Ačkoliv byla šíleně rozzuřená na Polly Nottovou, že to vlastně ona vypustila tu odpornou lež o Weasleym, nikomu o tom neřekla, protože by to znamenalo vracet se k jejich poslednímu setkání a to si rozhodně nepřála. Pouze důrazně oznámila, že žádná pomsta nebude, jelikož je to příliš dětinské. Její přátelé tomu samozřejmě vůbec nerozuměli, ale když si stále odhodlaně vedla svou, nakonec s pokrčením ramen ustoupili.

K Rabastanovi se navíc začala opět chovat s chladným odstupem, což ostatní a především samotný postižený, chápali ještě méně. Narcissa však byla naučená, zamykat své city velice pečlivě hluboko ve svém srdci a nikomu je neukazovat, takže se Bradavicemi nadále nesla s kamenným výrazem, který většina studentů vnímala jako povýšenost.

Konečně nastal den, na který se všichni studenti tak moc těšili; ples! Učitelé v ten den věděli, že toho se studenty příliš nezmůžou, takže většinou pro ně vymysleli spíše různé odpočinkové, tematické aktivity. V Přeměňování dělali z myší dýně, v Kouzelných formulích zdobili Velkou síň svíčkami a různými pentlemi, a tak to šlo ve všech předmětech. Poslední hodina jim dokonce odpadla, takže se mohli odebrat do svých ložnic a využít čas navíc k přípravě.

Aria byla z plesu úplně na mrtvici. Ze všech sil se chtěla Evanovi líbit. Téměř to vypadalo, že je to životně důležitá věc. Už od rána poletovala po pokoji ve sklepení jako splašená a neustále si mumlavě opakovala, jaké všechny zkrášlovací procedury na sobě bude muset vykonat. Zrovna drmolila něco o třpytkách, když tu se zarazila a otočila se na Narcissu.

„Za co vlastně půjdeš ty?" vyjekla a vykulila přitom oči, až to vypadalo, že jí snad vypadnou z důlku. „Vůbec to nevím! Nic jsi mi neřekla! Co jste s Luciusem vymysleli?"

Narcissa seděla ve výklenku okna, za kterým se temně leskla vodní hladina bradavického jezírka. Uvelebila se tu s artušovskými legendami, protože usoudila, že bude lepší se Arie klidit z cesty. Teď poklidně zvedla hlavu, zastrčila si neposedný pramen blonďatých vlasů za ucho a mírně se usmála.

„On půjde za Merlina a já za Guinevru," vysvětlila a kdyby náhodou Aria nevěděla, o co jde, zvedla do výšky svou knihu.

Arie po tváři přeběhl stín zklamání. „Aha... no, to je hezké," poznamenala, ale tón jejího hlasu nenechával nikoho na po chybách, že to za hezké rozhodně nepovažuje. Svým pohledem vlastně spíš jasně sdělovala: to jste nemohli vymyslet nic lepšího?

„Ano, vždycky jsem si přála obléct se jako Guinevra," přisvědčila Narcissa a vůbec nic si z kamarádčina očividného zklamání nedělala. Aria už zkrátka byla taková. Zřejmě doufala v nějaké romantičtější převleky. Pořád měla v hlavě tu hloupou představu, že se Luciusovi líbí. Jemu se však samozřejmě líbila Andromeda. Vždyť ona, Narcissa, byla pouze jeho záchranným lanem, co se týkalo partnerky na ples.

„No, je pravda, že jste měli na vymýšlení dost málo času," usoudila Aria. „To je pak těžké vymyslet něco skutečně úžasného. Jako třeba já a Evan! Půjdeme..."

„Ano, já vím, za upíra s upírkou," skočila jí Narcissa trochu nerudně do řeči a obrátila oči v sloup. Slyšela to v uplynulém týdnu snad stokrát a to se ještě držela při zemi.

„Nebudeme dokonalí?" zavýskla nadšeně Aria a roztočila se po pokoji.

„Jistě, do určitě budete," přikývla Narcissa monotónním hlasem. I tohle opakovala už po několikáté. Arie naštěstí tato odpověď stačila a vrátila se zpět k usilovným přípravám. Narcissa se s úlevou vrátila zpět ke své knize, kde se zrovna dostávala ke své oblíbené pasáži. Nejdříve měla nápad, že by se Lucius mohl převléct za Lancelota. Dávala by to přece mnohem větší smysl. Vždyť Lancelot, jeden z rytířů kulatého stolu, se do královny Guinevry vášnivě zamiloval. Jenže Lucius odmítl, dokonce i na hloupém halloweenském plese, být převlečený za nějakého mudlu. Popravdě, nápad s artušovskými legendami se mu vůbec nezamlouval, ale nakonec souhlasil s tím, že půjde za Merlina. S tím byl velmi spokojen. Ostatně, jednalo se o jednoho z nejlepších kouzelníků jací kdy v minulosti existovali a navíc se předpokládalo, že chodil do Zmijozelu. Někdo takový byl hoden, aby se za něj Lucius Malfoy převlékl.

Občas Narcisse jeho nadutost lezla trošku na nervy. Chodil si po chodbách Bradavic jako mu snad patřily. Měl by jít spíš za krále Artuše, pomyslela si suše. Zároveň však měla Luciuse ráda. Věděla, že dokáže být milý a pozorný. Navíc, znala se s ním tak dlouho. Cítila se v jeho přítomnosti uvolněně a věděla, že před ním si nemusí na nic hrát. Byla šedá, tichá myška a Lucius ji takovou přijímal. Nikdy po ní nechtěl, aby byla hlasitá, zábavná a živelná, jako byla třeba Bellatrix.

Klidně ji nechával, aby mlčela a většinu mluvení obstaral on. Možná to bylo tím, že velmi rád poslouchal sám sebe jak hovoří. A také velmi rád mluvil o sobě a svých úspěších. Dělalo mu dobře, když se před Narcissou mohl vytahovat.

Kolem čtvrté hodiny se Narcissa zvedla ze svého místa a usoudila, že by už také mohla začít s přípravami na ples. Měla nachystané jednoduché šaty, nad kterými strávila několik hodin, aby vypadaly jako pro královnu. Nalíčila se sama, Aria měla dost práce sama se sebou. Když skončila, byla s výsledkem spokojená. Pomyslela si, že vypadá opravdu kouzelně.

„Hmm, nevypadá to vůbec špatně," musela uznat také Aria, když si ji měřila pohledem. Ona vypadala samozřejmě naprosto famózně. Tmavě hnědé vlasy měla vyčesané do pevného drdolu. Obličej, potřený pudrem, měla bledý a rty zdůrazněné výraznou rudou rtěnkou. Na sobě úplé černé šaty, které toho odhalovaly víc, než by se slušelo, ale Aria měla krásné křivky těla, takže v nich vypadala skvěle.

„Ty taky nejsi k zahození," zazubila se Narcissa. Usmály se na sebe.

„Připravena tam všechny ty lůzry naprosto odzbrojit?" nadzvedla Aria obočí a svůdně zamrkala.

„Samozřejmě," zasmála se blondýnka a tak se společně vydaly do společenské místnosti. Tady už se to hemžilo ostatními zmijozelskými studenty v převlecích. U dveří do dívčích ložnic je čekal jejich doprovod. Na Ariu Evans, kterému málem ukápla slina, když svou upírku spatřil a na Cissy Lucius, který opravdu vypadal trochu jako Merlin na obrazech tady ve škole. Narcissa k němu trochu nervózně přikročila. Sebevědomí, které cítila v ložnici najednou pominulo a už si vůbec nebyla jistá, jestli vypadá kouzelně. Lucius se na ni však vlídně usmál a nabídl jí rámě.

„Vypadáš skvěle, Cissy. Je mi ctí, že mohu doprovázet tak sličnou dámu." Narcissa potěšením zrůžověla a vděčně se do Luciuse zavěsila.

„Děkuju, to je od tebe moc milé. Také vypadáš velmi dobře."

„Ach ano, ale to já vždycky," opáčil Lucius klidně a Narcissa netušila, jestli to myslí pouze v žertu nebo mluví vážně. Usoudila, že když jde o Luciuse, tak to žádný vtip nebude a radši na to nic neřekla. Ani nemusela. Lucius se rozvykládal o tom, co celý den dělal a tak ho se zájmem poslouchala, občas něco poznamenala, sem tam se zasmála nebo jen přikývla. Takto došli až do Velké síně, kde už také bylo mnoho studentů a všichni v převlecích. Poprvé nebylo na první pohled znát, kdo patří do jaké koleje a Narcissa zjistila, že oplácí úsměvy a pozdravy těm, jejichž jména a koleje vůbec neznala. Nijak jí to však nevadilo. Bylo to vlastně docela příjemné, zapomenout na chvíli na rozdíly, jaké mezi nimi koleje dělaly.

„Půjdu nám pro něco na pití," zašeptal jí Lucius do ucha. „Počkej tady." Narcissa přikývla a sledovala ho, jak mizí v davu. Posunula se trochu dál do kouta, aby nepřekážela a rozhlížela se po síni. Profesor Kratiknot udělal s výzdobou opravdu velký kus práce. Ze stropu visely dýně a cukroví, které jste si mohli přivolat hůlkou. Stoly se prohýbaly pod množstvím nejrůznějších pokrmů. Najednou se kdosi dotkl jejího ramene. Úlekem trochu nadskočila.

„Omlouvám se, má paní. Nechtěl jsem vás vylekat," promluvil k ní tichý hlas a do jejího zorného pole se dostal mladík oblečený úplně jako...

„Lancelot!" vyhrkla Narcissa překvapeně dřív, než se stihla zarazit. Okamžitě ten kostým poznala, ačkoliv chlapec měl navíc masku na obličeji, takže viděla jen jeho oči

a usmívající se rty.

„Ano, Lancelot je ctěné jméno mé. Jsem potěšen, že si jej pamatujete, má královno," opáčil a hluboce se jí uklonil. Narcissa naklonila hlavu na stranu, protože ten hlas a oči jí někoho připomínaly.

„A co po mě chcete, sire?" zeptala se. Rozhodla, že bude hrát jeho hru. Lancelot se usmál.

„Byl bych příliš troufalý, kdybych řekl, že nic víc, než vaši nehynoucí lásku?"

Narcissa se začervenala a upadla do rozpaků. Kdo jen to může být? Byla si naprosto jistá, že onoho Lancelota zná. Nervózně si v rukou promnula svou suknici.

„Ano, něco takového se nežádá se zakrytým obličejem," prohlásila a doufala, že si masku sejme. Lancelot však nadzvedl obočí.

„Tolik vám záleží na vzhledu vašeho ctitele? Anebo snad jinak..." Naklonil se k ní blíž a Narcissa najednou zjistila, že má nedostatek kyslíku a srdce jí buší jako splašené, „na jeho krvi?"

Teď se prudce nadechla a o krok od rytíře kulatého stolu odstoupila. Odmítavě si založila ruce na prsou. „Haha, vážně vtipné. Je mi jedno, kdo jsi, ale nenechám se od tebe urážet!" vyprskla a Lancelot se k ní okamžitě přestal naklánět. Zatvářil se kajícně.

„Omlouvám se. Nechtěl jsem vás rozzlobit, má paní. Přišel jsem vás jen požádat o tanec."

Narcissa překvapeně zamrkala nad tou nečekanou změnou tématu konverzace. Myslela si, že Lancelot strhne svou masku a vysměje se jí do tváře.

„Ehm... tanec?" opáčila trochu hloupě.

„Ano. Tanec. Jsme na plese. Na tom se většinou tančí," přisvědčil Lancelot s naprosto nerytířským sarkasmem v hlase.

„To samozřejmě vím!" prskla naštvaně.

„A zatančíte si se mnou?" zopakoval svou nabídku, tentokrát naprosto vážným hlasem. Narcissa zaváhala, ale jen na chvilku.

„Proč ne?" přikývla. „Ráda si s vámi zatančím, sire Lancelote."

Lancelot se spokojeně usmál. „Dobrá tedy. Přijdu si pro vás a teď, když dovolíte, se vzdálím, blíží se váš doprovod." Spiklenecky na ni mrkl a zmizel v davu ostatních studentů. Narcissa se otočila a opravdu, cestu si k ní klestil Lucius s kelímky v rukách.

„Kdo to byl?" zajímal se hned, jak jí předal dýňovou šťávu.

Pokrčila rameny. „Lancelot přece."

„Jakej Lancelot, sakra?"

Narcissa vzdychla. Jistěže Lucius už nevěděl, o koho se jedná, ačkoliv mu celý příběh o Artušovi vyprávěla. A ona musela s lítostí přiznat, že také tak docela neví, o koho se jedná, ačkoliv si byla jistá, že ho zná.