Oba dva se otočili za tím nadšeným dětským hláskem. Peter se rychle posadil, protřel si ospalé oči a pak s veselým úsměvem utíkal za otcem, jenž jej vyzdvihl do náruče. Dítko pohledem zabloudilo k Pepper, která jej s úsměvem pozorovala.

„To je můj táta,“ řekl celkem zbytečně a ona se musela zasmát.

„Ano, to já vím,“ přikývla na souhlas. „Vaše podoba je neuvěřitelná. Jednou budeš stejný...“ na okamžik se zarazila a úsměv se jí rozšířil. „Chtěla jsem říct velikán, ale vzhledem k výšce tvého otce by to bylo poněkud paradoxní.“

Tony jí pohrozil ukazováčkem, ale jeho oči se smály. „No no, Pepper, pozor na jazyk! Možná nejsem tak vysoký, ale sundejte si podpatky a můžeme si promluvit.“

Pepper se rozesmála a Peter se zamračil. „Ale táto, tahle paní se přece jmenuje Virginia, není to žádná Pepper!“

„Řekni mi, Pete; líbí se ti víc jméno Virginia, nebo Pepper?“

Nemusel se rozmýšlet dlouho. „Pepper,“ odpověděl nakonec a oba dospělí se znovu zasmáli.

„Tak vidíš, je to Pepper. No nic, už půjdeme, ať tu slečnu Pottsovou příliš neotravujeme, určitě má spoustu práce. Cestou se zastavíme za mámou, co říkáš? Zjistíme, jestli už je hotová,“ prohlásil Tony a upravil mu rozcuchané vlasy. Peter spokojeně přikývl a víc se k otci přitulil. Tony vstal a Pepper jej vzápětí napodobila. Doprovodila oba dva ke dveřím a pak si na něco vzpomněla.

„Petere, tvůj obrázek!“

„Ten je pro vás,“ namítl a ona se dojatě usmála. „Za to, že jste na mě byla tak hodná a půjčila mi pastelky.“

„To byla přeci samozřejmost,“ ujistila ho. Tony se usmál a dal synovi pusu na tvář.

„Ty jsi ale hodný chlapec. Tak se se slečnou Pottsovou rozluč a půjdeme. Ještě jednou vám děkuji, že jste jej tak narychlo vzala k sobě a pohlídala ho. Moc mi to pomohlo.“

„To byla samozřejmost,“ zopakovala Pepper. Vlastně jí hlídání vůbec nevadilo. Vždycky měla ráda děti, ale protože se zaměřila na budování kariéry, své vlastní ještě neměla. A nejspíš ještě nějakou dobu mít nebude. „Kdybyste měl někdy v budoucnu ještě nějaké takové trable, o Petera se moc ráda postarám. Nemusíte se shánět po jiné recepční, Tony,“ zasmála se a on vděčně kývl.

„Opravdu vám děkuji. Ostatně, nechtěla byste někdy zajít na oběd? To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat. Někdy se domluvíme, dobře?“ Pepper ani nestihla vyjádřit svůj názor a on už bral za kliku.

„Bylo to tady moc hezké, Pepper. Jenom si na příště musíte pořídit ještě ty šušenky,“ řekl jí Peter s rošťáckým pohledem. Pepper se zasmála a ujistila ho, že brzy půjde sušenky koupit. Rozloučili se a když za nimi zavírala dveře, uslyšela ještě, jak Peter Tonymu šeptá: „Tati, co znamená paradoxní?“ Usmála se pro sebe.

Do příští návštěvy tu už sušenky měla.

•••

„Sehnal jste hlídání?“ neubránila se poznámce a usmála se. Tony spolkl sousto, než jí odpověděl.

„Peter je po nějaké době zase se svou mámou déle než půl hodiny, takže předpokládám, že mají spoustu práce, aby si vynahradili všechno, co zameškali,“ řekl a oba dva snědli několik soust, než znovu promluvil. „Jak se vám vůbec daří?“

„Nemám si na co stěžovat,“ odpověděla popravdě a on se usmál. „Promiňte, Tony, zda vám tohle bude připadat poněkud osobní, jen mě to zkrátka zajímá... Udivuje mne, že vaše přítelkyně pracuje během mateřské. Chápala bych, kdyby to bylo jen občas, ale sám jste mi povídal, že je skoro pořád v práci. Překvapuje mě to, dítě přeci potřebuje mít matku v tomhle věku co nejvíc u sebe.“

„Hmm,“ zabručel Tony a vidličkou rýpal do smažených nudlí. Pepper se začala obávat, zda se jej nějak nedotkla, nebo jestli si nedovolila moc... „Věřte mi, že já z toho také příliš nadšený nejsem. Byla schopná pracovat klidně i měsíc před porodem, kdybych ji neměl většinu času na očích. Během Peterova prvního roku pracovala z domova, ale jakmile začal dělat první krůčky, začala odcházet zase do laboratoře. Nedokázal jsem jí to vymluvit.“

„Peter je sice velmi šikovný chlapec, ale matku potřebuje.“

„Myslíte, že to nevím?“ odsekl, ale pak se zarazil. „Promiňte, vím, že vy za to nemůžete,“ zamumlal pak omluvně a přejel si rukou po obličeji. „Příliš svou práci miluje a často pracuje na náročných projektech. Jen mě mrzí, že doma tráví tak málo času. Peter svou mámu za chvíli ani nebude znát. A já bych si přál... opravdu bych si přál, abychom byli rodina. Opravdová, normální rodina.“ Tony se zadíval z okna na rušnou ulici a hlavou mu probleskla vzpomínka na svého otce. Když zjistil, že bude rodič, v duchu se zapřísáhl, že nikdy nebude jako Howard Stark.

Pepper bylo Tonyho opravdu líto. Spousta lidí jej popisovala jako nafoukaného a arogantního, ale přitom to byl obyčejný muž toužící po lásce, štěstí a rodině. Nevěděla, jak mu pomoci. S tímhle opravdu neměla zkušenosti.

„Zkuste si s ní o tom promluvit. Vysvětlete jí to. Řekněte jí to přesně tak, jako jste to teď řekl mně,“ navrhla mu jemně. Tony se uchechtl.

„To už jsem několikrát zkoušel, ale asi ničemu neuškodím, když se o to pokusím ještě jednou. Víte, byl bych šťastný, kdybychom spolu, jako rodina, trávili alespoň ty víkendy. Jenže když už to vypadá nadějně, vždycky jí zavolají z práce, že ji nutně potřebují. Všechno ostatní pak odsouvá na vedlejší kolej,“ zamumlal a s povzdechem se zase vrátil k jídlu.

Pepper složila příbor, odsunula talíř a spojila ruce do stříšky, jako kdyby se modlila. Soucitně se pousmála. „Třeba je to jen nějaké přechodné období. Projekty v práci se brzy dovedou do konce a ona bude mít zase více času. Uvidíte, že se to brzy spraví.“

Pohlédl na ni svýma hnědýma očima, které byly zamlžené vzpomínkami. Pozorně si ji prohlédl, jako kdyby se snažil odhalit, zda mu nelže. Pak se pousmál a pokýval hlavou. „Upřímně doufám, že máte pravdu.“

•••

Protože máme hromadu předepsaných kapitol a navíc je karanténa, rozhodly jsme se, že budeme vydávat třikrát do týdne👀