Procházel jsem se po areálu okolo základny. Znal jsem ho za svých dvanáct let života už úplně nazpaměť. Pomalu jsem si sedl pod strom, který se tyčil v rohu u plotu. Zavřel jsem oči a nasál jeho vůni. Rodiče mě často brávali do přírody a ať už na Midgardu nebo na Asgardu, vždy to byl jeden z nejkrásnějších zážitků mého života.
Pomalu jsem odychoval a užíval si ničím nerušený klid. Dnes, asi v deset hodin, přijedou Parkerovi. Hned po snídani jsem vyrazil ven, abych si trochu pročistil hlavou. Ležel jsem tam snad hodinu, když se najednou ozvalo žalostné kočičí vřísknutí a pištění brzd. Vyskočil jsem na nohy a bleskově jsem běžel k bráně z areálu, kterou mi Friday otevřela. Tam se mi naskytl bolestný pohled. Na silnici ležela mrtvá kočka, sražená autem.
,,Die!" vykřikl jsem a běžel k bezvládně ležícímu kocourkovi. Zeus. Můj kocourek Zeus. Je mrtvý! Srazilo ho auto!
Pomocí své magie jsem ho zvedl a odnesl k základně. Jakmile mě rodiče viděli z okna, běželi za mnou.
,,Mami," začal jsem plakat, jako malé dítě ,,mami Zeus. On je..." nedokázal jsem to říct.
,,Broučku, "přišla ke mě maminka a dala mi ruku kolem ramen.
Diovo tělíčko jsem položil na zem a pak šel vykopat mu hrob. Rodiče mě jen sledovali z povzdálí a máma po chvíli odešla pro něco dovnitř. Uložil jsem kocourka do země a jeho hrobeček zasypal sedmikráskama. Kleknul jsem si před něj a potichu odřílal modlitbu.
,,Die, kéž najdeš své místo v síních Valhaly, kde odvážní žijí navěky. Nebudeme truchlit ale radovat se pro ty-"
,,-Jenž zemřeli hrdinou smrtí." dokončil spolu se mnou táta, a dal mi ruku na rameno.
,,Tati myslíš, že se Zeus dostane do Valhaly? Myslím jestli vadí to, že je kočka." zeptal jsem se a stále nespouštěl oči z hrobečku.
,,Norny ho jistě do Valhaly pustí. Ony nedělají rozdíly mezi druhy. A Zeus byl hrdina." usmál je a klekl si vedle mě. Máma donesla kytici kopretin a položila ji na hrob.
,,Bude nám chybět. " smutně se usmála a také si klekla vedle mě.

Než jsme se nadáli, bylo deset hodin. Máma vyndala z trouby ovocný koláč a u dveří se ozval zvonek.
,,Friday pokud jsou to Parkerovi tak je pusť. " usmál se táta, který si četl knihu.
,,Kdepak je můj malinký Maxíček? " ozval se přes celou základnu ode dveří hlas MJ.
Spolu s rodiči jsme se je vydali přivítat. Všichni se objímali, ale na to já moc nejsem. Utekl jsem radši ke stropu a hlavou dolů přiletěl nad Laru.
,,Jak takhle můžeš vydržet? Vždyť je to nepohodlné."
,,Maxi!" vyskočila Lar do vzduchu a strhla mě k zemi. ,,Maxíku!" přitáhla si mě do objetí, ale za vteřinku jsme od sebe odskočili, oba rudé tváře.
,,Tak si běžte hrát děcka." mrknul na nás strejda Peter a my jsme odběhli.

,,Je tu šílené horko." otráveně jsem spadl na postel v mém pokoji, kam jsme spolu šli.
,,Tak si dáme zmrzku. " navrhla s úsměvem Lara a sedla si vedle mě.
,,Zmrzku? Tu jsem nikdy nejedl." zvedl jsem se do sedu.
,,Ne? Tak to jsi přišel o to nejlepší jídlo v galaxii nebo, jak Ásové říkají, v Ygdrasilu." zazářily jí hnědé oči.
,,Ty jsi nějaká chytrá ne? " obdivně jsem se zasmál.
,,No jo šprt po tátovi." zamumlala a začala si pohrávat s konečky jejich vlasů ,,Víš o čem mi vyprávěla máma? Že prý tady někde je celá místnost jen se zmrzlinou a dostává se tam ventilací." nadšeně se usmála.
,,A ty navrhuješ?" s úšklebkem jsem jí pobídl.
,,Navrhuju menší akci s názvem "bereme si zmrzku". " ušklíbla se taky.
,,Tak pojď." zvedl jsem se a šel k ventilaci. ,,Vynesu tě tam. " nastavil jsem jí ruku a ona se chytila. Spolu s ní jsem se vznesl a odklopil mříže ventilace, do které Lara vlezla. Vlezl jsem za ní a po čtyřech jsme se vydali hledat mrazák.
Po nějaké hodince bloudění jsme narazili na mapku vyrytou do plechu. Pod ní byly v srdíčku vyryty jména Michelle Jones+Peter Parker.
,,To je rozkošné. "uculila se Lara, zatímco na mapce hledala cestu. ,,Tudy." ukázala na pravou cestu v rozcestí.
Vydali jsme se tedy vpravo a asi za pět minut jsme byli nad mrazákem, kam jsme seskočili.
,,Zmrzka!" přiběhla Lara k regálu a vzala dvě veliké balení. ,,Můžeme zpět."
,,Jak si přejete madam. " uculil jsem se, vzal ji za ruku a vznesl se do ventilace.
Cestu zpět do mého pokoje jsme našli za nějakou půlhodinu. Ani jsem si nevšiml, že moje ruce nabraly nezvykle modrý odstín.
Slezli jsme zpět na mou postel a já zavřel ventilaci. Vyplížil jsem se pro lžičky do kuchyně a rychle vletěl zpět do pokoje.
,,Máme zmrzku, máme lžičky." usmál jsem se na Lar. ,,Můžeme papat."
,,Jakou první? Čokoládovou nebo vanilku? " usmála se nazpět.
,,Čokoládu." vyhrk jsem bez váhání a skočil vedle ní na postel.
,,Jak si přeješ." otevřela Lara kyblík čokoládové a nabrala ji na lžičku. ,,Udělej ,Aaa," zasmála se a dala mi ji k puse. Snědl jsem zmrzlinu a po tváři se mi rozlil úsměv.
,,To je úžasné." zahleděl jsem se jí do očí. Nabral jsem na lžíci také a oplatil jí její čin. Larinka také snědla zmrzlinu a pak dala mi. Takhle jsme se navzájem krmili, než jsme se opět zakoukali jeden druhému do očí.
,,Proč jsem si nikdy dřív nevšimla, že máš tak krásné oči?" řekla Lara a já viděl v jejích očích odraz těch svých.
„Nejspíš si se špatně dívala." usmál jsem se.
„Máš oči jako nikdo jiný." stále upřeně sledovala moje oči „Trochu červené a trochu zelené."
Téměř neznatelně se její obličej přiblížil k tomu mému.
„Tvé jsou ještě krásnější." usmál jsem se a topil se v jejích čokoládových očích. Už nás dělilo sotva pár centimetrů, když Lara odvrátila pohled.
„Promiň..... já nemůžu." smutně se na mě podívala.
„Proč bys nemohla?" zeptal jsem se. Bál jsem se, že jsem něco udělal špatně. Že je teď Larinka, ten jediný člověk kterého mám tak moc rád, smutný kvůli mě.
„Maxi víš já....." nejistě polkla. „já mám kluka." smutně se usmála a v jejích očích se zaleskly slzy.
Ta slova mi vyrazila dech. Bolela, jako tisíce nožů, bodajících do mého srdce.
„J-jasně, jsem rád že jsi šťastná. " dostal jsem nějak ze sebe a sklonil pohled. Lara udělala to samé, ale když se na mne podívala znovu, vykřikla.
„Co se stalo?" nechápal jsem její zděšení, když v tom jsem se otočil proti zrcadlu na skříni.
Vykřikl jsem a leknutím spadl z postele. ,,Mami!" celé moje tělo bylo modré a pokryté podivnými znaky „Tati!!" oči jsem měl sytě rudé a chladné „MAMI!!" vypadal jsem jako zrůda „TATI!!" rozplakal jsem se.
Přiběhli během chvilky a máma si hned klekla ke mě.
„Ššš zlato....to nic není. " šeptala.
„Maminko, co to je?" zoufale jsem k ní natáhl ruce, ale ona se ke mě nepřiblížila. Místo toho se zvedla a udělala místo tátovi. Loki si sedl na zem ke mě a vzal mě za ruce. Jeho kůže začala nabírat stejně modrou barvu, jako ta má.
„ Odveďte Laru pryč." řekl směrem k dospělým za jeho zády.
„Ne!" vykřikla Lara a snažila se dostat ke mě. „Ne, chci tu zůstat s Maxíkem!"
„Laro, zlato musíme jít. " vzala jí za ramena teta MJ a vedli ji ven z pokoje.

„Maxi podívej se na mě." řekl táta a já mu pohlédl do tváře. Vypadal úplně stejně jako já - děsivě.
„A teď mě poslouchej zlato. Musíš se uklidnit, jinak ti nemůžu nijak pomoct." mluvil zcela klidně. Přikývl jsem a snažil se zpomalit svůj dech.
„Šikulka....a teď se soustřeď na svou podobu. Společně ji změníme zpět. " udělal jsem přesně to co mi řekl a cítil jsem, jak ze mě vyprchává chlad.
Za pár minut už jsem měl svou podobu zpět. Oba rodiče mě objali a já začal opět plakat. „Co to bylo?"
„Taková věc co máš po mě ty nešťastníku." povzdychl si táta.
„Po tobě?" nechápal jsem.
„Ano po mě, protože jsi napůl jako já." vysvětlil mi. „I když to tak na první pohled nevypadá, jsem z druhů mrazivých obrů. Jothunů. A ty jsi to po mě zdědil."
„Proč jste mi to neřekli?" vyhrkl jsem.
„Mysleli jsme, že už se nepřeměníš...tohle se nestalo od tvých dvou let." řekla v omluvu maminka. „ Nechteli jsme, aby ses bál." přidal se tatínek.
„Bát? Proč? Protože jsem monstrum? Zrůda, které se každý bude bát?" podíval jsem se na ně s pláčem.
„Div se či ne, přesně tohle jsem řekl otci i já, když jsem zjistil kým jsem." pousmál se nad tím táta. „Ale ty nejsi monstrum ani zrůda, Maxíku. Jsi úžasný chlapec a můžeš být rád, že jsi výjimečný. Jsi neobyčejný. " pohladil mě po tváři a máma udělala to samé. Pousmál jsem se a objal je.

Vyšli jsme z pokoje a zamířili do kuchyně, kde jsme se všichni najedli. Po večeři jsme spolu s Larou zamířili do svých pokojů. Když jsem chtěl jít do svého pokoje sám, Lara mě chytila za ruku.
„Můžu zůstat s tebou?" zeptala se.
„J-jistě " přikývl jsem a šli jsme ke mě. Převlékli jsme se do pyžámek a zůstali stát nad postelí.
První kdo se odhodla, byla Lara. Lehla si pod peřinu a natáhla ke mě ruce. Nesměle jsem si lehl vedle ní a ona mě objala. Bylo to zvláštní....ale krásné. Posadili jsme se a zadívali se jeden druhému do očí. Myslel jsem, že se v těch jejích utopím. A pak se Lara nahnula blíže ke mě. Strnul jsem a i přes to, že jsem věděl co chce udělat jsem se bál, co se stane. Políbili jsme se. Ten jemný dětský polibek ve mě zanechal tisíce, možná i miliony pocitů.
„Ale, ty nemůžeš." pípl jsem, dívaje se jí do očí.
„Na to teď nemysli." usmála se Lara a znovu mě políbila.
Ten večer jsme usínali ve společném objetí. Chvíli po tom co usla jsem se na ni díval a přemýšlel jestli to není jen sen. Bylo to moc krásné, aby to bylo opravdové. A přece bylo.

Tak vážení troška cukrovky je tady🥳🥰
A pokud se vy, nezasvěcení divíte co to k sakru je, tak vám to mile ráda osvětlím. To byl takhle jednou jeden Marvel Roleplay od Werca13 a tam tohle všechno vzniklo😝.
Mockrát vám děkuju holky, za skvělé hraní. Jste nejlepší!💚❤️🥰
A speciální díky patříSara18999 , za jejího úžasného Lokiho. A taky za to, že ze mě udělala nefalšovanou Lokiho Fangirl.

Mějte se hezky kočičky 😺❤️
Silinem