Mnozí z vás jistě znají výzvu Nanowrimo. Kdo ne, tak ve zkratce: účelem je sepsat za listopad padesát tisíc slov. Nanowrimo má i své stránky, na kterých se můžete registrovat, přidat si do přátel autory, kteří výzvu plní také a vzájemně se motivovat v jejím plnění.

Tuto část píšu uprostřed listopadu, pravděpodobně však vyjde později. Ale vzhledem k tomu, že jsem právě teď ve středu dění a sleduju autory, kteří výzvu plní, přináším ohledně ní pár poznatků.

Nanowrimo je super nápad, ale vyšší počet slov, který se v jejím rámci musí napsat, z lidí občas dělá totální šílence. Jedna věc je výzvu přijmout, vyhradit si na její plnění hoďku dvě denně, ve kterých sepíšete průměrně 1666 slov. Dá se to zvládnout, vyžaduje to sice trochu svědomitosti a nulovou prokrastinaci, ale není to nemožné.

V této kapitole chci ale rozebrat chování autorů, kteří výzvu tak trochu nepochopili.

Nanowrimo rozhodně nevzniklo za účelem toho zhatit všechny vaše plány, které jste si na listopad rozvrhli. Jasně, účelem výzvy je se hecnout a jít v psaní sám do sebe, ale vážně vám to stojí za horší známky ve škole, protože jste místo učení se na test psali? Stejně tak je naprostá hloupost vstávat o dvě hodiny dřív a chodit spát o dvě hodiny později, když je naprosto jasné, že potom budete po zbytek dne nepoužitelní.

Ta výzva vám má dát určitou pravidelnost, která vás může nakopnout a třeba vám vydrží i po zbytek roku. Samozřejmě ne v takové míře, ale když si díky ní navyknete po škole hoďku psát, je to jedině dobře. Účelem výzvy rozhodně není se zhuntovat a být počtem slov nějak posedlý.

Tím se dostávám k dalšímu bodu, a sice k lidem, kteří se tváří, jako by měl nastat konec světa, když nesplní denní limit a jsou ve skluzu. Hele, já si třeba dala za cíl napsat dvacet pět tisíc slov. Sice jen půlka výzvy, ale furt je to víc, než kolik bych napsala obyčejně.

Ale o to teď nejde. Jde o to, že jeden den nenapíšu nic. Další den třeba sedm set slov, další den zase nic a pak najednou tři tisíce slov. I to je způsob, jakým můžete Nanowrimo zvládnout. Když víte, že pondělí máte nabitý, zatímco o víkendu máte času habaděj, můžete se na pondělí vykašlat a v sobotu a v neděli vše dohnat. Sice se to vylučuje s tou pravidelností, ale je to další způsob, který vám zajistí, že nebudete smutní, když jeden den nesplníte průměrný počet slov.

Třetí věc, co jsem chtěla rozebrat: přátelé a sledování toho, kolik toho napsali. Víte, je tady skupina lidí, kterou to namotivuje a bude mít chuť své Nanowrimo přátele dohnat. Tento způsob motivace je super, otázkou samozřejmě zůstává, nakolik kvalitní váš text bude, ale od toho jsou ostatně jeho dodatečné polistopadové úpravy.

Druhou skupinou jsou ovšem autoři, které vysoký počet slov jejich přátel demotivuje. A to mi přijde naprosto zbytečný. Je sice hezký, že Franta támhle z Horní Dolní napsal za první týden dvacet tisíc slov, zatímco vy jich máte pět tisíc, ale viděli jste Frantův text? Proč v uvozovkách závidět někomu, kdo píše ve většině případů o něčem co jde totálně mimo vás? Proč by mělo někoho štvát, že napsal dvacet tisíc slov něčeho, co beztak nepovažujete za zajímavý ke čtení, když máte pět tisíc slov něčeho, co je pro vás důležitý?

A to ani nedodávám, že může bejt Frantův text kvalitou úplně jinde, čímž ale nechci říct, že je lepší. Mnoho autorů plní Nanowrimo stylem, že doslova jedou a všechny nedostatky vypilují právě až po listopadu (pokud vůbec). S nimi se prostě nemůžete srovnávat, pokud svůj text píšete s rozmyslem a hned ho dovádíte do finální verze.

Tímto odstavcem se nám otevřelo další téma. Jsou autoři, kteří si sice jásají, že napsali za pár dní desítky tisíc slov, ale jsou to s prominutím totální sračky s prvoplánovým námětem anebo naopak s námětem, kterej je tak mimo, že ho pochopí snad jen autor sám (což v tomto případě není dobře). K čemu vám je splnit Nanowrimo, když je jeho výsledkem text s nulovou výpovědní hodnotou? Gratuluju, uspěli jste ve výzvě, ale pro mě jsou tedy mnohem většími vítězi lidé, kteří napsali těch slov třeba sedm tisíc, ale posloužily jim jako začátek dost slibného příběhu, který bude mít později třeba šanci vyjít.

Poslední, co bych tady chtěla rozebrat jsou lidé, kteří Nanowrimo berou až příliš vážně. Co budete dělat, až listopad skončí? Je to furt jenom výzva, ne něco, co by se mělo stát smyslem vašeho života. Vážně mi nepřijde normální se s někým pohádat kvůli Nanowrimo, brečet kvůli němu anebo bejt ve stresu.

Teď budu znít asi jako šedesátiletá učitelka nějakýho děsně nudnýho předmětu, ale kdyby takhle lidi vyšilovali třeba kvůli pracem do školy,  byl by svět plnej premiantů... anebo lidí, co se kvůli každý kravině hroutí jak hromádka neštěstí.