To že se Agrath utrhla z řetězu, bylo slabé slovo proto, co skutečně vyváděla. Udělala si z mé šikany svůj koníček. Neštítila se vůbec ničeho. Byla schopná jít i přes mrtvoly, jen aby mi ublížila. Jenže když jí došlo, že se její snaha míjí účinkem, zuřila. Nepomáhalo tomu ani to, že se mě ostatní přestávají bát. Neměli mě sice pořád zrovna v lásce, ale už přede mnou alespoň hned neutíkali. Dokonce byli někteří ochotni se mnou prohodit i pár slov. Ale to jen zcela výjimečně. Krom Aidena se mnou udržovali kontakt už jen jeho dva kamarádi Perry a Bane. Možná Agrath štvalo nejvíc to, že Lucifer věnoval většinu své pozornosti mi a ne jí, přestože to nebyl zrovna druh pozornosti o který bych stála.

Zrovna jsem mířila do jídelny. Moje boty na hrubé platformě, dopadaly s dunivým zvukem na podlahu. Jediný zvuk, který se chodbou v tu chvíli rozléhal. Na sobě jsem měla černou koženou, zavinovací sukni a top stejné barvy se srdcovým výstřihem a dlouhými, nařasenými rukávy. Vlasy sepnuté do nedbalého drdolu. Ponořená do vlastních myšlenek jsem pokračovala ke dveřím jídelny, když mě někdo popadl za vlasy a prudce mnou škubl dozadu, takže jsem skončila sedět na chladné, dlážděné podlaze. Než jsem se stihla rozkoukat, už mě ona dotyčná osoba táhla za vlasy dál od vstupu do jídelny. Držela mě za vlasy pevně a silně. Zuřila jsem, křičela po ní, vřískala. Tím jsem taky přitáhla pozornost ostatních spolužáků, kteří se přišli na chodbu podívat, aby zjistili, co se tam děje. Agrath mě takhle dotáhla až k místu, kde se na koženém gauči rozvaloval Lucifer a jeho stoupenci. Teprve tam mě pustila a já dopadla hlavou o zem. Všichni si tu podívanou náležitě užívali. Hlavně pak nebeští a démoni.

"Neříkal ti snad tvůj budoucí král, že jídelna je pro tebe tabu," pronesla Agrath posměšně a očima přitom přejížděla po ostatních, jakoby čekala na jejich uznání.

To už jsem se ale během sekundy vyškrábala zpátky do stoje. Zuřila jsem. Krev ve mě vzteky vřela a já měla co dělat, abych ji hned nezabila. Z očí mi museli šlehat blesky, jak jsem tu potvoru propalovala nasraným pohledem.

"Dovolila jsem ti snad se post...," tu větu už neměla šanci doříct, protože jsem ji popadla za vlasy tentokrát já a mrštila ji směrem ke zdi, do které následně narazila.

Nestihla ani zamrkat těma svýma prodlouženýma řasama, když jsem byla u ní a držela ji pod krkem. Nehty jsem jí zaryla do masa tak silně, až ji na některých místech vytvořily menší šrámy. Myslela si, že se vytáhne před Luciferem, že bude ta, která dala dceři Lilith co proto. Jenže se trochu přepočítala. Svůj obličej jsem přesunula až k tomu jejímu, takže jsem v jednu chvíli dýchaly ten stejný vzduch. Očima jsem ji probodávala a přála si, abych ji mohla minimálně jen pouhým pohledem vypálit díru do hlavy. V mysli se mi přehrávala spousta způsobů, jak ji ublížit. Ponížit ji. Chtěla jsem ji vidět trpět. Nakonec jsem si to rozmyslela. Usoudila jsem totiž, že ta pravá chvíle na pomstu teprve přijde. Proto jsem od ní odstoupila a jen si, na náznak opovržení, odplivla k jejím nohám.

"Jak se opovažuješ takhle jednat se svou budoucí královnou!" zuřila.

"Ty rozhodně nejsi MOJE královna. Pro mě jsi jen obyčejná děvka, co pro své postavení neváhá roztáhnout komukoliv nohy," vysmála jsem se jí.

Agrath se ovšem nedala jen tak. Během sekundy mi uštědřila takovou facku, až se mi z toho podlomily kolena. Chytla jsem se za zasažené místo a vystartovala směrem k ní s cílem vyškrábat ji obličej. Jenže ta mrcha se neštítila na pozemku školy použít k útoku i své schopnosti. V ruce utvořila ohnivou kouli a se staženým obočím mi věnovala zuřivý pohled. Neváhala jsem ani chvilku a její počínání napodobila. Bylo mi jedno jestli mě za to vyloučí nebo potrestají. Tohle už bylo příliš a já si nenechám takové chování líbit, i kdyby to znamenalo, že ji zmrzačím nebo zabiju.

"A dost," zahřměl Luciferův hlas chodbou.

Ani jsem si nevšimla, že vstal ze svého místa. Držel Agrath pevně za zápěstí pravé ruky, ve které měla utvořenou svou ohnivou kouli. Jeho stisk musel být hodně agresivní, jelikož její zuřivý výraz vystřídal záblesk bolesti. Agrath div nevykloubil ruku a mě probodával nasraným pohledem. Sevřela jsem ruku v pěst a uhasila tak svou ohnivou kouli, připravenou k boji. Měla jsem toho dost. Bez jediného slova jsem se otočila na podpatku a vydala se chodbou pryč. Chtěla jsem být konečně sama.

Když jsem došla ke dveřím svého pokoje, málem jsem zakopla o balíček ležící na zemi před nimi. Byl zabalený do hnědého papíru, který už měl očividně nejlepší léta za sebou a svázaný tenkým provázkem. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale na chodbě nikdo nebyl. Nejdřív mě napadlo, že jde jen o nějaký blbý vtip, ale moje zvědavost nakonec zvítězila a já tak vzala balíček do svého pokoje, kde jsem jej vzápětí rozbalila. Byla v něm malá dřevěná skříňka, ručně vyřezávaná. Opatrně jsem ji otevřela, abych zjistila, co je uvnitř. Její obsah mi vyrazil dech. Byly v ní dvě dýky ze speciální oceli, se zahnutou čepelí. Zdobená a velmi elegantní rukojeť mi přímo skvěle seděla do ruky.

Odložila jsem je na postel a znovu se zaměřila na skříňku. Byl v ní nějaký blok nebo diář svázaný dvěma provázky. Vzala jsem jej do rukou a prohlídla si ho ze všech stran. Vypadal hodně staře a opotřebovaně, jako by jej někdo používal každý den. Pevné desky hnědé barvy, zdobený několika ornamenty, které si na něj původní majitel nejspíše sám domaloval. Na okrajích pak zdobené zlatým kováním. Rozvázala jsem provázky a než jsem stihla vůbec nalistovat první stranu, vypadl z něj kus papírku. Zvedla jsem ho ze země a přečetla si vzkaz na něm napsaný: "Tohle je deník tvé matky. Obsahuje odpovědi na spoustu tvých otázek, ale také mnoho tajemství. Proto jej pečlivě opatruj a uschovej. Za žádnou cenu se nesmí dostat do rukou nikomu jinému. Buď opatrná a hlídej si záda. Odteď jsi totiž terčem, nástrojem i klíčem."

Nechápala jsem, co přesně má odesilatel poslední větou na mysli, jenže v tu chvíli jsem se rozhodla to neřešit. Pořád jsem nedokázala uvěřit tomu, že držím v rukou matčin deník. Rychle jsem prolistovala několik stránek. Se zamračeným výrazem jsem přeskakovala z jednoho řádku na druhý. Myslela jsem, že máma žila v podsvětí odjakživa, ale očividně to nebyla pravda. Otevřela jsem deník na náhodné stránce, na ni dle všeho popisovala své první dny v podsvětí. Byla jsem zvědavá a tak jsem začala číst: