Hned od rána ale bylo všechno špatně. Už samotné probuzení bylo divoké a potom i vše, co následovalo. Než jsem došla do koupelny, spadla jsem z postele, jelikož se mi noha zamotala do povlečení. Dalším úspěchem byl náraz do dveří a v neposlední řadě jsem si narazila malíček o futro, které vedlo do koupelny.

Jako kdyby tato pohroma nestačila. Místo normálního účesu, nebo klidně i trochu rozcuchu, jsem na hlavě měla něco, co se ani slovy nedalo popsat. Měla jsem tak šíleně zamotané vlasy, že rozčesání by trvalo minimálně hodinu. Jediná možnost byla stáhnout si je do drdolu.

Po cestě ze schodů jsem se pevně držela zábradlí, abych z nich ještě nespadla. Jelikož už na snídani nebyl čas, vzala jsem si jablko a šla.

Z domu jsem vystřelila tak rychle, že jsem si ani nevšimla, že jsem vrazila do Jesseho.

„Hele, brzdi," rozkřičel se na mě, než si uvědomil, že to jsem já. „My máme na spěch? Promiň, nepoznal jsem tě."

„Ahoj, promiň, jsem dnes nějaká roztržitá." Chtěla jsem pokračovat, ale Jesse mě pevně chytl, objal a já se rázem cítila mnohem lépe. Jako by to byl den jako každý jiný.

Až ve škole jsem si uvědomila, že jsme měli soutěže. Po pravdě jsem se na to chtěla vykašlat. Ale nemohla jsem. Věděla jsem, že se musím soustředit jen na to jedno a to na perfektní hru.

Jelikož jsme nikam předem nemuseli nahlašovat, co budeme hrát a žádná pravidla nebyla dána, jestli má jít o dvouruční hru, nebo čtyř, napadlo mě zahrát si s Tristy před koncertem malou generálku. V tu chvíli mi došlo, že nechodí k nám do školy, takže jsem měla rázem o možnost méně. Začala jsem přemýšlet, co bych mohla zahrát, co ode mě ještě nikdo neslyšel. Jediné, co mě napadlo, bylo od naší nejoblíbenější skupiny, R5 Smile. To bylo přesně to, co mi v tu chvíli chybělo. Úsměv. Dýky tomu, že jsem na to úplně zapomněla, jsem ani nebyla nijak zvlášť oblečená. A o účesu se opravdu také nedalo mluvit.

Jesse se nijak zvlášť oblékat nemusel, šel totiž na výtvarnou část, proto mi to ráno nedošlo. Jediný způsob, jak by se to dalo zachránit, bylo dojít za třídní a domluvit se s ní, že bych se domů došla převléct.

„Jess, to nemůžu. Máme za tebe zodpovědnost, a kdyby se ti něco stalo, bude mít škola problémy. A hlavně já. Nemusíš se převlékat, tady to není žádný koncert, jen hraješ pro radost a pro potěšení. Ani neříkám pro výhru, protože to není to hlavní. Ale jestli ti to opravdu hodně leží v hlavě, zavolej domů, jestli by ti někdo nepřinesl něco na sebe. Ale opravdu to není nutné." Třídní byla vždycky rozumná a měla dobré nápady.

Sice se mi opravdu nechtělo, ale zůstala jsem v tom, v čem jsem přišla do školy. Tričko s kreslenými srdíčky a zelené kraťasy. Opravdu úžasné oblečení na koncert.

Když jsem vešla do třídy, kde mělo probíhat naše soupeření, byla jsem docela překvapená. Bylo tam tolik lidí, o kterých jsem nevěděla, že na něco hrají, nebo zpívají.

Jelikož jsem chodila do deváté cé, byla jsem na řadě úplně poslední. Učitelé to vymysleli tak, že se půjde popořadě, žádné dělení podle toho, na co se bude „hrát".

Trvalo to celou věčnost, než jsme se prokousali šestou a sedmou třídou. Tam bylo od každé třídy asi pět lidí a to měli být jen dva. Takže z nějaké hodiny se to protáhlo na dvě a půl. Jelikož měli všichni dost, učitelé vyhlásili přestávku na dvacet pět minut. Tu přestávku jsem využila k návštěvě Jesseho.

Ten byl právě v nejlepším. Měl nakreslit něco, co ho vystihuje, nebo je pro něj nejlepší na světě. Nikdo nesměl používat telefon, žádné fotky, předlohy ani nic podobného. Jen jsem mu koukla přes rameno a uviděla jsem něco dokonalého.

Rychle jsem se otočila a šla pomalu zpět. Přeci jen jsem měla dost času. Posadila jsem se na lavičku ve třetím patře, co nejdál to šlo, a zavřela oči. Soustředila jsem se jen na sebe a snažila si vybavit tu nejšťastnější vzpomínku ze svého života, kterou bych se nechala inspirovat při hraní.

V životě jsem byla mnohokrát šťastná, ale nejvíce asi až s Jessem. Jenže s ním jsem měla tolik zážitků, že jsem nebyla schopna si vybavit tu nejšťastnější.

Po dlouhém přemýšlení jsem dospěla k tomu, že nejvíce šťastná jsem byla asi v den plesu. Ale hodně se to pralo se dnem, kdy jsme spolu začali chodit, i když to bylo po pohřbu mé tety.

„Jess, tady si, konečně sem tě našla, kde se touláš?" Z nějakého mě neznámého důvodu, mě Ashely, moje spolužačka hledala.

„Co se děje? Vždyť je pauza, ne?" řekla jsem v naprostém klidu.

„No, není. Ta už před deseti minutama skončila a osmáci už skoro dohráli. Musíme tam jít, abys jim to natřela." Podporovala mě, co to šlo.

Usmála jsem se na ni. „Děkuju, ale myslím, že ty jim to natřeš víc a líp než já. Zpíváš totiž naprosto dokonale."

I ona se usmála a trochu se začala červenat.

Zvedla jsem se z lavičky asi až moc rychle, jelikož se mi zatočila hlava.

Ashely mě podepřela, abych nespadla.

„Jess, jsi v pohodě?" byla opravdu hodně vyděšená. Jen jsem souhlasně zakývala a zavřela oči.

Chvilku jsem stála na místě, ale naštěstí se černo před mýma očima rozplynulo a mohly jsme se vydat do učebny.

Tam už na nás netrpělivě čekaly, jelikož se nachýlil čas k produkci devátých ročníků.

Já jsem šla jako úplně poslední. Ashely byla naprosto úžasná. Zpívala, ani nevím, co to bylo, ale ta písnička byla úžasná, hlavně její podání, až se mi chtělo brečet a na svůj výstup se vykašlat. Jenže jsem nemohla.

„Nyní nám zahraje Jessika Stevensová z deváté cé na klavír. Myslím, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme docela zvědaví, co nám předvedeš." Představil mě Denil.

Pomalu jsem došla ke klavíru, uklonila se a usedla za klaviaturu. Najednou jsem nevěděla, co budu hrát. Smile mi úplně vypadlo z hlavy a nic mě nenapadalo. Jediné, co jsem měla v hlavě, bylo Only time. Sice jsem to pořádně uměla jen jako čtyřručku, ale nečekala jsem, že by to měl být nějaký problém. Jakmile jsem položila ruce na klavír a začala hrát, bylo mi jasné, že budu hrát něco úplně jiného, než jsem chtěla.

Něco, co jsem ani já neznala. Byla to naprostá a čistá improvizace, ze které jsem se nějakým způsobem dostala do původního plánu, a to do písničky od naší nejoblíbenější skupiny R5.

Když jsem dohrála, došlo mi, že jsem neřekla, co budu hrát, tak jsem to alespoň na závěr řekla.

Po deseti minutách pauzy, kterou učitelé potřebovali k určení výsledků, jsme se konečně dozvěděli, jak to bude.

„Tak jo, teď vám oznámíme hodnocení jednotlivých tříd, potom ročníků a na závěr bychom byli rádi, kdyby se ti čtyři ještě jednou o vítězství poprali. Celkové pořadí poté vyvěsíme." Sdělil nám Denil.

Doufala jsem, že už znovu nebudu muset hrát, protože se mi zase motala hlava a jediné, co jsem chtěla, bylo jít domů.

To, co jsem nechtěla, se stalo. Vyhrála jsem naši třídu a i ročník, za což jsem byla tak trochu naštvaná. Ale nemohla jsem nic říct.

Ostatní vybraní byli také dobří, ale Ashely byla stejně nejlepší za všech. Tedy nevím, jaký je ten osmák, jelikož ho neznám a ani jsem ho neslyšela.

Byla mi jasná jedna věc. Musela jsem vyhrát. Teď už o nic jiného nešlo. Naštěstí povolili změnu skladby, takže jsem si vzala na chvilku na stranu Ashely, abych se s ní poradila.

„Štve mě, že jsi nevyhrála ty, byla si lepší než já," stěžovala jsem si jí.

Jen se na mě mile usmála a pohladila mě po ruce. „To není pravda, byla jsi úžasná. A že jsem nevyhrála já, to přeci nevadí. Hlavně, že to vyhrála naše třída. Teď jim to ale musíš nandat."

Souhlasně jsem zakývala hlavou a po chvilce přemýšlení jsem se jí zeptala na jednu otázku, která mi vrtala v hlavě. „Myslíš, že kdybych hrála a zpívala současně, že to bude lepší? Žádnou změnu nezakázali, že?"

Jelikož mě znala, tak věděla, že zpěvem to rozhodně nezkazím, takže toho by se bát nemusela.

„O tom, že by byla nějaká změna zakázaná, nepadlo ani slovo, takže to by jít mělo. Ale znáš něco takového? Já myslela, že je docela těžké se naučit byť jednu skladbu. Mě to teda vždycky hrozně dlouho trvalo."

„No, ze začátku mi to taky nešlo, ale teď, když jsem do toho tak zažraná a je to můj život, tak je to jednodušší. Tak co myslíš, mám do toho jít?"

Po tom, co jsem jí řekla, co bych hrála, byla tak nadšená, že nic jiného nechtěla slyšet.

Ahojky, moji drazí!

Ano, konečně je tu další kapitola. Moc mě mrzí, že dlouho žádná nevyšla, ale čas a inspirace byla proti mě. Doufám, že teď už se to zlepší. 
Co myslíte, že Jesse maloval? A jakou píseň si Jess zvolila? Zkuste si typnout.
Zbývá už jen pár dílů, pár dnů a budeme na konci této části. Ale příběh bude pokračovat dál, jen jako další "kniha" (je prostě málo povolených kapitol.)
Doufám, že si užíváte léto a zažijete jen ty nejlepší věci. Kdyby se chtěl někdo podědit, klidně může.
Děkuji moc za vše, ať hvězdičky, komentáře nebo i sdílení. Hlavně děkuji za to, že jste mi zůstali věrní.

Vaše Cath ❤