První z dvojice dnešních zápisů. Předem upozorňuji, že tenhle je takový vážný, což se o tom druhém říct nedá. Takže pokud si nechcete kazit náladu, račte se pustit až do následující kapitoly. :)

Chvíli po mém odchodu z Wattpadu (přesně jedenáctého srpna) jsem jel se svými spolubydlícími do Bulharska. Jeli jsme všichni čtyři a autem. Dva kluci se střídali při řízení, já s kamarádem jsme se tomu úspěšně vyhnuli. Svým spolubydlícím dám přezdívky: první řidič - Dáda; druhý řidič - Jára; kamarád - Michal. Až na jednoho z nich se takhle doopravdy nejmenujou. ;)

O týhle cestě zveřejním ještě jeden zápis, který se ponese v trochu veselejším duchu. Já mám teď ale na srdci něco jinýho. Cestou tam jsme na dálnici v Rumunsku stáli nějakou dobu v koloně. Odhadem tak zhruba deset minut.

Jára sice neřídil, ale pořád nadával, že kvůli tomu určitě přijedeme pozdě a nestihneme večeři v hotelu v Rumunsku, kde jsme měli přespat. Dáda jenom trpělivě klepal prsty do volantu a já s Michalem jsme hráli slovní fotbal.

Konečně jsme popojeli a já si všiml, že po levý straně je pět aut. Všechna stála, výstražný světla blikala jako o život, stejně tak několik modrejch majáčků před náma. Už to mě dost vyděsilo.

Jedeme pomaloučku dál a najednou se ta spousta aut před náma rozprostřela. A co nevidím. Dvě auta. Nebo spíš to, co z nich zbylo. To jedno ještě vypadalo aspoň trochu jako auto, ale to druhý... Zmuchlanej kus papíru, přesně to se mi vybavilo jako první. Všude okolo byli hasiči, policajti, záchranka a kousek za nima i vrtulník. A pak jsem si všiml, že hasiči nesou vyprošťovací kleště a jdou s nima k tý kuličce. V tu chvíli se to ve mně úplně sevřelo a došlo mi, že tam vevnitř jsou lidi. Srolovaný, pravděpodobně mrtvý, ale jsou tam.

Jenže to nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo těch dvacet lidí, co tam jen stálo, ukazovalo a dívalo se na to. Čumilové. Jeden z nich měl dokonce vyndanej mobil, takže to všechno asi natáčel. A pozor, mezi těma lidma byly i děti. Mohlo jim bejt takovejch deset let, víc ne. Stály tam, koukaly na to a tahaly rodiče za rukávy.

A mě zajímá jen jediná věc: Proč? Proč tam ty lidi byli? Proč se na to koukali, když už nebylo jak pomoct? Proč to ten člověk natáčel na mobil? Proč na to nechali rodiče koukat i děti? K čemu jim to bylo? Aby ukojili svoje morbidní touhy, aby viděli krev, aby pocítili ten adrenalin a stres, kterej se člověku hrne do krve, když vidí mrtvolu? Vždyť k tomu stačí sledovat horory nebo detektivky, není potřeba kvůli tomu jezdit k autonehodám a dívat se, jak někoho strkají do pytle. Já chápu, že zvědavost je mrcha, takže když jedete okolo, prostě se z okýnka kouknete, co se děje. Ale nedává mi smysl, proč tam někdo zastaví a jde se podívat blíž.

Lidi, není nic hezkýho na tom, když vidíte mrtvolu. A je jedno, jestli jde o psa, krysu, nebo člověka. Mně stačí, když vidím toho chudáka potkana, kterým musím nakrmit hroznýše, jak se klepe a cuká sebou, zatímco čeká na to, až mu konečně zlomím vaz, a není mi to úplně příjemný. Jenže to je holt příroda a já to udělat musím, musím se na to dívat a musím to vydržet. Nebo když srazíte na silnici srnku (I když to není v zájmu potravního řetězce.), taky vás to nenaplní nějakým uspokojením. A pokud ano, tak potěš koště.

Ale očumování dopravní nehody není příroda a už vůbec to nemusíte dělat. Proto nechápu, jak může někdo dobrovolně přijet na místo, kde právě někdo umírá, a zaujatě to pozorovat, v nejhorším případě i natáčet.

Jestli takhle lidi ukojují svoje touhy, tak se děsím toho, co přijde za několik let.

Jaký na to máte názor vy? Viděli jste někdy dopravní nehodu a tyhle čumily?