Po pár pomalých pípnutí se ozvalo rychlé. Bylo mi jasné, že mi to típnul. Nechtěla jsem se vzdát a vytočila jeho číslo podruhé. Ani tentokráte mi to nevzal.

Začínala jsem z toho být dost v rozpacích, pomalu začínala myslet na to, že mě nechce ani vidět. Sice k tomu neměl minimální důvod, ale jeho nálada byla nevyzpytatelná. Občas mi připadal jako počasí.

Rozhodla jsem se, že mu zkusím zavolat potřetí. Sice mi bylo víceméně jasné, jak to dopadne.

Třetí, už poněkud rezignovaný, telefonát dopadl stejně, jako dva předchozí. To mé náladě moc nepřidalo. Už jsem toho měla dost. Zase jsem někam hodila telefon a vrátila se k filmu. Jenže jsem byla tak naštvané, že jsem doopravdy nemohla koukat na tu romantickou blbost.

Napadlo mě jedno řešení, jak ze sebe tu špatnou náladu dostat. Běhání.

Oblékla jsem si legíny, první tričko, co jsem měla po ruce, vlasy si stáhla do drdolu, telefon a sluchátka a šla ze schodů.

„Jess, kam si myslíš, že jdeš?" Zastavila mě máma.

„Potřebuju na vzduch a trochu si vyčistit hlavu. To snad nemůžu?" řekla jsem možná až moc jedovatě.

Máma jen zvedla ramena a odešla do kuchyně.

Nijak jsem tomu nevěnovala pozornost, obula si boty, čapla klíče a v okamžiku byla venku. Sama.

Zhluboka jsem se nadechla, dala sluchátka do telefonu, zapnula písničky a vydala se po chodníku na druhou stranu, než je škola. Tím pádem i od Jesseho.

Doběhla jsem někam, ani nevím kam. Po pravdě mi to moc nepomohlo. Pořád jsem se cítila hrozně. Změnila jsem tedy plán. Do teď jsem před ním utíkala, teď poběžím němu. A to doslova.

Běžela jsem, co to šlo, nejrychleji, jak jsem mohla. Věděla jsem, že mě bude bolet celé tělo, ale stálo mi to za to. Nebo jsem si to alespoň chtěla myslet.

K Jessemu jsem doběhla úplně vyřízená, sotva jsem popadala dech. Byla už docela tma, ale to jsem nijak neřešila.

Došlo mi, že už s Jessem ani mluvit nechci. Chtěla jsem být jen sama se sebou.

Vydala jsem se tedy na cestu domu, kde na mě čekala mamka.

„Jessiko, kde jsi takovou dobu? Víš, jaký jsem o tebe měla strach?" vyčetla mi máma docela ostře.

„Promiň, jsem v pohodě. Můžu se jít umýt?"

Máma jen kývla a já odešla. Měla jsem všeho dost. Chtěla jsem řvát. Chtěla jsem nadávat. Chtěla jsem brečet. Nic z toho jsem ale nemohla.

Do koupelny jsem vlezla až kolem desáté večer a vzala si s sebou telefon a sluchátka. Vypnula jsem zvuk i vibrace vyzvánění, aby mě nic nerušilo. To bylo to poslední, co jsem chtěla.

Když jsem měla jistotu, že všichni spí, potichu jsem se rozbrečela. Do vany, samozřejmě.

Nic mi nedával smysl. Jesseho chování, moje chování, celkově můj život. Když jsem si uvědomila, že dosavad jsem za svůj život nic nedokázala, nic pořádně neudělala, nic neuměla, bylo mi zase do pláče.

Nechtěla jsem brečet, nebo chtěla, aby bylo mi jasné, že jakmile dám slzám volný průchod, budu dost hlasitá. Vyndala jsem si sluchátka z uší a ponořila celý obličej do vody.

Snažila jsem se vypnout a na nic nemyslet. Bylo toho ale tolik, co se mi vracelo, že to vůbec nešlo.

Z koupelny jsem vylezla až někdy po půlnoci. Když jsem se dívala na hodiny tak jsem si všimla, že mi někdo volal a psal. V tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Bylo mi jedno úplně všechno.

Ahojky!
Dnes jsou to dva roky, kdy jsem vydala první část tohoto příběhu. Chtěla jsem tedy přinést něco hezkého a pozitivního, ale moje rozložení k tomu nebylo právě to pravé.
Tak snad se alespoň částečně líbí. Mějte se hezky a nemějte i za zlé, že je Jesse zase divný. Ani nevím, proč to je tontokráte. 
Pokud máte k příběhu nějakou připomínku, nebojte se mi ji napsat, jedině mi to pomůže a já se tím alespoň trochu snad zlepším.
Děkuji moc za vše, co pro mě děláte. 
Vy, co toto čtete a celkově i tento příběh: Děkuju moc. Ani nevíte, co to pro mě znamená. Nikdy jsem nic podobného nezažila. A asi už ani nezažiju. Dáváte mu důvod v tom pokračovat.
Mějte se krásně

Vaše Cath ❤