Další portál mě přenesl do říše příšer. Místa v podsvětí, kde žili ty nejhrůzostrašnější a nejnebezpečnější stvůry, které si člověk jen dokáže představit. Neměla jsem ani čas si pořádně vydechnout, když se přede mnou objevila jedna z nich. Všude okolo zuřil divoký boj, jak se hráči snažili probojovat skrz příšery na druhou stranu říše. Krom oněch stvůr jim postup hatil i rozpadlý most přes obrovskou a hlubokou propast. Tu navíc hlídal obrovský a opravdu dost rozzuřený drak, jak jsem si všimla o chvíli později, zrovna, když sežral jednoho z hráčů, jako jednohubku. Chrlil kolem sebe oheň, zadupával do země každého, kdo se mu připletl pod nohy a rval se s každým, kdo se kolem něj snažil projít. Přitom byl celou dobu připoutaný řetězy k jednomu místu.

Když se mi podařilo probojovat skrz příšery, blíže k mostu, nastal problém se samotným drakem. Lucifer spolu s ostatními už s ním zápasili a já se k nim zrovna chystala přidat. Jenže se mým směrem řinul další z jeho ohnivých dechů. Rychle jsem zalezla za jeden z obřích kamenů a hlasitě oddechovala. Ubývaly mi síly. Cítila jsem to. Začaly mě přepadávat pochyby. Doteď jsem pokaždé vyvázla jen díky štěstí. Jenže jak se mám dostat přes draka, a pokud se mi to podaří, tak jak mám sakra překonat tu zpropadenou propast. Nedokážu to. Zklamu nejen Aidna, který ve mě, jako jediný věřil, ale i svou mámu a hlavně zklamu sama sebe. Chtělo se mi řvát. Byla jsem naštvaná, vyděšená, frustrovaná a zklamaná. Zhluboka jsem oddechovala, hlavu opřenou o kámen za mnou. Nemůžu tady být schovaná věčně. Musím vylézt a bojovat. Jenže pořád tam je ten drak. Chtěla jsem vystrčit hlavu a zkontrolovat situaci, když se kolem mě prohnal další ohnivý proud. Takže vykukovat zpoza kamene nebylo zrovna bezpečné. Vzala jsem proto jednu dýku a nahla ji tak, aby mi její čepel posloužila, jako zrcadlo a já tak mohla zkontrolovat, co se vlastně děje. Lucifer i ostatní stále bojovali. Odráželi příšery a zároveň útočili na draka. Bodali do něj, sekali. Až mi ho bylo líto. Drak zařval, byl očividně naštvaný. Řval bolestí a zuřivostí. Natočila jsem čepel tak, abych na něj lépe viděla. V odrazu se objevil jeho obličej. Obrovské žluto-oranžové oči. Kůže poseta ostrými, špičatými šupinami, které na jeho těle tvořily brnění a vypadaly, jako drobné dýky poskládané k sobě. Špičaté a ostré zuby, které by vás během vteřiny roztrhali.

Něco mi na něm bylo povědomého. Znovu jsem se zaměřila na jeho oči a chvíli na něj zírala. Limra! Ale to... to přece... nemůže to být ona. Zabili ji, když si přišli pro mámu. Viděla jsem na vlastní oči, jak jí probodli srdce. Mámina dračice byla mrtvá a neexistovala možnost, jak by mohla přežít. Ledaže... Fylla. Dcera Limry... má dračice. Myslela jsem, že ji zabili stejně jako Limru. Byla tehdy ještě malé dráče, stejně, jako já byla malá holčička. Ale ty oči. Ty jantarové oči do kterých jsem hleděla pokaždé, když jsem se s Fyllou mazlila. Milovala jsem ji. Byly jsme jako sestry, dvě spřízněné duše. Oni mi ji sebrali. Vzali část mě a dali ji tomu proradnému pekelnému králi, který ji uvěznil v jedné ze svých říší a nutil ji bojovat. V tu chvíli se ve mě něco pohnulo. Nedovolím, aby ji dál ubližovali. Možná mě nepozná. Nejspíš se mě stejně, jako ostatní bude snažit zabít, aby se ochránila, ale bylo mi to jedno. Pomůžu jí. Nedovolím, aby dál trpěla. Dám jí svobodu, i když malou. Osvobodím ji z těch řetězů a až nastane správný čas a já přijdu na to jak, dostanu ji i z téhle podělané říše.

Popadla jsem kus brnění ležícího u mé nohy a kryla se jím, když jsem vylezla ze svého úkrytu. Uchránila jsem se tak před jednou z ohnivých salv a svůj štít odhodila. S hlavou vztyčenou jsem pokračovala dál, vpřed, přímo k Fylle. Své dvě dýky jsem schovala zpět do opasku. Pokračovala jsem v cestě a v další chvíli se sehla k zemi, abych popadla meč, který tam ležel, aniž bych spustila pohled ze svého draka. Byla jsem už blízko. Lucifer se zrovna chystal provést další útok, ale já se vrhla mezi něj a Fyllu a jeho útok zastavila. Překvapeně a nechápavě na mě zíral, než se jeho výraz změnil na naštvaný. Znovu se pokusil zaútočit a já jeho pokus znovu vykryla. Nohou jsem do něj kopla, až zavrávoral a nakonec spadl na zem, a já tak mohla zabránit dalšímu z hráčů, aby Fylle ublížili. Zadýchaně jsem bránila svého draka, co mi síly stačily. V další minutě jsem se přesunula k řetězům připevněným k zemi a prudce do nich udeřila svým mečem. To už mi Fylla věnovala svou plnou pozornost, jak ji náraz kovu a kov přilákal k mé osobě. Z nosních direk vydechla oblak kouře. Snažila se mě zastrašit, ale já ji zůstala zírat zpříma do očí. Znovu jsem zvedla meč nad hlavu a prudce s ním udeřila o řetěz. Když ji došlo o co se snažím, přesunula svou pozornost na další hráče, aby se jich zbavila a zároveň se taháním připoutané nohy, snažila řetěz spolu se mnou uvolnit. Škubala za něj, tahala a já do něj přitom zasazovala jeden úder meče za druhým.

"Co si zatraceně myslíš, že děláš?" řval na mě Lucifer, ale mě to bylo jedno. Neměla jsem mu, co vysvětlovat. Nepochopil by to. Byl stejný, jako jeho otec a strýc. "Na něco jsem se tě ptal," zavrčel. Nenechal se odbýt.

"Napravuju, co tvůj strýc podělal," odeskla jsem jen, čímž jsem mu nedala takovou odpověď ve kterou doufal. Očividně byl jen víc zmatený a to ho sralo. Jenže mi to bylo fuk.

Konečně se mi spolu s Fyll podařilo řetěz uvolnit. Po tváři se mi rozlil široký úsměv, když jsem zaslechla to cvaknutí uvolňujícího se řetězu a slyšela ho i má dračice. Nejdřív se podívala na místo, kde byl ještě před chvíli řetěz ukotvený k zemi a pak se podívala na mě. Hned nato roztáhla svá mohutná křídla a rozběhla se k rozbitému mostu a hluboké propasti. Chtěla utéct. Uletět. Neměla jsem jí to za zlé. Udělala bych to stejné v okamžiku, kdy bych pocítila byť jen náznak svobody. Ach, jak já ji záviděla. Jenže jsem taky potřebovala hry vyhrát a ona byla moje cesta na druhou stranu propasti. Bez jediného zaváhání jsem se rozběhla za Fyll a ignorovala přitom Luciferovi naštvané výkřiky. Bylo mi jedno, co po mě chce, já chtěla jen vyhrát, a taky dostat Fyll do bezpečí.

Doběhla jsem až k okraji propasti. Fylla už byla ve vzduchu a mi tak zbyla jediná možnost. Skočit a pevně se chytit zbytku řetězu, který jí zůstal přidělaný k noze. Rozhodla jsem se nad svým činem moc nepřemýšlet, jelikož by hrozilo, že si to ještě rozmyslím. Udělala jsem tedy to, pro co jsem se rozhodla a bez dalšího rozmýšlení se odrazila od okraje a skočila. Podařilo se mi zachytit se řetězu. Pevně jsem se k němu přitiskla a nehodlala se pustit, dokud nebudu nohama pevně na zemi. Fylla si svého černého pasažéra všimla hned, věnovala mi jeden přísný pohled, ale pokračovala dál v cestě. Troufla jsem si ohlédnout se za sebe, abych viděla Lucifera, který stojí na kraji propasti a propaluje mě pohledem. To mi vykouzlilo úsměv na tváři. Přestože jsem byla podělaná strachy, uvolnila jsem jednu ruku, abych mu poslala vzdušný polibek a tím ho ještě víc rozzuřila, což se mi samozřejmě povedlo.

Jakmile jsem s Fyll přistály na druhé straně, daleko od ostatních, v relativním bezpečí, otočila se směrem ke mě a začala se výhružně přibližovat.

"Nechci ti ublížit," zavrtěla jsem hlavou, pohled upřený do jejich očí a ruce pozvednuté v obranném gestu. Nedůvěřivě si mě prohlížela a kroužila kolem mě.

"Fyllo," oslovila jsem ji a má dračice zpozorněla. "To jsem já, Lilibeth," pokračovala jsem dál a pomalu a opatrně se k ní přibližovala.

Doširoka otevřela své krásné a pronikavé oči, které jsem tolik milovala a znovu si mě prohlédla. Přišla ke mě blíž a několikrát si mě očichala. Stála jsem proti ní zpříma s pohledem zabodnutým do jejího. Na tváři jemný úsměv. Byla jsem tak ráda, že ji znovu vidím. Že byla naživu. Poznala jsem tu chvíli, kdy mě poznala a nemohla jsem zastavit ten rozšiřující se úsměv a slzy, které se mi hrnuly do očí. Postrčila hlavu směrem ke mě, až jsme měli obličeje jen milimetr od sebe. Neváhala jsem už ani vteřinu a pevně se k ní přitiskla. Mohla jsem znovu obejmout svou Fyllu. Mou milovanou dračici. Tolik mi chyběla. Bylo to, jakoby se mi vrátil kus mé osoby. Jedna ze vzpomínek na dětství, na mámu.

Nejraději bych ji vzala sebou, jenže jsem nejdřív potřebovala vyhrát hry. Tím, že bych ji teď propustila do jiného světa, bych ji vystavila jen ještě většímu nebezpečí. Takhle byla volná alespoň zčásti. Vedle nás se otevřel portál a Fylla mi věnovala dlouhý a přímý pohled. Ptala se mě tak, jestli teď odejdu bez ní a jestli se ještě někdy uvidíme. Trhalo mi to srdce, muset se s ní loučit.

"Vrátím se pro tebe, to ti přísahám! Znovu se uvidíme," slíbila jsem ji, naposledy ji objala a utíkala vstříc portálu, který pomalu mizel. Fylla jen stála na místě a povzbudivě mě sledovala. Má sestra, má rodina.