„Už spí. Připadá mi to vážně skoro jako včera, když jsem ho odnášel ospalého do postele a Pepper mu ještě povídala pohádku na dobrou noc," uchechtl se Tony a vrátil se k Natashe, která seděla na pohovce a usrkávala ze svého vína. „Jenže Peter už není malej a Pepper je pryč."

„O Pepper si starosti nedělám, já vím, že se vrátí, jen si musí uvědomit, že jí ta tvoje bejvalka nesahá ani po kotníky," prohlásila pevným hlasem Natasha. „Co mi ale vrtá hlavou, je ta Mary. Pořád se snažím přijít na to, co ji vedlo k tomu, aby Rosse donutila k mému omilostnění."

„Teď není čas vymýšlet nějaký konspirační teorie, Nat. Teď máme slavit," řekl Tony a přiťukl si s ní, asi už po dvacáté za tento večer. Alespoň něco se v jeho životě začalo obracet k lepšímu.

„Stejně mi to ale nedá spát. Podle mě to vážně nebylo jen tak. Co by z toho měla? A proč se zaměřila na mě a neusmiřovala si vás skrz Pepper? O mně přece vůbec nevěděla. Když jsi s ní chodil, my dva jsme se ještě neznali," přemýšlela nahlas Natasha a Tony si povzdechl.

„Ty se tím vážně musíš zabývat teď, co? Bože, ta ženská už mi vážně leze krkem. Nejdřív je schopná jít přes mrtvoly, aby dosáhla svého, a najednou to úplně otočí a ťuťu ňuňu tohle, ťuťu ňuňu tamto. Ještěže Peter není malé děcko, stačilo by pár hraček a už by byl její," protočil očima Tony a o něco pevněji sevřel svou sklenici. Nat mu ji něžně vzala z ruky a raději ji odložila na stůl, aby nehrozilo, že ji rozmáčkne.

„Musí tím něco sledovat. Nechci ji soudit, když ji neznám, ale nepůjde o nic pěkného. A takovéhle typy lidí nesnáším. Podle mě to nedělá nezištně a něco chce, ale nechci jí křivdit. Třeba se vážně změnila a uvědomila si, že se chovala jako mrcha. I když, něco takového si uvědomí možná tak jedno procento lidí," odfrkla si Nat a pohlédla na Tonyho, který jí připadal duchem nepřítomný. „Nevíš, po čem by tak mohla lačnit? Nemáš něco, co by chtěla?"

„Jo, mám; sebe, peníze a jejího syna," ušklíbl se ironicky Tony a pak pokroutil hlavou. „Stejně na nic nepřijdeme, Nat, u ní si nikdy nemůžeš být jistá ničím. Byla by schopná zaprodat svý jediný dítě peklu, jen kdyby to znamenalo, že dostane, co chce. Musíme se pořád bavit o tý největší chybě mýho života?"

„Zkus se na to podívat z jiného úhlu pohledu. Kdyby sis s ní nikdy nezačal, neměl bys Petera, a kdybyste se nerozešli, neměl bys Pepper. Všechno zlé je pro něco dobré."

„To mi chceš říct, že bych teď měl Mary zavolat a poděkovat jí, že mi udělala takovou laskavost?" uchechtl se suše Tony. „Větší laskavost mi by udělala, kdyby odsud jednoduše zmizela, nikdy se nevrátila a přestala se nám motat do života, ve kterým už nemá co dělat. A odkdy se zrovna z tebe stal takovej optimista? Pokud vím, tak jsi to byla vždycky ty, kdo byl až bolavě upřímnej."

Natasha nad jeho řečmi protočila oči. „Ach bože, už aby se Pepper vrátila zpátky. To snad budeš zase normální, Tonesi."

„Už aby se vrátil Bruce a někam si tě odvedl," rýpl si do ní i Tony a ona pozvedla obočí.

„Takže už mě odsud vyhazuješ? Lezu vám na nervy?"

„Néé, tak jsem to nemyslel. Neodcházej, Nat. Nesmíš nás opustit," vyhrkl Tony a rychle ji objal, takže kdyby se rozhodla z minuty na minutu zmizet, musela by ho vzít s sebou.

Natasha se neubránila úsměvu a oplatila Tonymu objetí. Komu opravdu dával najevo své city, byla vždycky jen Pepper a Peter. Potěšilo ji to; ale když zmínil Bruce, srdce se jí bolestivě sevřelo. Opravdu hodně dlouho o něm nikdo z nich neměl žádné zprávy. Věděla, že Bruce je silný a jen tak se nedá, přesto o něj měla strach.

Kde je mu konec?

•••

„Dneska jdeš pěšky?" vyptával se Ned, když spolu s Peterem zamířili ze školy ven.

„Jo, říkal jsem si, že bych se mohl trochu projít."

„To je bezva, aspoň můžeme jít spolu! I když mě trochu mrzí, že neuvidím Black Widow," povzdechl si Ned a Peter mu věnoval chápavý úsměv. Tolikrát mu o tetě Nat vyprávěl, že nebylo divu, že ji tolik toužil poznat.

Pohledem zabloudil k parkovišti, kde u jednoho z aut čekala osoba, s níž za těch pár měsíců přišel do styku častěji než za celý svůj život, kdy žila s nimi. Žaludek se mu nepříjemně zkroutil. Chtěl zmizet, vyhnout se jí, ale zároveň jí chtěl poděkovat. Vzdychl si. Pár slov ho snad nezabije, ne? Stejně by ho dřív nebo později zase vyhledala.

„Počkáš chvíli? Musím ještě něco vyřídit," požádal Neda a ten přikývl. Peter se rozešel za svou biologickou matkou.

„Uhm, ahoj," pozdravil ji rozpačitě a spíš se díval někam za její rameno než na ni. „Jen jsem ti chtěl poděkovat za to, jak jsi pomohla Natashe. Nemusela jsi."

„Říkala jsem si, že vám to dlužím, Petere," opáčila a trochu posmutněle se usmála. „Vím, že si o mně myslíš jen to nejhorší, a taky vím, že jsem udělala spoustu chyb, ale chtěla bych to napravit. Všechno to byla opravdu hloupost a... já opravdu nevím, co jsem si myslela. Jenom jsem toužila po tom tě poznat, tak, jak jen matka může toužit po svém dítěti. Vím, že mě jako mámu nebereš, ale i tak bych byla ráda, kdybys mi dal alespoň šanci. Zkusil mě poznat. A kdyby to nešlo, nechali bychom to být. Jen... zkus mě pochopit, prosím."

„Jenže já to nezvládám pochopit. Proč až teď, po tolika letech?"

„Byla jsem hrozně ambiciózní, Petere. Měli jsme tě hrozně brzo a já si nedokázala srovnat čas a priority. Lačnila jsem po uznání, chtěla jsem dokázat něco velkého. A kvůli tomu jsem zanedbávala to nejlepší, co mě potkalo. Byla to chyba, ale to jsem si uvědomila až s odstupem času. Vím, že to po tobě nemohu chtít a že mé místo navždy zaujala Pepper, i tak bych ale ocenila, kdybychom my dva spolu mohli trávit alespoň trochu toho času. Jsi můj syn; a to se nikdy nezmění."