Další den jsem se vydala na cvičiště, abych začala s tréninkem. Celou noc jsem si říkala, že ten nápad se sázkou byla totální kravina. Vždyť pořádně ani neumím používat své schopnosti, natož se vydat plnit úkoly na život a smrt. Ostatní měli proti mě obrovskou výhodu. Jak jsem mohla vyhrát, když jsem měla mizivé šance na to vůbec přežít. Byla jsem ale odhodlaná udělat všechno proto, abych nejen přežila, ale i vyhrála. Šlo přece o mojí svobodu.

Nic ale nebylo tak jednoduché. Sotva jsem na cvičiště dorazila, pohledy všech přítomných se upřely mým směrem. Sledovali mě jako lovnou zvěř. Kontrolovali každý můj pohyb. Snažila jsem si jich nevšímat. Přešla jsem ke stojanu se zbraněmi a přemýšlela, kterou si vybrat. Zrovna jsem si v ruce prohlížela jeden z mečů, když ke mně dorazila skupina několika démonů a jeden z nich se postavil těsně přede mě.

"Co takhle si dát menší souboj beze zbraní?" navrhl s širokým úsměvem.

"Nemám na tohle čas, přišla jsem trénovat," zavrtěla jsem hlavou aniž bych se na něj podívala.

"Souboje jsou taky součástí tréninků. Nebo se snad bojíš?" řekl posměšně a ostatní démoni se začali smát.

"Nebojím!" Zavrčela jsem. "Fajn, jeden souboj beze zbraní," přikývla jsem nakonec a odhodila meč ke stojanu.

To, že to byl debilní nápad a rozhodně jsem se raději měla věnovat samostatnému tréninku, mi došlo ve chvíli, kdy se mnou už po několikáté onen démon praštil o zem. Na sobě jsem měla spoustu šrámů, tržných ran a modřin. Obličej i oblečení jsem měla zašpiněné od prachu a špíny. Vykašlávala jsem prach, který se mi dostal do krku, spolu s trochou mé vlastní krve. Skupinka přihlížejících démonů, včetně mého protivníka se mi vysmívali a ve mě vřel vztek. Nejen na ně, ale i na mě samotnou. Ostatní už odešli a já zůstala na zemi ležet sama. Ležela jsem na zádech, zhluboka dýchala, oči zavřené.

"S takovou první místo ve hrách nezískáš," ozval se nade mnou posměšný hlas.

"Jestli jsi mě přišel urážet, tak si musíš stoupnout do fronty, za tu řadu démonů, kteří si do mě chtějí kopnout... a někteří doslova," pronesla jsem vztekle aniž bych otevřela oči. Aidnovu přítomnost jsem ale stále cítila.

"Nebuď hned tak nevrlá," zasmál se a nejspíš si ke mě přidřepl, jelikož jsem jeho hlas slyšela z větší blízky. "Přišel jsem ti něco navrhnout," pokračoval po chvíli.

"A co by to mělo být?" pozvedla jsem jedno obočí a konečně se na něj podívala.

"Můžu tě trénovat. Pomoct ti zlepšit tvé dovednosti, aby jsi měla větší šanci na výhru," odpověděl.

"Co z toho budeš mít?" nevěřila jsem, že to dělá jen čistě z dobroty srdce.

"No, docela jsem si tě oblíbil, i když mi pořád lezeš na nervy. Takže bych byl nerad, kdyby jsi při hrách umřela," zasmál se a já měla chuť dát mu pěstí. "Hlavní důvod je ale ten, že rád uvidím, jak konečně někdo nakope Luciferovi zadek," dodal s úsměvem. Tenhle důvod jeho pomoci se mi zamlouval mnohem víc.

"Moc ráda ti tohle tvé přání splním," vstala jsem konečně ze země a usmála se na něj. "Čím začneme?" pokračovala jsem hned otázkou.

"Doteď jsi ani nebojovala, dokonce ani neumíš pořádně pracovat se svými schopnostmi...," spustil a já už na něj chtěla vykřiknout, že mé nedostatky mi opakovat nemusí. "...jsi tudíž pro všechny ostatní snadný soupeř, a taky první cíl. Plus pro tebe je, že během her mají všichni včetně tebe zablokované své schopnosti a tudíž musíš spoléhat jen na svou sílu, ta vám zůstane, no a taky na svůj mozek, ten by měl být tvou výhodou," pokračoval než jsem stihla cokoliv říct. Celou dobu chodil kolem mě a prohlížel si mě od hlavy až k patě.

"Takže začneme trénovat boj?" zkusila jsem.

"Nejdřív musíme zapracovat na tvé síle. Vidíš tam ten obří kámen?" ukázal na kus skály ležící uprostřed. K němu byl přidělaný řetěz, který ležel na zemi. "Ten budeš táhnout tak dlouho, dokud se ti nepovede s ním pohybovat, jako by skoro nic nevážil," rozkázal a s pozvednutým obočím čekal, až udělám, co po mě chtěl.

Přešla jsem tedy k tomu kusu šutru a chopila se řetězu. Otočila jsem se k němu zády a řetěz si přehodila přes rameno. Zatáhla jsem a... a nic. Ten zasraný kámen se ani nehnul. Moje nadlidská síla mi byla úplně na nic, protože ten debilní kámen se prostě nepohnul ani o centimetr. Aiden stál kousek ode mě se založenýma rukama a smál se mi. Propalovala jsem ho nasraným pohledem a měla chuť ho zabít. Tohle mu nedaruju.

"Dokud se ti to nepovede, nejsi připravená se her zůčastnit," pronesl a bez dalšího slova zmizel.

Zůstala jsem na místo, kde stál s otevřenou pusou. Prostě odešel. Nechal mě tam samotnou a šel pryč. Byla jsem nasraná, ale měl pravdu. Pokud nedokážu tohle, tak jak se pak můžu utkat s ostatními během her. Navíc mí spolužáci nejsou jedinými protivníky, kteří mě tam čekají.