(Jedna kapitola z pohledu Pietra, ať máte taky změnu)

Seděl jsem na pohodlném gauči ve vyhřátém pokoji, koukal se na velkou barevnou televizi, popíjel jahodový čaj a každou minutu si užíval. Než jsem potkal Avengers a Clinta, bydlel jsem dlouho na základně Hydry, kde skrz plísní prolezlé stěny profukoval studený vítr, jídlo bylo mizerné a často staré a skoro nepoživatelné, postele tvrdé a voda v umyvadle rezavá. Sami za sebe jsme toho taky moc nedokázali, vedli jsme se sestrou demonstrace, bydleli společně s početnou skupinou lidí bez domova, když nám zničily domovy Starkovy rakety. Vždycky jsem si myslel, že je tam poslala jeho nadace. Teprve nedávno mi Clint vyprávěl, že ty rakety odkupovali teroristé a Anthony o tom prý ani nevěděl. Trochu se mi to nechce věřit. Genius jako on a ani si nekontroluje, odkud mu jsou zisky? Co kdyby se pokusil někdo odpálit jeho?

I přes to všechno jsem se tady v tomto domě cítil poněkud zvláštně. Přeci jen, tohle není můj domov, ale její. Ona je jeho žena, mají spolu krásné milé děti a dlouhý život. Pak si nakráčím já a všechno co pracně vybudovala jí zničím. Musí mě nenávidět, tak proč je na mě tak strašně hodná? Proč teď sedí vedle mě a kouká na ten romantický film, jako bych byl nějaký dlouholetý příbuzný v krizi a ona mi jen nabídla pomocnou ruku? „Lauro?" „Hmm?" Otočila se na mě a usmála se povzbudivým milým úsměvem. Je snad světice? Jak může být někdo, tak dokonalý? A jak mohl Clint ji vyměnit za takového idiota a anarchistu, jako jsem já? „Chtěl bych jen vědět...tobě tohle všechno opravdu nevadí?" „Myslíš to, že milenec mého muže bydlí se mnou pod jednou střechou, musím ho živit, šatit, dělím se s ním o koupelnu a po večerech s ním budu koukat na telku?" Když to takhle vyjmenovala, znělo to ještě hůř než předtím. Kývnul jsem a v duchu se připravoval na budoucí tichou válku. „Ne, nevadí. Víš Pietro, být to tak rok zpátky, omlátila bych ti hlavu o stěnu. Jenže od narození malého Nathaniela se mě Clint skoro ani nedotknul, a i mě došlo, že už to není, jaké bývalo. Přikládala jsem to prostě manželské krizi, jenže tohle bylo víc. Když jsme byli venku, Clint pokukoval v zelinářství po brigádníkovi Luisovi a zcela normálně flirtoval s prodavačem zmrzliny! Asi si to ani neuvědomoval, ale já to viděla a tenkrát mi došlo, že to mezi námi už se nevrátí. Čekala jsem, kdy se nějaký kluk objeví mezi dveřmi se slovy, ať si sbalím kufr, protože v ložnici už nemám místo. Vím, zní to hloupě, Clint takový není, aby to dopustil. Když se zmínil, že v práci poznal kolegu, který je vážně zraněný, myslela jsem si, že si někoho našel. Holku, kluka, to je jedno. Postřelili tě, když jsi ho bránil. Nesnášela jsem tě, tvoje chování. Myslela, myslela jsem si, že..." „Že jsem s ním něco měl, když jsem se za něj obětoval." Jen kývla. V očích se jí třpytily drobné slzičky a koutky úst svěsila zcela dolů. „Naprosto tě chápu. Cítím se tady v tomhle domě jako nezvaný host. Přestože jsem nadšený, že tady můžu být, že mám kde spát a že můžu cítit ten klid domova, je to, jako bych seděl ve sněhu za oknem a jen na vás koukal. Ty krásné děti, tenhle rodinný dům a hlavně ty. Jsi tak milá, tak ochotná a krásná... připadám si tady trapně." Brunetka mě chytla za ruku a přívětivě se usmála. I přesto, že nám oběma tekly po tvářích slzy, najednou bylo všechno trochu jasnější, a hlavně se uvolnil ten mrak co nechal dusný vzduch zčeřit svým blahodárným deštěm. „Jsem ráda, že jsi to ty, a ne nějaký idiot." „Jsem rád, že jsem to já, a ne nějaký idiot." Oba jsem se usmívali a pomalu ani nevnímali, že televize se sama vypnula. „Dáš si skleničku? Já se musím napít." „Rád."

Povídali jsme si...zase. Zjistil jsem, jak strašně zajímavá ve skutečnosti Laura je. Pořád nechápu, že to Clint přestal vnímat, tu její dokonalost a posvátnou auru kolem ní. I přese všechno je stále silná a drží se na nohou, dokonce si se mnou přátelsky popíjí sudovou Whiskey z rodinných zásob a u toho mě objímá. Chtěl bych jim to nějak vrátit, něco pro ni udělat, jenže naprosto nevím co. „Co se tak mračíš? Neumíš pít?" „Ale jo, zas takové dítě ještě nejsem. Jen přemýšlím, jak se tady zabavit, když nikam nemůžu." Usmál jsem se a na jeden zátah do sebe vylil celou štamprli. „Když jsi tak účinný štít, chraň mě před kuličkami z plastových pistolek, než mě Cooper a Lila zase zmasakrují." „Anebo je utahám tak, že na to nebudou mít energii." Hrdě jsem se poplácal po hrudi na důkaz mé geniální dedukce a znovu upil z dolité skleničky. „Tak to si fandíš bažante, ale zkusit to můžeš." S tím mě praštila do ramene, zasmála se a motavou chůzí se vydala po schodech nahoru. „Jdu spát, dobrou noc." „Dobrou i tobě."

Zůstal jsem tady sám s lahví silného alkoholu a nepříjemným hučením jedné staré žárovky visící z lustru. Ten zvuk mě vytáčel, tak jsem raději zhasnul a rozhodnul se sednout si na gauč. Jen tak po tmě jsem si užíval měkkosti polstrování pružinových sedáků a tepla linoucího se z radiátorů po stranách pokoje. Zavřel jsme oči a na chvíli se zaposlouchal do ticha domu. S trochou pozornosti jsem mohl slyšet Lauřiny kroky o patro výš, jak pochoduje zřejmě po ložnici a chystá se ke spánku. Tiché oddechování sotva zaslechnutelné, co se ozývalo z dětského pokoje a slabé broukavé zvuky. Ty mě nejvíce zahřály na hrudi a já se do nich mile rád zaposlouchal. Nikdy bych nevěřil, že uslyším toho ostrostřelce zpívat, natož tak pomalou klidnou píseň. Neznal jsme tóny ani slova, jen jsem věděl, že je to krásná a stará hudba zřejmě ještě z doby, kdy byl Clint dítě. Možná mu ji před spaním zpívávala matka, otec či babička, jako ji teď on zpívá dětem svým.

S příjemnou hudbou, teplem a tmou kolem jsem se začal propadat do příjemného snění. Tu noc jsme se skvěle vyspal, přestože jsem nakonec zůstal na příliš krátkém gauči a nohy mi tak trčely přes opěradlo ven. Zdál se mi sen, ne moc pěkný sen plný starých vzpomínek a děsivých zážitků z mládí. Viděl jsem znovu svou sestřičku schoulenou pod postelí, vyděšeně hledící na nevybuchlou hlavici rakety. Slyšel jsem rodiče volat naše jména i to, jak padli jejich nehybná těla k zemi, až dřevěné parkety zaduněly pod náhlostí toho dopadu. S křikem jsem se probudil někdy kolem páté ranní. Po tvářích mi tekly slzy a v krku mě tlačil zadržovaný vzduch.

Raději jsem se sesbíral a rozhodnul se ještě na chvíli uložit do postele. Šouravým krokem jsem vylezl po schodech nahoru a potichu, abych neprobudil ten lehký dětský spánek, jsem proklouznul do svého pokoje. Když jsem se podíval po spoře prosvíceném pokoji, do kterého přes okno začalo prokukovat vycházející slunce, všimnul jsem si postavy zachumlané do nově povlečených peřin. Clint spal tady, ne v ložnici se svou ženou, ne v pokojíku se svými dětmi. Čekal tady na mě a usnul. Musel jsem se nad tím usmívat. Všechna únava a předešlý špatný pocit z noční můry se vytratil, když jsem si lehal do postele vedle něj a nechal svou paži spočinout na jeho pase. Přitulil jsem se k teplu druhého těla a zavřel oči. Cítil jsem se zase spokojený a milovaný, jako v posledních dnech strávených s ním. Nikdy bych nečekal, že něco tak krásného zažiju. Vždycky jsem si myslel, že mě na nějaké demonstraci zastřelí policisté, moje tělo se hodí do hromadného hrobu pro chudinu a sporý majetek připadne sestře nebo státu. Teď si můžu malovat růžovou budoucnost s člověkem, kterého miluji a který mě má také rád. Vlastně...Clint mi nikdy neřekl, že mě miluje, přesto pro mě dělá víc než lidé, co to tvrdili. Já si počkám na jeho vyznání, i kdybych měl čekat sto let.

Cítil jsem, jak se kolem mě obmotala silná ruka a slyšel jsem za sebou spokojené zapředení staršího. Usmál jsem se a taky zavřel oči ve snaze ještě na malou chvíli nechat realitu za sebou.

Jsem tady zase s další kapitolkou! Minule jsem neměla moc komentářů, že by se vám nelíbila dějová linka? Snad je pro dnešek lepší a dáte mi za ní hvězdičku a komentík! A srdíčko na ig!

Otázka dne:

Oblíbený předmět ve škole? A nejméně oblíbený? Já miluju výtvarku, matematiku, češtinu, francouzštinu a fyziku. Ze srdce nesnáším občanku, informatiku a tělocvik. Co vy?

Vaše Tiranis!