U oběda se k Remusovi přiřítila skupina dívek. Jejich prosebné výrazy mu napověděly, že hledají Siriuse, ale jediné co jim mohl odpovědět, bylo: "Bohužel, od snídaně jsem ho neviděl." Když už musel lhát, tak všem stejně.

Jak se nad tím ale na chvíli zamyslel, cosi ho lehce bodlo u srdce.

Byl zvyklý, že si ho nikdo nevšímá, tak co byl ten divný, nový pocit?

Lehce potřásl hlavou a vrátil se zpět k jídlu. Vedle talíře s kuřetem ležela jeho oblíbená učebnice lektvarů, ale než stihl otočit na další stranu, ozvalo se ode dveří jeho jméno.

Neochotně vzhlédl a zahleděl se na tmavovlasého kluka v černé, na dva knoflíky rozepnuté košili, jak si to s Jamesem po boku kráčí ke svému místu. A aniž by Remus pořádně vnímal, co se kolem něj děje, odstrčil talíř a učebnici na stranu a udělal klukům místo.

Sirius přistál naproti němu se širokým úsměvem na rtech a lokty se opíral o hranu stolu. James usedl vedle něj, tvář napjatou a ruce složené na hrudi. Něco se stalo.

"Nemusíš se ptát, Remusi. Vyhrál jsem sázku. James dostal tu nejhorší místnost, která tam byla." A Remuse to vůbec nepřekvapilo. Tihle dva se vsázeli o jakoukoli blbost, která se naskytla. Jak potichu studoval Jamesovu tvář, rozhodl se, že si s ním místnost později vymění. Ať se jim to bude líbit, nebo ne.

"McGonagallová se na vás neptala. Vlastně jsem ji ani ještě dneska neviděl, místo Přeměňování jsme měli Dějiny čar a kouzel." Odvést pozornost a změnit téma byla jedna z Remusových předností. Možná proto byl tak dobrý, když se jednalo o problémy. Kdyby do žádného nikdy nezasáhl, Sirius by byl ze školy dřív, než vůbec nastoupil.

"Super. Večer jdeme k holkám, nechceš jít pro jednou s náma? Zasloužíš si odpočinek, kryješ nás už takovou dobu." Remus byl připraven odmítnout. Ale jak se tak díval do tmavých očí svého nejlepšího přítele, zahlédl v nich jakousi jiskru. A právě ta ho přesvědčila o tom, že jedna špatnost přece nemůže nikomu ublížit.