě ne. Ona se zabila sama, nedávej si to za vinu."

Zasmál se.

„Ne, tati, to jsem byl já. Píchnul jsem jí vyšší dávku. A zdrogoval ji práškama na spaní. Držel jsem ji, aby ležela na zádech a udusila se. Byl jsem to já. A udělal jsem spoustu dalších věcí," narovnal se a zářivě se usmál, „takovou spoustu, že ani nemáš tušení. Začal jsem bezdomovcema. Předávkoval jsem je. Jednoho jsem shodil z mostu. Měl jsi ho vidět, jak letěl dolů," skoro až vykřikl a rozmáchl rukama. „Bylo jich tak strašně moc. Oběsil jsem souseda, byl to alkoholik."

„Aleši," hlesl otec, ale on ho nenechal domluvit a už se zase nadechoval.

„Ne, tati, to bylo v pohodě. Ale ta holka, tati, ta holka, ta mi dala," zasmál se. „Bylo to skoro před třema měsícama. Podříz jsem ji a odhodil v lese jak nějakou svini. Já ji zabít nechtěl, ale musel jsem. Já musel, tati, fakt jsem musel. Jinak bych zabil sebe. Je mi tak příšerně zle. Zvracim, nemůžu se zvednout z postele. Chci si ublížit, tati," zoufale pohlédl na svého rodiče a ucítil v očích slzy.

Otec tam seděl celý bílý. Vrtěl hlavou a třásly se mu rty. „Vždyť se to dalo vyřešit, Aleši. Mohl jsi dostat lepší léky, paní doktorka ti mohla pomoct."

„To nešlo, ty léky byly k ničemu. Nepomáhaly mi. Bylo mi s nima akorát hůř. Jenže po každý vraždě mi, tati, bylo dobře. Tak dobře, že si to neumíš představit. Konečně jsem mohl chvíli žít. Ale to zmizelo a musel jsem zas někoho zabít, jinak bych si ublížil. A to bys přece nechtěl, tati, že ne?"

Sevřel otcovu ledovou dlaň a podíval se mu do očí.

„Nechtěl."

„Tak vidíš. A proto jsem to dělal. Aby mi bylo dobře a tobě taky," pousmál se. „Jenže teď je to tady zase, tati. A já už nemůžu. Je mi hrozně zle a nevidím z toho cestu ven. Neexistuje jiná než se do toho pustit znova. Původně jsem nechtěl, dneska jsou Vánoce, ale..." vzal si k sobě batoh a vyndal z něj brokovnici.

Otec přidušeně vykřikl a zbledl ještě víc. Natáhl ke svému synovi ruku, ale hned ji zase stáhl zpátky.

„Aleši..."

Postavil se, odešel až ke zdi, aby byl dost daleko, a hleděl otci zpříma do očí. Zamrkal, potřeboval se zbavit slz, a zhluboka se nadechl. Bude to tak lepší. Zamířil na svého jediného žijícího rodiče. Třásla se mu pravá ruka. Otec hlasitě dýchal, ale nepohnul se.

„Víš, přemýšlel jsem, jak to udělat. Věděl jsem, že něčí smrt mi přinese to štěstí, který potřebuju k životu. Byl jsem si jistej, že tě zastřelím a pak se ke všemu přiznám policii. Ale nakonec jsem si to včera rozmyslel."

Znovu se zazubil a přiložil si hlaveň pod bradu.

„Ne, proboha, ne!" křikl starší muž, když se zvedal, aby v tom svému potomkovi zabránil.

„To máš za to, žes mě tu nechal s tou smažkou a odjížděl sis na nějaký pojebaný služebky, abys tu nemusel bejt. Vysral ses na mě. Tak si to užij, čuráku."

Aleš se pousmál. A stiskl spoušť.

***

Vím, že to není extra vánoční. A rozhodně to nekončí tak, jak se od vánoční povídky očekává. Je to syrový. Nic podobnýho, u čeho by se mi povedlo se tak moc nehlídat, se mi ještě nepodařilo napsat. A je to hrozně osvobozující.

Tahle povídka mi dala zabrat. Nemyslím psaní, to šlo od ruky, ale vyhledávání informací. Koukání na dokumenty. Původně měla být ještě o kus delší, ale nakonec mi tohle přišlo lepší. Je to důraznější.

No, snad to nikoho z vás extrémně nepohoršilo. A doufám, že jste o mně neztratili dobrý mínění. Pokud jste ho teda někdy měli. ;)

Q.