Byly to zvláštní Vánoce. Příhodnější název by byl: Vánoce na izolaci. Protože tak se Steve Rogers, Kapitán Amerika, skutečně cítil. Izolovaný od spousty lidí, na kterých mu záleželo.

Nějaký čas už uplynul od chvíle, kdy se mezi ním a Tonym začala pomalu a polehoučku tvořit hluboká propast. Než si to oba uvědomili, byla už příliš velká a náhle nebylo cesty zpět. Nebo bylo, kdyby se oba jen trochu snažili. Ale oba byli zkrátka přesvědčeni o tom, že právě oni mají pravdu, a nechtěně ubližovali tomu druhému ještě víc a víc.

Steve v hloubi duše věděl, že Tony má právo se na něj zlobit. Ale on to přece dělal pro jeho dobro a nechtěl mu působit ještě větší bolest. Zažil toho v životě přece už tolik. Proč by měl jitřit staré rány? Minulost se tím přece nezmění.

Chápal Tonyho vztek. Výtky si zasloužil. Jak byl rád, když se za nimi Tony dostal a chtěl se usmířit... Jistěže s ním chtěl být zadobře. Ale nemohl přihlížet tomu, jak útočí na Buckyho. Na Jamese Barnese. Jeho jediného přítele. Nejlepšího přítele. Bratra, který pro něj byl vším. Muže, který mu tolik pomohl, a bez nějž by tu možná už nebyl. 

Nechtěl volit mezi svými dvěma nejbližšími přáteli.

Ale nic jiného mu nezbývalo, pokud nechtěl, aby se zabili navzájem.

„Trochu života do toho umírání," poznamenala přicházející Natasha, v rukou držíc dva kelímky s horkou kávou. Steve k ní zvedl oči od svých rukou, které si neustále mnul. Nat tak vždy poznala, že nad něčím přemýšlí a je zahloubaný do sebe. S tichým poděkováním si od ní vzal kávu a okamžitě si z horkého nápoje usrkl, načež si spálil jazyk. „Tak. Chceš se svěřit, nebo to chceš nadále dusit v sobě?" zeptala se ho Natasha a ohřívala si o kelímek studené ruce. Seděli v hale na nádraží a sledovali, jak venku za okny panuje hustá sněhová vánice.

„Jen jsem přemýšlel, jak je to zvláštní, že trávíme Vánoce takhle," odpověděl jí a zahleděl se na protější stěnu. Natasha se podívala na jeho ostře řezaný profil a čekala, jestli ještě něco dodá.

„Myslíš na útěku?" ušklíbla se a opřela se o nepohodlné opěradlo. „Chápu, že pro tebe to je novinka. I pro mě bylo zezačátku těžké si na to zvyknout. Odcházela jsem mladá, zdeptaná, a s touhou přežít. Nakonec ti zbyde jen tohle. To tě pohání vpřed. Že chceš přežít, a ještě nejlépe tomu všemu uniknout, aby ses zase mohl vrátit do běžnýho života. Zvykneš si. Nemáš na výběr."

Steve se na ni ohlédl. Natasha o své minulosti příliš nemluvila. A pokud začala, vždy mluvila jen neurčitě, okrajově. Ve skelných očích se jí promítaly útržky vzpomínek na tu dobu, kdy se plně stala Black Widow. Protože jinak by nepřežila.

„I to jsem měl na mysli. Ale spíš mě to nutí myslet na to, že je to poprvé, co netrávíme Vánoce v kruhu Avengers," sdělil jí, co ho trápilo. Avengers byli jejich rodina. A trávit Vánoce bez svých nejbližších... to nejsou Vánoce. To je deprese.

Natashe se na tváři objevil smutný úsměv a platinově blonďaté vlasy si zastrčila za ucho. „To máš pravdu. Je to divný, nebýt tenhle den s nimi. Tones by určitě pořádal nějaký ohromný večírek, z čehož by Peter jásal radostí. Vážně mi chybí."

„Mně taky. Jsou rodina," zamumlal poněkud nepřítomným hlasem Steve. Ale zvolili si to sami. Neustoupil, setrval ve svém přesvědčení, stál si za svými názory. Odporoval Rossovi, poštval proti sobě i Tonyho. Útěk byl jediná možnost, pokud nechtěli zůstat do konce života v Raftu.

„Steve," oslovila ho jemně Natasha, „zapomeň na to, prosím. To spolu nebudete mluvit až do konce života? Vidím na tobě, jak ti chybí a že tě to užírá. Věř mi, že Tones to cítí úplně stejně. Tak už sakra oba zapomeňte na svou hrdost a urovnejte to mezi sebou," naléhala na něj.

Steve stiskl čelist a zamračeně se podíval z okna. Samozřejmě, že si přál, aby to mezi nimi bylo zase dobré. Ale... ale to nejde. „Promiň, Nat. Ale já nemůžu."

Natasha se napila ze svého kelímku. „Ty paličáku," povzdechla si.

Vánoce na izolaci mohly začít.