Než jsem se nadála, můj život se obrátil o sto osmdesát stupňů. A nelíbilo se mi to. Ačkoli jsem si to sama nepřipouštěla, začala jsem Mika Jenkinse pomalu ale jistě nenávidět. I když za to vlastně sám ani nemohl.

Jenny s ním prostě trávila až příliš mnoho času. Chodili spolu na zmrzlinu, učili se dohromady o přestávce a spolu se mnou a Chrisem sedávali u oběda. Žárlila jsem, protože jejich vztah se začal vyvíjet v něco většího a vážnějšího, o což jsem vůbec nestála. A přesto jsem jim to přála. Jenny totiž za posledních pár týdnů zářila štěstím a nemohla z Mika ani na minutu spustit oči.

„Co máš dneska v plánu?" zeptala jsem se jí, když jsme jedno teplé odpoledne, na němž bylo znát, že je konec jara, procházely chodbou směrem k sálu. Zarazila se a zastavila. Vzhlédla ke mně těma štěněcíma očima a já už v tu chvíli znala odpověď. A přesto jsem položila následující otázku:

„Co kdybychom pak někam zašly? Třeba na kafe nebo na koktejl?"

Její úsměv zvadl a nervózně se ošila. Kousala si ret a vyhýbala se mému pohledu. To v mé přítomnosti nikdy předtím nedělala. Zasáhlo mě to jako šíp do srdce, ale i tak jsem úsměv na vlastní tváři udržela.

„Promiň. Slíbila jsem Mikovi, že mu pomůžu s matikou. Chápeš, rovnice a tak...A-ale můžeš jít se mnou!"

Zavrtěla jsem hlavou a donutila se udržet pod kontrolou svůj kousavý tón, který i při sebemenším podráždění vstupoval do mého hlasu. „To je dobrý. Nechci být křoví. Ale zahraješ mi dneska něco, ne?" vyzvídala jsem s nadějí a doufala v to, že s ní dnes aspoň třeba dvacet minut strávím.

„Kolik je hodin?"

„Budou tři."

Poté se na její tváři objevil smutný výraz a její ruka se dotkla mého ramene. „Linno, ani nevíš, jak mě to mrzí. Dneska to fakt nestíhám. Ve tři máme sraz před školou."

Její lítost na ní byla vidět a já jí nemohla jsem jí nic zazlívat. Ne, když byla šťastná. Bylo by to ode mě sobecké. I když jsem odmala doufala, že budu mít Jenny až do smrti jen pro sebe, věděla jsem, jak hloupé a nereálné přání to bylo. Jenny byla totiž někdo, kdo si zasloužil celý svět a ne jen jednu potřeštěnou, zrzavou a šíleně zamilovanou holku.

„Jen si to užijte. A kdyby něco, tak kondom, jasný?" Humor dokázal skrýt smutek mistrně.

Její tváře mrknutím oka zrudly a dlaně mi přitiskla na ústa, zatímco se zběsile rozhlížela, jestli mě někdo slyšel. Chodba byla ovšem liduprázdná, takže si jen oddechla a věnovala mi svůj zabijácký pohled, na který jsem se smíchem pokrčila rameny. Nabídla jsem jí rámě, do kterého se s uchechtnutím zavěsila.

„Doprovodím tě a pak možná zajdu cestou domů na koktejl sama."

Nikoho ani nenapadlo komentovat, že kavárna je úplně jiným směrem, než můj dům. Jenny byla myšlenkami už u Mika doma.

Ten totiž opravdu čekal venku před školou a zřejmě rozebíral s Chrisem zápas z minulého víkendu, na který mě Jenny zoufale chtěla vytáhnout. Nakonec jsme nešla ani jedna. Já měla moc „práce" a ona si sama jít netroufala.

„Čau, holky!" křikl Chris, jakmile nás uviděl a zamával nám. Protočila jsem oči. Christopher byl asi tím největší idiotem na planetě. Choval se neodbytně a byl otravný jako komár. Nepomohl by mi s ním ani pepřák.

„Čau," odsekla jsem a propustila Jenny, aby se mohla nechat obejmout od Mika. Ten ji zabalil do medvědího objetí a rukou jí pročísl rozpuštěné vlasy.

„Takže... matika," odtušila jsem se založenýma rukama a nadzvedla na něj obočí.

Mike se uchechtl a pokrčil rameny. „Eh, jo. Docela v ní poslední dobou plavu."

„Jo taak. Asi logaritmy, že jo?" vyptávala jsem se dál nenápadně.

„Přesně. Vůbec jim nerozumím," krčil bezradně rameny.

Neušel mi nejeden zděšený pohled, který si mezi sebou vyměnili. Jen jsem na oba mávla rukou. „Tak si to užijte."

Ti dva zmateně přikývli a já se zadívala na Mika. Ten kluk s Jenny dokázal zázraky, které jsem já neuměla. Odvedl její myšlenky od veškeré bolesti a pochyb. Opravdu ji měl rád. A i když mě to bolelo, ona měla zase ráda jeho.

Chris si pohotově všiml, že jsem na odchodu. Rychle si s Mikem ťukl pěstí, než kvapem vyrazil za mnou.

„Kam jdeš?" zajímal se a já si teatrálně povzdechla. Tenhle týden se mě ptal už potřetí a mně docházely výmluvy. Ani Chris nemohl být tak hloupý, aby mi uvěřil, že kroužek pletení mám čtyřikrát do týdne. Byl vytrvalý a já absolutně netušila, co ode mě chce.

„Tam, kam ty ne," setřela jsem ho, zatímco jsem se naoko přehrabovala v batohu. Mohla bych třeba zapomenout klíče. Stačilo by ho pro ně poslat a rychle zmizet, napadlo mě. Ne, to je blbý nápad.

Doufala jsem, že mě nebude sledovat až do kavárny, a ztratí zájem, když se budu tvářit nepřístupně a budu se chovat jako mrcha. Očividně to ale nezabíralo.

„Co tě žere?" vyjel najednou ublíženě a zastavil se. Stáli jsme zrovna v jedné z bočních uliček města. S Jenny jsme tuhle zkratku objevily před dvěma lety a vždy jsme ji cestou pro koktejl využívaly. Zvuk troubících aut ze silnice byl tlumený a lidí se kolem pohybovalo pomálu a já si najednou uvědomila, že tohle je asi tak to poslední místo, kde bych se chtěla s Christopherem ocitnout.

„Nic. Co by mělo?" prohodila jsem a rychle pokračovala dál. Kde nebyli lidi, nebyli taky svědci.

„No, hm, já nevím," prohodil za mými zády a rychle chňapl po mé ruce, aby mě zastavil dřív, než mu zase uteču. „Už celou věčnost ze sebe před tebou dělám blbce a ty mě úplně ignoruješ. Jsi snad slepá nebo ti to nedochází?"

Otočila jsem se a sjela ho pohledem od hlavy k patě. Jemný vítr mu cuchal nakrátko ostříhané černé vlasy a v jeho stejně tmavých, temných očích se leskla zlost a nejistota. Tenká ústa měl zkřivená a husté obočí pokrčené. Žlutá klubová mikina na tomhle místě působila svou barvou až nepřirozeně.

„A seš si jistej, že blbec nejsi?" opáčila jsem se zavrtěním hlavy a snažila se udržet vážný tón. Urážet ostatní patřilo prostě k mé přirozenosti. Nejlépe tedy v těch nejhorších a nejnevhodnějších situacích. Jenže zrovna typ člověka, jako byl Chris, si o to přímo říkal a já svou prostořekost nijak neomezovala.

„Hele, Chrisi," povzdechla jsem si tedy a volnou rukou si promnula kořen nosu. „Nejsi můj typ, chápeš?"

Chris se zmateně zamračil, ale i když navenek vypadal docela klidně, v jeho očích zuřila prudká bouře. Já jsem typ všech, vyznívalo z jeho postoje. „Ty mě jako odmítáš? Ty? Mě? Jako fakt?"

Přikývla jsem. To to nevyznělo dost jasně? Mluvila jsem snad rusky? Byl hluchý? „Přesně tak."

Christopher se očividně opravdu urazil, protože nahněvaně stiskl mi zápěstí ještě víc. Má tvář ovšem zůstala ledově chladná jako doposud – nehnula jsem ani brvou, ačkoli mozek na mě křičel, abych utekla.

„Nemůžeš mě odmítnout!" namítal. „Budeš toho litovat." Jeho hlas zněl výhružně, ale pro mě to působilo jako pes za plotem – štěká, ale nekouše. Chvíli se odmlčel, načež opět naštvaným hlasem pokračoval:

„Tak kdo je tvůj typ, hm? Mike? Jason? Nebo třeba Li-"

„Nikdo," přerušila jsem ho tvrdě a otráveně a pokusila se vykroutit ruku z jeho sevření. To bylo totiž nyní pevné tak, že jsem myslela, že mi zůstanou na zápěstí pěkné modřiny. „Co ti sakra mám říct, abys mi dal konečně pokoj, co?"

Christopher na chvíli přemýšlel. „Jen mi řekni, proč se mnou nechceš nic mít, Linno."

„Fakt to chceš vědět, jo?"

Zoufalé situace si žádají zoufalé činy.

„Jsem na holky."

Možná to nebyla až taková pravda, spíš poloviční, ale i to stačilo k tomu, aby Christopher pustil mé zápěstí a o krok couvl. Jeho tvář teď byla plná zhnusení a odporu. Jako by se díval na růžičkovou kapustu na talíři. Sama jsem o kousek ustoupila a třela si bolavou ruku, zatímco jsem se na něj dost škaredě mračila.

Přemýšlela jsem, co teď dělat. Otočit se nebo utrousit nějakou kousavou poznámku? Čekala jsem, co z Chrise vypadne, ačkoli jsem už tušila, že to nic pozitivního nebude. On ovšem mlčel.

„Tfuj," plivl nakonec. „Nechápu, že se mi mohl líbit někdo jako ty. To je tak nechutný." A s tím se otočil a prostě odešel.

Nezlobila jsem se. Vlastně mi byl jeho názor úplně jedno – každý měl právo na vlastní. Spíš jsem najednou pocítila obavy, protože obrátit si ho až takhle proti sobě nemusela být, vzhledem k Jenny, zrovna ta nejlepší volba. Ale aspoň od něj budu mít nadosmrti pokoj a skončí jeho slizké poznámky a marné pokusy. I když ho pořád budu muset vídat spolu s Mikem.

Pochybovala jsem, že by to, co jsem mu řekla, prozradil Jenny. Nejspíš si totiž myslel, že to, jakožto má nejlepší kamarádka, ví. Kéž by tomu tak bylo.

Chvíli jsem ještě stála v té zapadlé, smradlavé uličce, než jsem se za uširvoucího mňoukání toulavých koček nejistě vydala pryč. Nepříjemný pocit mě však stále pronásledoval jako stín.

Kavárna byla vcelku narvaná, ale potěšilo mě, že naše, nyní jen moje, obvyklé místo je prázdné. Servírky se rychlostí blesku mihotaly mezi stoly se všelijak barevnými koktejly, kafem a zákusky a boxy byly obsazeny lidmi všeho věku. Byl tu pekelný hluk, ale stejně to pro mě bylo to nejklidnější místo, kde jsem jen mohla být.

„Jako vždycky?" přicupitala ke stolu vysoká Emma se zápisníkem a já na ni mlčky kývla. Bylo hezké, že si mě mezi tolika lidmi pamatovala a věděla, že si vždy objednávám to samé.

„Kdes nechala tu blondýnku, co s tebou vždycky chodí?" zajímala se, zatímco propiskou škrábala do bločku mou objednávku.

Jakmile ke mně vzhlédla světle modrýma očima, mykla jsem rameny a věnovala jí úsměv. Tipovala jsem, že Emma mohla být maximálně o dva roky starší než já a přesto tu z nějakého důvodu dělala na plný úvazek. Zajímalo mě, jak to, že nestuduje a místo toho už pracuje. Vypadala až moc mile na to, aby kysla na takovém místě a byla nějaký lajdák.

„Možná příště," řekla jsem, aby řeč nestála, a ona se na mě zašklebila zpod černé ofiny. Dřív nosila strašně dlouhé vlasy, ale musela jsem přiznat, že mikádo jí děsně sedlo. I když jsem jí to samozřejmě nikdy nahlas neřekla.

„Příště," kývla, než odešla pro můj koktejl. Nejspíš jsem na všechny působila jako pořádný zoufalec, když jsem takhle sama zabírala celý box jen pro sebe. Chudinka osamělá holka. Jo, to si určitě mysleli.

Z tašky jsem vytáhla laptop. Kdykoli jsem se rozhodla vrtat v tak ožehavém a především zakázaném tématu, dělala jsem to mimo domov. Z obrazovky na mě vykoukl roztomilý obrázek štěněte zlatého retrívra – nebyl můj, jen se mi prostě líbil a psy jsem milovala. Připojila jsem se na veřejnou wifi a otevřela vyhledávač. Poté jsem se se založenýma rukama zabořila hlouběji do sedačky.

Co teď asi dělají Jenny s Mikem? Okamžitě jsme myšlenku zahnala.

Po chvíli dorazila Emma a postavila přede mě velký, parádně vychlazený jahodový koktejl se šlehačkou navrchu.

„Práce? Škola? Teď a tady?" divila se a okatě mi nakukovala přes rameno, jako by doufala, že tam najde něco zajímavého.

„Povinnostem neporučíš," reagovala jsem se smíchem a poté zasténala blahem, když jsem usrkla svůj ledový zázrak. S Jenny jsme přesně věděly, proč celá ta léta chodíme zrovna sem.

„To máš pravdu. Práce volá. Musím jít," usmála se a nechala mě samotnou.

Svět kolem jako by utichl a já se uzavřela do sebe. Prokřupala jsem si prsty a po malém zaváhání je položila na klávesnici, načež jsem do vyhledávače napsala jedno jediné příjmení, totiž mé vlastní:

„Redbirdová."

Vážení, milí.

Tak tentokrát to dva měsíce nebyly!

A já ani nevím, jestli to považovat za osobní vítězství nebo mám spíš zalézt někam do kouta a jakožto autor se pekelně stydět. Konečně mě zas takhle jednou zvečera popadla psací nálada, která se mě klasicky držela až do ranních hodin. A ačkoli jsem svůj osobní limit slov na kapitolu nepřesáhla, poslední slovo kapitoly ve mi vyvolalo klid na srdci a v duši.

Též velký dík pogmanka, která je schopná mi betaci udělat rychlostí blesku, čemuž já, jakožto kolegyně v oboru, nikdy neporozumím a můžu jen tiše závidět.

Přepisy VRB jsou v plném proudu a ačkoli byste to vy, mí věrní čtenáři, nečekali, objevují se zde nové postavy a je zde i více propojení právě s tímto dílkem. Čili pokud má někdo Inkitt a touží se dozvědět víc, tak právě zde pomalu zveřejňuji nová zabečení.

A abych vás donutila k aktivitě, připravila jsem si dnes soutěž o věnování příští kapitoly. Tahle nám totiž opět mnohé řekla a přiblížila nám Linnu jakožto člověka. A proto se ptám:

Proč Linně říká otec "červenko"?

Odpovědi jsou přesně dvě a já bych se od vás v komentářích ráda dozvěděla obě, abych ty správné mohla zařadit do losování.

Už se těším na vaše nápady a tipy!

TnaKenov