Boston, Massachussets. 1693.

Už je to týden, co jsem neustále zavřená v jednom domě se Simonem. Nic moc toho o tom klukovi nevím a asi ani nechci. Přijde mi hrozně nesympatický. Snaží se tvářit uzavřeně a tajemně, ale já jsem přesvědcěná, že přede mnou nemá co skrývat. Hraje si na někoho zvláštního, a přitom by se mnou klidně mohl jednat jako se svou sestrou. Cítím mezi námi jistou podobnost a jisté pouto, které nás ale paradoxně odcizuje. George nám pořád vozí jídlo a nic zajímavého se neděje. Chce se mi vyjít ven a prostě se nechat zajmout mými pronásledovateli, ale nemohu nechat Salem tak dlouho bez dozoru ohně dobrovolně. Musím se alespoň pokusit přežít, než se situace trochu uklidní.

"Fay!" zabuší někdo na dveře pokoje, ve kterém přebývám. Čím déle tu jsem, tím hůř si tu připadám. Simon.
"Pojď dál!" zavolám.
Otevře dveře, vejde dovnitř, a rychle je za sebou zabouchne. Beze slov si sedne vedle mne na postel.

"Já... přišlo mi, že jsi dneska nějaká smutná, tak jsem se přišel zeptat, co se děje," řekne. Stejně jako včera. I předevčírem. Pořád si myslí, že jsem smutná. Chová se ke mně ohleduplně a citlivě a já to respektuji, ale kdykoliv se snažím stočit řeč k němu, zamkne se. Je jako hrací skříňka, kterou najednou někdo zaklapne. Prostě mlčí.
"Chybí mi Salem," pokrčím rameny a snažím se uvěřit vlastní lži. Nevím, co se se mnou děje. Jsem na Simona hrozně naštvaná, ale pokaždé, když si takhle sedne vedle mne a dívá se na mne těma svýma oříškovýma očima, tak podobnými a přeci tak vzdálenými těm mým, mrzí mě, že mi prostě nepřizná, jak moc obyčejný vlastně je. Za ten týden jsem si ho oblíbila a zároveň ho začala nenávidět. To mě trápí, ale to mu přeci nemůžu říct. Že nevím, co se se mnou děje. Že bych nejradši zapálila celý tenhle přístav a skočila do náruče radním ze Salemu, kteří mě upálí ze správného, ale jimi nepochopeného důvodu. Že bych ráda věděla přesně, co cítím k Nicholasovi a jestli náhodou to samé necítím k němu. Že bez ohně to nejsem já. Že chci čarovat. Mrzí mě to, sestřičko, mrzí mě to tak moc. To, co teď prožíváš. To, co teď prožívám já.

"Fay," vytrhne mne Simon ze zamyšlení. "Mám pocit, že ti čím dál tím víc lezu na nervy."
"Simone," zatřesu hlavou. "Mně tu vadí všechno, chápeš? Já to tu nesnáším. Chci do Salemu. Jsem vděčná, že žiji, ale nikdy tu nebudu šťastná. Prosím, pochop to."
Do očí se mi derou slzy vzteku.
"Fay, víš, že se cítím stejně," usměje se. Zarazím se. Tohle je poprvé, co mi o sobě něco řekl. Tedy, něco jiného než "jmenuji se Simon".
"Nenávidím tenhle dům," pokračuje. "Má zvláštní energii, kterou já nemohu vystát. Ale je to jediné bezpečné místo pro nás pronásledované. George nás tu ukryje a ochrání. Za pár dní budeš moci ven a za pár měsíců snad i do Salemu."
"Proč George není na straně rady?" zeptám se. Přemýšlím nad tím celý ten týden. Pro George by bylo nejvýhodnější, kdyby nás prostě vydal do rukou lidu a nechal nás shořet. Tedy, alespoň mne. Proč se stará o Simonův život, to jsem schopná pochopit i bez bližšího vysvětlení.

"George věří, že jsme nevinní," poznamená Simon suše. Jako by on tomu nevěřil. Jako by si on myslel něco jiného. Jako by opravdu něco skrýval.
"A ty?" zeptám se ho opatrně.
"Já?" cukne sebou.
"Ty," přikývnu.
"Já nevěřím v nic," odsekne.
"V něco věřit musíš," zvednu obočí. Neměla bych si takhle hrát s ohněm, ale když jste sami z větší části tvořeni právě tímto živlem, tak si zkrátka nemůžete pomoci. Já vím, že to zní jako nevinné pošťuchování, ale jakmile překročím přes čáru, poletím z domu rovnou na hranici. Musím si dávat velký pozor, a tahle poznámka moc opatrná tedy nebyla. V duchu si za ni vynadám.

"V co věříš ty?" podívá se na mne místo odpovědi.
"V oheň," prohlásím pevně.
"Proč v oheň?" otáže se. Pokrčím rameny. Nevím, jak bych mu to vysvětlila, aniž bych se prozradila, a tak radši mlčím.
"V co ty?" zavedu znovu řeč na první otázku.
"V zemi," řekne. Jeho pohled se setká s tím mým a já si znovu uvědomím, jakým živlem na mne jeho oči působily při našem první setkáním. Zemí. Jako by se na mne dívala sama matka příroda. Stejným pohledem se na mne z pod masky dívala strážkyně země. Oči byly to jediné, co jsme z ostatních strážkyň směly vidět. Dřív jsem se snažila v Salemu vypátrat ostatní strážkyně právě podle barvy očí, ale zjistila jsem, že pravá barva našich očí se objeví jen při rituálech, setkáních a opuštění Salemu. Mně samotné se oči měnily na světle hnědou, odstín nazlátlé oranžové získávaly vždy, když jsem se o samotě dívala do zrcadla, při rituálech a trvale ho nabyly po projití na druhou stranu lesa. Přesně jak to stálo ve starých knihách.

"Chci ti něco ukázat," řekne po chvíli ticha.
"Dobře," souhlasím.
"Našel jsem to na půdě," pokračuje. Kývnu. Zvedne se z postele a pobídne mne, abych šla za ním.

Milovaná sestřičko, drahá matko,

Simon mi dnes chtěl něco ukázat, ale vyrušil nás George, který se zrovna vrátil z města. Dnes jsme si se Simonem poprvé popovídali o něčem jiném, než o tom, co mi chybí. Řekl mi, že věří v zemi. Jeho oči mají stejnou barvu jako oči strážkyně země. Nevím, co to znamená, ale je to moc podezřelá shoda náhod. Nudím se, a tak bych to mohla zkusit zjistit. Chybí mi kouzlení. Těch pár malých plamínků, co si zde mohu dovolit vyčarovat, mne rozhodně neuspokojuje. Chci domů. Nudím se a nesnáším to tu. Přeji si jen, aby to tu celé shořelo i s těmi, co mne vyhnali ze Salemu, abych se mohla vrátit domů. Ale to je moc silné přání a bohové by mne potrestali, kdybych ublížila takové spoustě lidí. Stýská se mi po vás. Miluji vás.

S láskou a vzpomínkou na vás i na Salem,
Fay.