Světlo vycházejícího sluce vytvářelo úzký pruh světla v jinak tmavé cele. Zuzanu probudil až zvuk otvevírajících se dveří. Myslela si, že tuhle noc nezamhouří oka, ale spala jako zabitá. Dali jí čisté lněné šaty a ovesnou kaši - její poslední jídlo. Pohledy strážných se najednou nezdály tak nepřátelské. Tedy jen do chvíle, než za jejich doprovodu vyšla ven. Před věznicí se srocoval dav, který jí šel v patách celou cestu, až na vrchol kopce. Dělalo jí společnost pokřikování, nadávky a těsně před šibenicí u ní přistálo i pár kamenů. Chvěla se, když stoupala po dřevěných schůdkách, ale nehodlala to na sobě dát znát. Svázali jí ruce a přes hlavu přetáhli provaz. Zvedla zrak a naposledy se zadívala ke slunci. Už nevnímala řev davu, nadávky a ani kata stojícího vedle ní. Najednou dřevo pod jejíma nohama zmizelo, smyčka se utáhla a ona se propadla do tmy.