Tony nebyl příliš nadšený náhlým záchvěvem superhrdinství svého syna, ale znal jej velmi dobře na to, aby věděl, že když mu to zakážou, obejde je. To měl zřejmě po něm. A proto se rozhodl, že na něj dohlídne. Společně vytvořili oblek, který měl snad všechny bezpečnostní prvky, které existovaly. Možná i ty, které dosud nebyly objeveny. Tony tam zkrátka zabudoval úplně vše, co jej napadlo. Peter si vyrobil sítě, čímž Tonymu lehce vyrazil dech. Věděl, že je Peter génius, ale tohle by od čtrnáctiletého kluka nečekal. On sám by měl pravděpodobně problém na něco takového přijít.

Tony si jednoduše myslel, že má vše pod kontrolou. To by mohlo uklidnit Pepper, až bude muset vyjít s pravdou ven. Musel jí to říct co nejdříve, ale zatím na to nesebral odvahu. Věděl, že jeho milovaná přítelkyně bude zuřit, a že hlavní cíl bude on. A on se opravdu nerad nacházel pod hněvem Pepper. Zajímavé bylo, že na Petera se nikdy nedokázala nahněvat tak, jako na něj.

„Pane, ministr vnitra Thaddeus Ross na vás čeká v hale,“ oznámila mu Friday, když Tony znovu kontroloval Peterův oblek. Než mu dovolí s ním vyjít ven, musel si být naprosto jist, že je to to nejbezpečnější, co jeho syn může mít.

„A to jsi jej prostě pustila do mého domu?“ zeptal se otráveně Tony. Ross se ho snažil už asi dva týdny kontaktovat, ale Tony se tomu úspěšně vyhýbal. Koneckonců, měl na práci důležitější věci, jako se starat o svého syna, který měl náhle superschopnosti. Ani trochu jej nezajímalo, co od něj Ross chce.

„Ano, pane,“ odpověděla prostě Friday.

„Později mi připomeň, že se musím podívat na bezpečnostní kódy. Nerad bych, abys mi do domu pouštěla všechny cizince, co se budou domáhat mé pozornosti,“ řekl při cestě ven z laborky. Teď už se setkání s Rossem nevyhne.

„Anthony Stark, jak milé, že jste si na mě udělal čas,“ promluvil Thaddeus Ross, jakmile se Tony objevil v chodbě. Už teď věděl, že jeho návštěva nebude nic příjemného. Aspoň, že už Peter zase chodil do školy. Nepotřeboval, aby se jeho syn motal kolem lidí, jako byl Ross. Zvláště pak teď, když měl vylepšené smysly.

„Pane ministře,“ pozdravil jej Tony. Řekl by mu, ať jde dál, ale úplně nechtěl, aby se mu člověk, který se kdysi snažil zbavit Bruce, procházel po domu. Už jen to, že byl v jeho hale, bylo až moc.

„Snažil jsem se vás v posledních dnech zastihnout, ale marně.“

„Ano, já vím. Snažil jsem se vám vyhnout,“ řekl Tony upřímně a nespouštěl z něj pohled. Nikdy z něj neměl příliš dobrý pocit.

„Možná, že kdybyste odpověděl na mé hovory, nebyl byste tak překvapený tím, co se vám nyní chystám říct. Organizace spojených národů diskutuje o současném působení Avengers,“ oznámil mu.

Tony se lehce zamračil. „Nejsem si jist, že byste měl tohle probírat právě se mnou. Kapitán vede tým. Já ani teď aktivně nepůsobím.“

„Jistě, ale stále tento projekt financujete, nemám pravdu?“

„To je stále pouhé financování.“

„Obávám se, že takhle to světové vlády nevnímají. Vy financujete Avengers, vy jste zodpovědný za jejich činy,“ vysvětlil se samolibým výrazem na tváři Ross a Tony měl sto chutí jej praštit, aby mu ten výraz zmizel.

„A jaké činy máte konkrétně na mysli, pane ministře? Myslíte to, jak jsme zachránili svět, nebo to, jak jsme zachránili svět?“ odsekl. Co tohle mělo jako znamenat?

„Všichni vám jsou za tyto činy samozřejmě vděční, ale nejste úplně tak úžasní, že ne? Co všechny ty ostatní nepovedené akce? Co všechna ta spoušť, která po vás vždycky zbude? Nemluvě o těch všech nevinných životech, které vaším jednáním ohrožujete -“

„Nikdy nemůžete zachránit všechny, a vy to moc dobře víte!“ vyprskl Tony. Jak si zrovna tenhle člověk může dovolit jej moralizovat?!

„Jste nezávislá organizace, ale to brzy skončí. Snažíme se vymyslet dohodu, která bude v nejlepším zájmu všech. Měl byste na to být připravený. Žádná světová vláda již nehodlá přehlížet vaše činy.“

„Tak tedy ještě jednou. Já nejsem šéf Avengers. Tohle byste měl probírat se Stevem. Znáte Steva, ne? Blonďák vysoký asi metr devadesát. Tělo má samej sval a zadek taky docela ujde. Prokažte mi laskavost, až si vyndáte svou hlavu z vašeho zadku, kontaktujte Kapitána.“

„Nevidíme se naposledy, Starku,“ řekl, jako by vyhrál a Tony měl pocit, že brzy vyletí z kůže. Co by se stalo, kdyby se prostě stala nějaká nehoda, kterou by Ross nepřežil? Všem by se nejspíše ulevilo.

„Nejsem já to šťastlivec?“ zeptal se sarkasticky.

Ross mu věnoval pohled, než konečně opustil jeho dům. Taková drzost! Klidně si sem přijde a bude mu kázat o tom, kolik lidí vlastně jejich počínáním zemřelo? A co všechny ty, které zachránili?! Copak nezáleželo na tom, že nebýt nich, svět, který znají, už by neexistoval? Že nebýt jeho, jaderná střela by dopadla na Manhattan? A na těch životech, které se rozhodla vláda tehdy obětovat, jako nezáleželo? Celý ten jeho proslov byl pouhá fraška.

Avengers byli nezávislí z dobrého důvodu. Nikdy nebyli a rozhodně nikdy nebudou nástrojem vlády. Ani jejich, ani cizí.