Peter se coural po ulici opět ponořený ve svých myšlenkách. S odchodem Pepper přibývaly další problémy a Tony musel neodkladně na zasedání rady společnosti. Happy mu dělal doprovod, takže nebyl nikdo, kdo by jej po škole vyzvedl. To mu ale zase tolik nevadilo. Po robotickém kroužku chvíli diskutoval s panem Beckem, a když opustil pozemky školy, rozešel se na druhou stranu od domova. Rozhodl se, že zase navštíví mámu. Nedělal si žádné naděje, že mu otevře, ale i tak to musel zkusit. Ona to s nimi nevzdala. A oni to teď nesmí vzdát s ní.

Doma to bylo divný. S tátou se snažili neztrácet naději a být si oporou, ale vždycky byli zvyklí na rozruch kolem sebe. Odjakživa měli Pepper a poté i tým. Teď bylo všude nezvyklé ticho. Včerejší návštěva Thora s Lokim byla osvěžující, aby pravdu řekl. Aspoň na pár sekund zapomněl na to, co se děje.

Peter došel před budovu, kde měla Pepper byt, a věnoval pohled velkému autu, které bylo naloženo bednami. Možná později nabídne pomoc stěhovákům, kteří věci nosili dovnitř. Pro něj to bude hračka. Počkal, až se vrátí pro další bedny, a proklouzl dovnitř. Rychlostí blesku vyběhl těch pár pater, která jej dělila od mámina bytu.

„Neviděl jsi někde židle?“ ozval se ženský hlas z otevřených dveří. Dveří, které ještě před týdnem byly zavřené, a u kterých Peter vehementně prosil Pepper, aby se vrátila domů.

„Ještě je nedonesli,“ dostala se ženě odpověď.

Peter zůstal stát na chodbě jako solný sloup a snažil se vstřebat situaci. Jeho mozek se najednou zpomalil na neuvěřitelně nízkou rychlost. Co to sakra mělo znamenat?

„Ou, ahoj! Bydlíš tu? Jmenuji se Melinda,“ představila se menší blondýnka, když vyšla na chodbu pro krabici a všimla si jej, jak tam tupě stojí.

„Já... ne, já tady nebydlím. Omlouvám se, ale vy se stěhujete do tohohle bytu?“ zeptal se přitrouble. Zapalování mu ještě zcela nenastartovalo a dostat se z nuly na sto mu trvalo příliš dlouho. Jenže, jak by taky ne? Tohle byl byt jeho mámy. A nějací cizí lidé se do něj právě stěhují!

„Ano, papíry jsme podepsali před pěti dny. Jsme z toho opravdu nadšení! Ten byt je božskej a byl za skvělou cenu,“ odpověděla s úsměvem Melinda.

Pět dní. Pět dní. Pět dní. Pepper teď mohla být kdekoliv. „Uhm, a ta slečna, která vám jej prodávala, se jmenovala Pepper Pottsová?“

„Pottsová, ano, to byla ona. Ale nebyla to Pepper. Měla takové zastaralé jméno, nějaké jméno státu,“ řekla a zamyslela se.

„Virginia?“ navrhl a Melinda přikývla.

„Ano, Virginia!“ prohlásila nadšeně, jak kdyby právě zodpověděla otázku za velkou výhru.

Peter ztěžka polkl a snažil se zachovat klid. Přece jen se nechtěl složit před cizími lidmi. Vzpomněl si na to, jak mu máma vyprávěla o tom, jak se s ním poprvé potkala a jak jí ten samý den dal táta její nové jméno. Pepper. „A nevíte, kam se ta slečna odstěhovala?“

„To bohužel nevím, ale myslím, že chtěla odjet někam daleko. Něco o novém začátku říkala.“

Nový začátek.

„Tak vám děkuji,“ poděkoval zdvořile a rychle se otočil na odchod.

Našel nejbližší park, ve kterém se posadil na trávu a konečně dovolil slzám prorazit si cestu ven.

Pepper byla pryč.

•••

„Tohle je skandál a musí se vyřešit!“

„Co s tím hodláte dělat, pane Starku?“

„Hodlá se slečna Pottsová vrátit?“

„Musíme najít nového ředitele. Copak to jde, aby společnost neměla ředitele?“

„Nechceme nahrazovat slečnu Pottsovou, ale pokud se brzy neobjeví, nebudeme mít jinou možnost.“

Takhle nějak zhruba vypadala Tonyho hodina, kterou trávil v zasedačce s radou společnosti. Nebylo to pro něj nic příjemného, ale chápal, že situace nebyla ani zdaleka ideální a musela se vyřešit. A čím dřív, tím líp. Problém byl, že on to řešení neměl.

„Chápu, že se nejedná o nic příjemného. Bohužel, odpověď na vaše otázky neznám. Nevím, kdy se slečna Pottsová vrátí, ale vzhledem k tomu, že tuhle společnost úspěšně vedla celých sedm let, nebylo by od nás fér nahradit ji mrknutím oka,“ promluvil nakonec pevným hlasem. Musel si udržet kamennou tvář, což bylo těžké, když musel mluvit o jeho milované Pepper.

„Co nám jiného zbývá? Zná své místo,“ ozvalo se z druhého konce stolu a Tony zaťal zuby. Na tohle opravdu neměl náladu.

„Jsem si jist, že se brzy vrátí. Dejme si termín, a pokud do té doby nebude zpět, vybereme nového ředitele,“ navrhl, či spíše nařídil.

Rada o tom chvíli diskutovala, ale ve finále se všichni shodli a rozhodli se na dvoutýdenní lhůtě. Nebylo to nic extra, ale Tony věděl, že v tomhle směru nemá na vybranou. Někdo jeho společnost řídit musel.

Potom, co se místnost vyprázdnila, on sám se přemístil k Pepper do kanceláře. Chodil sem často a to zejména proto, že zde mohl cítit její přítomnost. A rád si prohlížel zarámované fotografie na jejím stole. Při pohledu na ně se vždy aspoň na chvíli vrátil do doby, kdy byly vyfocené a kdy byli šťastná rodina.

„Pane, byt v Malibu bude muset projít údržbou,“ oznámila mu Friday, čímž přerušila jeho vzpomínání na Peterův první den ve škole. V té době sice s Pepper ještě nechodili, ale i tak už byli rodina.

„To se mi nějak nezdá. V Malibu jsme nebyli ani nepamatuji. Naposled snad v minulým roce o prázdninách,“ zamumlal a přesunul pohled na fotografii, na které byli všichni tři u vánočního stromku. Jako by to byl všechno jen sen, ze kterého se probudil do reality.

„Tato informace se zdá být nesprávná. Byt je aktuálně obydlen,“ informovala jej a Tony se zamračil.

„Tak se mi zdá, že údržbu budeme muset provést spíše tobě a ne domu v Malibu,“ řekl a zapnul Peppeřin počítač. Na kódování to nebylo ideální, ale základy se na tom udělat daly.

„Mé informace jsou přesné jako vždy, pane. Byt v Malibu potřebuje údržbu a aktuálně v něm přebývá slečna Pottsová,“ řekla robotickým hlasem, který se Tonymu zaryl pod kůži jako ledové ostří. Přísahal, že na chvíli mu dokonce přestalo bít srdce.

„Bingo, slečno Pottsová. Co k tobě patří, to neztratíš. A ty ke mně patříš, Pepper, to jsem věděl už od našeho prvního setkání,“ zašeptal si pro sebe a věnoval jejich rodinným fotografiím ještě jeden pohled, než opustil její kancelář.