Na Minas Tirith se snášely sněhové vločky. Téměř celé město už spalo, kromě stráží a pár opilců, kteří se naladění vánočním punčem vraceli domů z krčem.

Boromir nespal. Naopak; byl naprosto vzhůru, když přivazoval Aragornova zápěstí postupně k jednomu a druhému sloupku postele. Totéž provedl i s kotníky.

Zálibně si ho prohlížel, zatímco ho dráždil pichlavou smrkovou větvičkou, až měl pokožku pokrytou husí kůží a červenými cestičkami.

„Prosím, Pane," zašeptal Aragorn zoufale.

Boromir se usmál. Mohl být Aragornovým leníkem. Ale byl to on, komu ta sladká ústa Dúnadana říkala Pane.

Pokračoval v jeho slastném trápení. Chtěl slyšet ještě pár proseb.